Jaroslav Čerňavský: Skladovala se ve Vrběticích zakázaná munice?

Viníky mají být dvě společnosti: Excalibur Army, jedna z největších českých zbrojovek, a obchodní agentura se specializací na zbraně Real Trade, která s prvně jmenovanou firmou dlouhodobě spolupracuje. Obžalovány jsou obě firmy a celkem pět fyzických osob, které pro ně pracovaly. Jak už to ale u veřejných kauz z dílny ÚOOZ bývá, otázka viny je mimořádně sporná. Případ stojí hlavně na vůli státního zástupce, který do obrazu obžaloby dal pouze dílky, které se hodily. A některé velmi podstatné skutečnosti vynechal.

Nejdříve fakta

Základní fakta jsou jasná a zdokumentovaná. V roce 2014 bylo společností Excalibur Army do ČR dovezeno z Maďarska několik typů munice, mezi nimi několik set tzv. směrových min MON-100 a MON-200 bez iniciačního zařízení. Pocházejí z tenderu na odprodej nepotřebné munice Maďarské armády a až do roku 2014 byly skladovány v Maďarsku, přímo v tamních armádních skladech. Dovoz proběhl zcela standardně. Licenční správa českého Ministerstva průmyslu a obchodu dostala přesný seznam, jaká munice v jakém množství se do ČR dováží s informací, že bude uskladněna ve Vrběticích. V seznamu byly uvedeny i oba druhy min.

Licenční správa následně bez jakýchkoliv zádrhelů vydala firmě dovozní certifikát a ta přepravila munici do ČR. Po několika měsících skladování ve Vrběticích (a nedlouho po explozích, které ale s případem min nijak věcně nesouvisí) přišel zásah ÚOOZ, který miny na místě zabavil a začal šetření. Výsledkem je, že ÚOOZ tyto skutky považuje za úmyslný trestný čin vývoj, výroba a držení zakázaných bojových prostředků (bez úmyslu se o trestný čin nejedná) a státní zástupce tento výklad převzal.

Případ má tedy dvě roviny: a) jde o to, zda miny MON-100 a MON-200 skutečně jsou nelegální zakázanou municí. Za b) jestli to obviněné firmy a jejich stejně postižení pracovníci věděli a tedy úmyslně nakládali se zakázanou municí. Pojďme se nejdřív věnovat nelegálnosti samotných min.

Co říká Ottawská úmluva

Obžaloba a nepochybně i obhajoba budou před soudem řešit výklad tzv. Ottawské úmluvy o zákazu min proti osobám (v originále anti-personnel), která definuje, jaké miny jsou zakázány a jaké nikoliv. Právě z té totiž česká legislativa při potírání nelegálních min vychází. Ottawská úmluva vznikla v mírové atmosféře 90. let, kdy byl silně vnímán problém mrzačení a zabíjení civilistů, včetně dětí, nášlapnými minami v zemích jako Afghánistán či Kambodža. K Ottawské úmluvě se připojilo několik desítek států, ale jaksi mezi nimi chybí největší světové velmoci: USA, Rusko i Čína. To hodnotu úmluvy výrazně devalvuje.

Ottawská úmluva jako každá mezinárodní dohoda je kompromisní text. Asi není náhoda, že její přílohou nebyl žádný přesný seznam, jaké typy min jsou zakázané a jaké povolené. Zcela jasně platí zákaz pro výbušné nástrahy, které jsou iniciovány samovolně obětí – nášlapem, dotykem, přetržením nástražného lanka atd. Zákaz se ale netýká dálkově ovládaných náloží, u kterých povel k odpalu dává člověk (tzv. commanded mines). Zbývá ale kategorie tzv. směrových min, které se můžou používat v obou režimech, jak v režimu spuštění kontaktem s obětí, tak v režimu dálkového povelu podle toho, jaké iniciační zařízení se k nim přidělá.

Miny MON-100 a MON-200 dovezené do ČR patří právě do této hraniční kategorie. Část signatářů Ottawské úmluvy, např. Kanada nebo Maďarsko, tyto miny nadále používá nebo je nepovažuje za zakázané (jedná se zejména o známé miny Claymore, které si vybaví fanoušek akčních filmů z posledního dílu Ramba, kde je akční hrdina použil v kontaktním, tedy zakázaném módu). U druhé části, evidentně i v případě českých orgánů činných v trestním řízení proti Excaliburu, se uplatnil opačný výklad. Na internetu dostupné veřejné zdroje častěji hovoří o claymorech a jejich ruské obdobě MON-100 a MON-200 jako o minách povolených, pokud jsou používané v „commanded“ režimu. Miny dovezené do ČR neměly žádný iniciační mechanismus (ani pro dálkový odpal, ani pro kontaktní iniciaci).

Policejní výklad je takový, že nelegální minou je i její součástka, pokud jí lze použít ve spojení s dalším dílem nelegálním způsobem. Kdyby tento argument platil, tak může být za nelegální součástku zakázané miny považován ruční granát, ze kterého lze udělat s pomocí lanka výbušnou nástrahu, nebo dělostřelecký granát, který lze použít jako základ improvizovaného nástražného výbušného zařízení. Pokud půjdeme do absurdna, můžou být součástkou zakázané miny i chemikálie z drogerie nebo překližka z hobby obchodu, pokud z nich chce domácí kutil udělat improvizovanou kontaktní minu jako past na zloděje, kteří by mu chtěli vykrást chatu.

