Tím politikem byl tehdejší poslanec Federálního shromáždění Miloš Zeman a takto mluvil na jeho půdě v roce 1992. A jeho tehdejší argumenty měly něco do sebe, na rozdíl od jeho současné obhajoby všeobecného plebiscitu. Osobně bych byl rád, kdyby tento ústavní zákon neprošel. Prvním důvodem je jeho zbytečnost. Pokud totiž referendum na celostátní úrovni nemá být závazné pro parlament, pak je k ničemu. Byl by o pouze nejdražší průzkum veřejného mínění.

A druhým důvodem jsou obavy z toho, že by lidé rozhodovali o něčem, čemu absolutně nerozumějí. Představa, že by dojička Lojzička nebo pouliční zametač Koloděj hlasovali například o dostavbě jaderné elektrárny Temelín, je pro mě děsivá. Abych nebyl špatně pochopen, nemám nic proti těmto profesím, naopak jsou potřebné. Bez dojiček bychom neměli mléko a také mám rád uklizené ulice. Jenomže se obávám, že tito lidé opravdu nejsou natolik erudovaní v oboru jaderná energetika, aby jí mohli zodpovědně posuzovat. Je známo, jak dopadlo referendum o jaderné elektrárně v Rakousku, kde v referendu těsně zvítězili její odpůrci a stavba za miliardy šilinků musela být těsně před dokončením zakonzervovaná. Něčeho podobného bych se nerad dožil i u nás.

Proto říkám, že referendum na celostátní úrovni je šílenstvím a tento nápad by měl být zavržen. A jeho stoupenci jako například pan Tomio Okamura by neměli lhát lidem, že prozatímní Ústava první republiky platná v letech 1918 – 20 obsahovala zmínku o lidovém hlasování. Neobsahovala, nic takového v ní není! 

Ani pozdější prvorepubliková Ústava z 29. února 1920 referendum neznala. Pouze v hlavě druhé, §46, odstavci 1) se píše: „Zamítlo-li Národní shromáždění vládní návrh zákona, může se vláda usnésti, aby hlasováním lidu bylo rozhodnuto, má-li se zamítnutý vládní návrh státi zákonem. Usnesení vlády musí být jednomyslné.“

Co z toho vyplývá? Jen to, že v době tzv. první republiky obecné referendum neexistovalo. Lidové hlasování mohlo být připuštěno pouze tehdy, když v parlamentu neprošel vládní návrh zákona. Nikdy se však nekonalo. Ona podmínka, že pro musí hlasovat všichni ministři, a když by jeden jediný byl proti, tak se plebiscit nekoná, byla vzhledem ke složení prvorepublikových vlád nepřekonatelná.

Já mám někdy i problém s všeobecným hlasovacím právem. Docela by se mně líbil návrat ke kuriálnímu systému ve starém dobré habsburské monarchii, kdy voličstvo bylo od roku 1873 pro volby do Říšské rady rozděleno do čtyř volebních kurií, velkostatkářské, městské, obchodně-živnostenské a venkovské. Volit mohli jen zodpovědní lidé, kteří něco uměli a něco dokázali. To, že volební právo má třeba vyhlášená násoska Kryšpín, která nikde nepracuje, práci si nehledá a cíleně se fláká, akorát mocně popíjí zlatavý mok a nadává na poměry, také nepovažuji za normální.