Pro zájemce o historii Pobaltí, doporučuji například dílo autorů Luboše Švece, Vladimíra Macury a Pavla Štola Dějiny pobaltských zemí nebo knihu spisovatele Jana Beneše Zločiny genocidy, s podtitulem Litva v drtivém objetí velkého bratra SSSR.
Pravdou je, že během roční sovětské okupace v letech 1940 a 1941 zavraždili ruští bolševici na 75 tisíc Litevců, 34 tisíc Lotyšů a 60 tisíc Estonců. Další desetitisíce obyvatel pobaltských země včetně žen a malých dětí sovětské orgány deportovaly za nelidských podmínek, stejně jako nacisté Židy, na Sibiř a do gulagů. Čili dobře rozumím lotyšskému předsedovi vlády Marisi Kučinskisi. Ten nedávno upozornil na hrůzy sovětské komunistické okupace v Lotyšsku, která především v prvním fázi v letech 1940 – 41 byla plně srovnatelnou s tou německou nacistickou v Protektorátu Čechy a Morava v období 1939 – 40. V obou případech zahájili okupanti brutální teror vůči domácímu obyvatelstvu a dopouštěli se zločinů proti lidskosti. Nacismus se svoji rasovou nadřazeností a socialismus s šířením třídní nenávistí jsou stejně hnusné.
Odporných zločinů proti lidskosti se v Pobaltí se dopustily jednotky Rudé armády a NKVD zvláště krátce po vypuknutí II. světové války do doby, než byly nuceny ustoupit.
Ruští bolševici dokonce masakrovali i děti na táboře. V Rainaiském lese našli místní obyvatelé po jejich odchodu 76 mrtvol mladých chlapců – skautů. Dvě těla měla z úst vytržené jazyky, u čtyř pak chyběly vyrvané genitálie. Třem z těl někdo z katů vložil penis do úst. Řad těl měla deformované nosy, roztříštěné hlavy a rozdrcené čelisti. Chlapci byli postříleni typicky bolševickým způsobem - kulkou do týlu. Jeden hoch měl zatlučený dřevěný kolík do oka.
V Panevežysu nastal při ústupu Rusů masakr. Jednotky rudoarmějců povraždily několik desítek dělníků ve zdejších továrnách, lékaře a personál ve zdejší nemocnici, zdravotní sestra Zinaida Kanevičiene byla znásilněna a umučena. Stalo se to 26. června 1941.
Ve věznici Kretinze po sobě komunistické stvůry nechaly mučící kůl. Vězeň byl k němu přivázán ocelovým lanem, pálen, natírán kyselinou solnou, bylo mu uřezáno pohlaví a vypíchány oči.
Na krutost bolševiků vzpomíná i Litevka Malvina Pranaitieneová. „Rodiny roztrhali od sebe, děti byly odvedeny od rodičů. Spolu s dalšími ženami jsem cestovala v přecpaném dobytčáku, kde bylo pouze jedno vědro na tělesnou potřebu, pitná voda žádná. K jídlu jsme nedostávaly nic.“ Jako cesta do Osvětimi, že.
Nakonec je po začátku války odvedli z vlaku a zavřeli do nějakého lágru, kde ležely na betonové podlaze zesláblé bez jídla a nakonec se nemohly ani hýbat. Nelze se tedy divit, že ony ženy 29. června uvítaly německé vojáky jako osvoboditele. Nutno říct, že Němci -vojáci Wehrmachtu se k nim zachovali lidsky, dali jim najíst a nechali je prohlédnout a ošetřit lékařem.
Důkazem genocidní likvidace Pobalťanů jsou tato čísla. V roce 1940 před začátkem sovětské okupace žilo v Lotyšsku 75% Lotyšů, v roce 1991 při obnovení nezávislosti pak pouhých 52%. V Estonsku žilo v roce 1940 90% Estonců, v roce 1991 pak už jen 65%. Rusové se v Pobaltí dopustili zločinů systematického vyhlazování místních obyvatel.
Pobaltské republiky se také staly obětí násilné rusifikace. V základních školách se děti musely většinu předmětů učit v ruštině a nikoliv v litevštině, estonštině a lotyšštině. Diplomové práce na univerzitách v Pobaltí musely být vypracovány v ruštině.
Sovětský komunistický režim v Pobaltí v ruské režii byl stejně zločinný jako nacismus jinde v Evropě. Nikdo rozumný nebude Rusům předhazovat kolektivní vinu. Problém však je v tom, že Německo se s nacismem vypořádalo a Hitlerovy památníky jsou v něm nemyslitelné. Rusové se však k socialismu hrdě hlásí. Sochy netvora a masového bolševického vraha Lenina jsou v každém ruském městě, jeho mumie stále nezmizela z Rudého náměstí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
