Místopředseda Senátu chce asi využít potenciál svého původního povolání, moc se mu to ale nedaří. Zajímalo by mě, kolik občanů si myslí, že Přemysl Sobotka jako senátor spíše pomáhá, než škodí. Můžeme považovat za úspěch, zda si vůbec všimli toho, že v tom Senátu je. Jiné Sobotkovo heslo je také povedené: „Budu hájit naši státnost“. Co přesně chce Sobotka bránit? A před kým? Pokud vyjdeme z toho, že státnost znamená kladný vztah ke státu či z definice od Izáka Deutsche, že státnost je tíhnutí občanů ke státu jakožto ke svému, kterou nedávno připomněl Karel Hvížďala, Sobotkův výrok je vcelku pozoruhodný. Občany přímo zvolený prezident Přemysl Sobotka by tak hájil naši státnost před námi samými. To je docela odvážné. Uchazeč o funkci prezidenta tím naznačuje, že občané si naší statnosti příliš neváží. Nebo to celé myslel jinak?
To slogan Miloše Zemana: „Srdcem za lidi, rozumem za republiku“ je jiná káva. Dichotomie srdce a rozumu, kdy první představuje city a druhé racionalitu, je hodně stará. V tomto dávném sporu nakonec každý dospěje k tomu, že důležité je oboje. Stejně jako i člověk sám ke své existenci potřebuje srdce i rozum. Proto se ani Miloš Zeman ničeho z toho nevzdává. Naopak obě složky staví do takového kontextu, ve kterém nejlépe vyniknou. „Srdcem za lidi“ – to dává smysl. City a emoce si přece spojujeme s lidmi. Deklaruje se tak láska k živým bytostem, lidskost a humanita. Zkrátka vlastnosti, které správný prezident musí mít. U toho ale není možné zůstat. Někdo by si to ještě mohl vyložit jako slabost. Je třeba přidat to druhé: „Rozumem za republiku“.
Státník musí mít rozum. A k čemu šedou kůru mozkovou, jak by řekl Hercule Poirot, potřebuje? K tomu, aby mohl pečovat o stát, o republiku. A tu emocemi řídit nelze. „Srdcem za lidi, rozumem za republiku“ nabízí rovnováhu, harmonii, chtělo by se říci ideálního prezidenta, ale ve skutečnosti se jedná o jeden velký kýč, ale působivý. A to je i případ samotného Miloše Zemana.
To Jiří Dienstbier má jinou strategii. V jeho sloganech např. „Politika bez korupce je možná“ či „Rovný přístup ke vzdělání je možný“ je znatelný odkaz na heslo Světového sociálního fóra, které vzniklo jako protiklad ekonomického fóra v Davosu: „Jiný svět je možný“. Místopředseda ČSSD se v občanech snaží utvrzovat víru v lepší svět. Proč ne. Jak s tím ale souvisí boj o Hrad? Proč má být tématem prezidentské kampaně korupce či vzdělání? Prezidentský kandidát může být nositelem určitých hodnot, neměl by to ale dělat tak, aby to v občanech vytvářelo těžko splnitelná očekávání.
Zajímavě na to jde i Vladimír Dlouhý. Sází především na pozitivní myšlení: „Máme na to! V naší zemi žijí vzdělaní a pracovití lidé. O ty bych se chtěl jako prezident opírat především.“ Skoro to připomíná jednu hezkou pasáž z prvního inauguračního projevu Václava Klause: „Chci přispět k tomu, aby se rozjasnily tváře a aby na nich byl optimistický úsměv, se kterým jde všechno lépe. To je snadné, když se daří, když stát dobře hospodaří…“ Není nadto mít pozitivního panovníka. Pardon prezidenta.
Co tady máme dále? Zkusme nahlédnout do korespondence, která končí ve schránkách občanů. Karel Schwarzenberg ve svém dopisu píše: „Je čas přestat přemýšlet o tom, co by stát měl udělat pro nás, a zvážit, co každý z nás může udělat – a promiňte mi to staromódní slovo – pro naši vlast.“ Také dobré. John F. Kennedy to sice formuloval trochu jinak a až ve svém nástupnickém projevu, ale proč ne. Otázka je, co tím chtěl předseda TOP 09 říct. Je problém českých občanů v tom, že ke svému státu přistupují jako k dojné krávě? Anebo chce Karel Schwarzenberg také obhajovat českou státnost jako Přemysl Sobotka? Jednu větu z dopisu ministra zahraničí bych ale podepsal určitě. Přímá volba určí, jakým směrem půjde naše země po mnoho dalších let. S tím souhlasím, a proto se přímá volba neměla vůbec zavádět.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
