Jak správně v knize Malé církevní dějiny poznamenal August Franzen „…Ve skutečnosti byly církve jediné síly, které stály neochvějně v boji proti nacistickému režimu a které tento režim považoval za své nejnebezpečnější odpůrce…“ Od roku 1933 po nástupu Adolfa Hitlera k moci následovala celá série pastýřských listů německých biskupů, které tvrdě kritizovaly nacistické zločiny.
V roce březnu roku 1937 pak papež Pius XI. vydal encykliku Mit brennender Sorge (s palčivou starostí), kterou původně připravil kardinál Michael von Falhauber, ale její obsah výrazně zostřil tehdejší státní tajemník - kardinál Eugenio Pacelli a budoucí papež Pius XII. Encyklika hodnotila situaci církve v nacistickém Německu, zabývala se její těžkou její těžkou situaci, rozhodně odsuzovala masové porušování konkrodátu ze strany Třetí říše, velmi razantně pak zavrhla nacismus a jeho filozofické základy, spočívající v rasismu a v brutálním šovinismu.
Protože hrozilo nebezpečí, že nacisté znemožní její distribuci a čtení, nebyla encyklika předem ohlášena, ale po tajném vytištění a distribuci byla na květnou neděli 21. března 1937 čtena v německých kostelích. Orgány nacistického Německa ji označily za útok proti nim a tvrdě církev napadly. Vrchol slovních reakcí přišel v Goeebelsově projevu z 2á. května, v němž německý ministr propagandy vyslovil na adresu Svatého stolce „poslední varování“ a označil jej za nepřátelskou mocnost. Hitlerova vláda se sice rozhodla, že pro likvidaci církve dosud není ta správná doba, ale neváhala přikročit k perzekucím jednotlivců podílejících se na distribuci encykliky a radikálně omezila možnosti německé církve informovat své věřící a komunikovat se Svatým stolcem. (viz http://cs.wikipedia.org/wiki/Mit_brennender_Sorge)
Jedna z nacistických špiček Martin Bormann chtěla dát pověsit münsterského biskupa Augusta Klemense von Gallena kvůli tomu, že ve svých kázáních ostře kritizoval zabíjení duševně nemocných lidí v Německu. Nakonec ho zachránil sám Adolf Hitler, který řekl, že vzhledem k tomu, že by zatčení tohoto biskupa mohlo vyvolat lidové bouře a proto se nyní nechá na pokoji. Až však Německo vyhraje válku, tak si to s ním rázně vyřídí.
Fakt, že je spolutvůrcem zásadního ostrého protinacistického dokumentu zcela očišťuje papeže Pia XII. od lživých a hloupých obvinění z podpory nacismu. Ten jej znovu naopak znovu nepřímo odsoudil v roce 1939 v inaugurační encyklice Summi pontificatus, ve které rasismus označil jako neslučitelný s křesťanskou vírou.
Nicméně jeho kritika, že mlčel k vraždění Židů, je nespravedlivá. On naopak několikrát veřejně protestoval proti jejich pronásledování v Německu a rovněž umožnil útěk nebo úkryt statisícům Židů, čímž zachránil jejich životy. Někteří z nich přežili válku schovaní přímo ve Vatikánu.
Těžko nyní soudit, jestli mohl Svatý otce dělat pro Židy víc. Musíme si však uvědomit zásadní věc, papež jako takový byl omezen článkem 24 Lateránských dohod, které v roce 1929 uzavřela Itálie s Vatikánem, a podle něhož nesměl zasahovat do politiky.
Pravdou také je, že když nizozemští biskupové veřejně protestovali za nacistické okupace proti židovským deportacím, vyvolalo to zcela opačný efekt a způsobilo to zvýšené pronásledování a smrt mnoha dalších nizozemských Židů. Navíc od roku 1943 existovala reálná hrozba, že německá armáda obsadí Vatikán. To všechno musel papež Pius XII brát do úvahy.
Pravdou ovšem je, že Vatikán protestoval proti deportacím slovenských Židů do koncentračních tábor a tehdejší předseda slovenské vlády Vojtěch Tuka tuto demarši odmítl s tím, že Židé nejsou vatikánští občané. Je ovšem pravdou, že násilnému vystěhovávání židovské populace ze Slovenska zabránil v roce 1942 ostrý pastýřský list slovenských biskupů.
Faktem také je, že někteří katolíci za II. světové války selhali. Smutným příkladem je duchovní Jozef Tiso, který jako prezident tzv. Slovenského štátu se podílel na řešení tzv. židovské otázky a podepsal ústavní zákon, jenž zabavoval židovský majetek. Těžko lze obhájit i chování některých katolických kněží v chorvatském ustašovském státu, z nichž někteří mají na svědomí hrůzné válečné zločiny. Nelze obhajovat neobhajitelné, ale kolaboranti s nacisty byli ve všech vrstvách společnosti, spolupracovali s nimi i někteří sociální demokraté, dělníci, učitelé atd. Ale kvůli tomu jistě neprohlásíme uvedené skupiny za kolaborantské.
Československý prezident Edvard Beneš prohlásil po skončení války v červnu 1945, že drtivá většina katolického duchovenstva obstála za nacistické okupace se ctí.
Nacisty byl v červnu 1942 popraven s ostatními lidickými muži i tamní farář Josef Štemberka, kterému nacisté nabízeli milost, ale on ji nepřijal a dobrovolně šel s ostatními na smrt. V listopadu 1946 byl pražským arcibiskupem jmenován pozdější kardinál Josef Beran, který byl za II. světové války vězněn nacisty v koncentračním táboře Dachau. U obou se v současné době koná proces beatifikace. Tou je služebník Boží prohlášen za křesťanský vzor - blahoslaveného, což je předstupeň svatořečení čili prohlášení za svatého.
Myslím si, že pan poslanec Jakubčík by se měl seznámit se skutečnou historii, a ne věřit lžím, kterého rudí soudruzi učili na vojně v politickém školení mužstva.
Mimochodem komunisté si v pronásledování církví s nacisty nezadali a ruští bolševici povraždili více křesťanů než Hitlerovi stoupenci.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
