Je přirozené, že každá společnost se skládá z různých skupin obyvatel. Nezáleží, zda jsou definované na základě jazyka, etnicity, národnosti, sexuální identity, profese, výše příjmu či toho, kdo kde bydlí. Stejně tak je běžné, že každá z nich má odlišné zájmy, které jsou často protichůdné. Neznamená to ale, že tyto skupiny nemají nic společného, že se nemohou respektovat a nebýt ve stavu vzájemné nevraživosti. To, co by je mělo spojovat, je pocit určité základní spravedlnosti. Ten plyne z toho, že i příslušník menšiny, která nemá dostatečné politické zastoupení a není schopná si prosadit své zájmy, na tom není zase tak špatně. Necítí se utlačovaný a politický systém, ve kterém žije, nevnímá jako nespravedlivý. Ve výsledku tak všechny skupiny cítí sounáležitost s daným režimem, tím mu dodávají legitimitu a společnost jako celek drží pohromadě.
Česká republika se pomalu ale jistě tomuto stavu začíná vzdalovat. Společnost čím dál více prostupuje intenzivní pocit nespravedlnosti. Stačí se dát do hovoru se sousedy na malém městě či vesnici. Nejde jenom o frustraci z politického vývoje, ale i o postupné zhoršování životní úrovně, nejistotu, neblahé vyhlídky a celkový rozklad státu a jeho institucí. Zásadní reformní zákony ovlivňující život občanů na desítky let dopředu byly schváleny s pomocí poslance následně odsouzeného k několika letům vězení. Zásluhou nekvalitního zákona hrozí, že budeme měsíce bez prezidenta. A média se plní příběhy lidí, kterým kvůli několika tisícovému dluhu skoro zabavili střechu nad hlavou. V takové situaci je do určité míry odůvodnitelné, že občané jsou náchylní k tomu hledat domnělé viníky: skupiny obyvatel, kteří na společnosti parazitují, užívají si nezasloužených výhod či se jen něčím liší a mají třeba jiné hodnoty než většinová společnost.
Horší je, když se toho snaží zneužít různá politická uskupení či ambiciózní jedinci a získávají body na tom, že jednotlivé skupiny obyvatel staví proti sobě. Těží z toho, že některé menšiny jsou zkrátka na ráně a lidé zaslepeni svou nespokojeností a frustrací se potřebují mít, na koho zaměřit, a slyšet, že existují jednoduchá řešení jejich problémů.
Česká společnost se do tohoto stavu postupně dostává a je pravděpodobné, že následující rok tento trend bude pokračovat. Můžeme si ho dokumentovat na podnikateli Tomiu Okamurovi, který je jeden z těch, kdo s ním umí šikovně pracovat. Pan Okamura je navíc pozoruhodný v tom, že společnost rozděluje nejenom tím, že proti sobě staví jednotlivé skupiny obyvatel. On dokonce štěpí i samotné menšiny.
Dobře je to vidět na tom, jakým způsobem se k nim vztahuje. Vyzývá je, aby se neoháněly příslušností ke své minoritě. Nemá nic proti migrantům, ale jen pokud tu pracují a odvádí daně, jinak ať se vrátí, odkud přišli. Jmenuje konkrétní osoby, které jsou například pýchou či ostudou mezi homosexuály. Rozlišuje Romy slušné a pracovité a ty ostatní. Tomio Okamura ve svých blozích stále opakuje, že Romové či cizinci, kteří jsou čestní a chtějí pracovat, mu nevadí. Důležité ale je, že je staví do jiné pozice než zbytek populace. Musí nás totiž přesvědčit, že patří do té slušné části své menšiny a zároveň jsou zodpovědní za ty z jejich komunity, kteří nám působí problémy. Slušní Romové nám podle pana Okamury musí pomoci s těmi neslušnými. Tomio Okamura se tak veze na vlně pocitu nespravedlnosti, který se ve společnosti vyskytuje. Nezáleží na tom, že žádná ze skupin, které pan Okamura zmiňuje, nemůže za problémy, kterým česká společnost čelí.
Tomio Okamura tak využívá předsudků a rezervovaného postoje, který k nim společnost má, a zároveň to dělá natolik sofistikovaně, že dopředu odmítá obvinění z rasismu, xenofobie či homofobie. On proti žádné z těchto skupin nic nemá, jen se mu nelíbí, když si někdo na základě své příslušnosti k nějaké menšině vymáhá speciální nároky či se dovolává pozitivní diskriminace. Tomio Okamura tak nejenom důmyslně stigmatizuje jednotlivé skupiny, ale zároveň je také vnitřně štěpí, když od sebe odlišuje jejich dobré a špatné členy.
Ve skutečnosti ale nejde o tyto minority, ale o společnost jako celek. Každé rozdělování společnosti se ve výsledku obrátí proti ní samotné. Jednak odvádí pozornost od mnohem podstatnějších věcí, a navíc rozpadlá společnost je vždy zranitelnější a snadněji manipulovatelná. Proto si do nového roku přejme, ať se bez ohledu na to, co nám následující období přinese, nenecháme poštvat sami proti sobě. Protože zdroje současných a budoucích problémů jsou opravdu někde jinde.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu 6 Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