Obžalované firmy a osoby se tedy staly obětí rozdílného výkladu Ottawské úmluvy mezi dvěma sousedními zeměmi, které lze v obou případech považovat za právní, demokratické státy, konec konců se jedná o členy OSN, NATO i EU.

Úmysl nebo omyl

Druhou rovinou případu je, zda se obvinění, tedy firmy a jejich pracovníci, dopustili úmyslného dovozu zakázaných min, tedy zda věděli, že se o zakázané miny jedná a přesto z nějakého důvodu riskovali jejich dovoz a skladování v ČR.

Tento bod osobně považuji za nejslabší a vlastně neexistující argument na straně státního zástupce. Ottawská úmluva z obecného pohledu míří na ty, kteří vědomě používají miny v konfliktu v periferní části světa. Jak do tohoto obrazu zapadá nákup několika set min v otevřeném tenderu od Maďarské armády, o jejichž dovozu do ČR, včetně přesného uvedení jejich typu, importér český stát oficiálně informoval a dostal od české licenční správy papír potvrzující, že je vše v pořádku a že miny může dovézt? Nota bene proč by pětice lidí od generálního ředitele po skladníka ve firmě s miliardovými obraty riskovala vědomě dovoz zakázaných min v nepatrné hodnotě, které jsou navíc považovány za nejlevnější prostředek boje v periferních oblastech světa? Obžaloba v této části působí nelogicky až nesmyslně. Žádné důkazy, že by kdokoliv z pětice obžalovaných o jím tvrzené nelegální povaze min, nepředkládá s výjimkou tvrzení, že jako obchodníci s vojenským materiálem prostě měli vědět, že to zakázané miny jsou.

To ale není pravda. Není znám jediný veřejný dokument, který by do okamžiku vypuknutí kauzy potvrzoval, že na směrové miny MON-100 a MON-200 se v ČR nahlíží jako na munici zakázanou Ottawskou úmluvou. Tyto výklady jsou známy až po vypuknutí případu, navíc zpravidla vznikají na objednávku nebo pod přímým vlivem policejních vyšetřovatelů.

Vrcholem snahy o kriminalizaci za každou cenu je obvinění, že dovozce úmyslně vynechal v seznamu munice, kterou se chystá dovézt, před slovy miny MON-100 a miny MON-200 přívlastek „protipěchotní“. Kdyby ho uvedl, licenční orgán by dle policie nekalý záměr dovozce rozpoznal a dovoz min by zarazil. Problémem této myšlenky je, že žádné předepsané názvosloví neexistuje. V seznamech zbraní a munice pro licenční správu MPO je povinné označení typu, ale přívlastky jako protiletadlová, protitanková či protipěchotní se obvykle nepoužívají (při znalosti, co se skrývá za typovým označením, je to ostatně zbytečné).

Ottawská úmluva v anglickém originále navíc výraz protipěchotní vůbec nepoužívá. Týká se min, které jsou „anti-personnel“, tedy správně přeloženo do češtiny proti osobám nebo jinak řečeno živým lidem, ať už to jsou vojáci nebo (a o ty jde v Ottawské úmluvě především) civilisté. Český překlad „protipěchotní“ je tedy nepřesný, zavádějící a působící dojmem, že cílem celého dokumentu je ochrana armádních pěšáků. Argumentovat tímto slovem v obžalobě je tedy spíše nešikovné hraní si s češtinou, o důkaz nejde ani omylem.

Závěrem

O tom, zda jsou miny MON-100 a MON-200 zakázané či povolené dle Ottawské úmluvy, lze vést legitimní diskusi s tím, že řešení nabízí samotná úmluva. Ottawská konvence umožňuje v případě, že státy nebudou jednotní v názoru na povahu min, obrátit se na členskou schůzi signatářů úmluvy, či generálního tajemníka OSN, který zprostředkuje komunikaci mezi všemi státy úmluvy, aby bylo dosaženo jednotného univerzálního výkladu. Poslední členská schůze úmluvy se konala ke konci roku 2015, ale zástupce České republiky žádný dotaz k řešení povahy těl min MON-100 a MON-200 zajištěných v tuzemsku nevznesl, byť názor zdejších úřadů se liší od těch maďarských.

Je nelogické, aby společnost EXCALIBUR ARMY, která aktuálně vydělává zejména na generálkách obrněnců BVP a tanků T-72, úmyslně riskovala dovoz a skladování relativně bezvýznamného množství nelegálních min s nezajímavou hodnotou a pětice pracovníků včetně generálního ředitele v návaznosti na to riskovala své kariéry i osobní svobodu.

Buďto se policie naivně domnívá, že jde po rafinovaných obchodnících se smrtí, anebo případ vypovídá něco o tom, jakými metodami lze v ČR vést konkurenční boj mezi znepřátelenými zbrojaři.