Islám jako přísně monoteistické náboženství zažil po roce 680 n. l. velké schizma, v jehož důsledku vznikly jeho dva hlavní směry, většinoví sunnité a menšinoví šíité. Podle prvního směru byli Mohamedovými následovníky chalífové, jejichž úkolem bylo šířit sunnu (obyčeje, tradici), zatímco šíité pokládali za jediné vůdce potomky Mohamedova zetě Alího a Mohamedovy dcery Fátimy, jimž se říká imámové. V 8. století došlo mezi šíity po smrti 6. imáma k dalšímu rozkolu vznikem nového proudu, jímž se stala sekta ismáílovců, která prostřednictvím dynastie Fátimovců vládla v Egyptě.
Ze sekty ismáílovců vznikly tři další sekty, z nichž dvě mají i současný vliv v oblastech, kde se dnes bojuje. První z nich je již neexistující sekta asasínů, kteří bývají někdy neprávem označováni jako hašašíni (požívači hašiše). Původní význam slova však znamená „strážci“ (rozuměj Svaté země). Na konci 11. století založili vlastní stát na pomezí Persie a dnešní Sýrie s mnoha hrady a pevnostmi. I když původně bojovali s templáři, později došlo ke vzájemné toleranci či dokonce možné spolupráci a ovlivňování tajných vrstev jejich učení, které měli nepochybně také templáři. Asasíny vedl Hassan ben Sabbah, známý také jako „stařec z hory“, který nechával své politické protivníky odstraňovat vraždou (zpravidla dýkou). I když po jeho smrti stát asasínů zanikl a sekta byla zničena, připomínka asasínů dnes žije alespoň v anglickém slově „assassin“, které v překladu znamená úkladný vrah.
Druhou sektou vzniklou z ismáílovců jsou drúzové, kteří dnes obývají především hornaté části jižního Libanonu a severního Izraele s počtem cca 0,5 mil. osob. Zakladatelem sekty byl Hakem, šestý fátimovský egyptský chalíf z 11. století. Svatou knihou drúzú je Kitab-el-Hikmet („Kniha moudrosti“). Drúzové se dělí na dvě části. Nižší stupeň představují „džakilové“ neboli bojovníci, kteří však neznají pravou podstatu svého náboženství, jež je vyhrazeno pouze „akilům“ neboli do tajemství víry zasvěceným starcům. Existuje také domněnka, že možná nejde ani tak o variantu islámu, jako již o nové, samostatné náboženství. To však nelze ověřit pro přísně utajenou podstatu jejich víry. Nejznámějším představitelem drúzů byl libanonský básník a politik Kamál Džumblát, zavražděný v roce 1977, po němž vůdcovství drúzského společenství převzal za libanonské občanské války jeho syn Válid Džumblát. Každopádně drúzové se nesnášejí s ostatními Araby. Svědčí o tom také skutečnost, drúzové žijící v Izraeli dobrovolně slouží v izraelské armádě a jsou považováni za její velice spolehlivou složku (zpravidla chodí na průzkum a v případě bojů jsou často nasazováni do první linie).
Velitelský sbor IS tvoří převážně důstojníci bývalé Saddámovy armády
Třetí sektou vzniklou z ismáílovců jsou alavité, žijící nejen na horských hřebenech jižního Libanonu, ale také a především v severní Sýrii v provincii Latákíja. Také podstata alávitského náboženství je tajná, ví se však, že konají jakousi tajnou mši za použití vína na počest „služebníka světla“. I když jde o variantu šíitského islámu, lze v jejich víře rozpoznat také určitý vliv křesťanské gnostické tradice, o čemž svědčí i to, že alávité slaví některé křesťanské svátky (Vánoce a Tři krále). Na rozdíl od ostatních islámských sekt, nejde z etnického hlediska pouze o Araby (i když především), ale mezi alávity najdeme původně také Peršany (Íránce), Turky, Kurdy aj. To však nic nemění na vysoké míře soudržnosti všech alávitů, kteří se v roce 1970 stali díky generálu a prezidentu Háfizu Asadovi vedoucí vrstvou v Sýrii. Jeho nástupcem se stal jeho syn Bašár Asad. I když mají alávité pouze 10-12 % podíl na syrském obyvatelstvu, tvoří páteř Syrské arabské armády a bezpečnostních složek.
Svržením režimu Saddáma Husajna přivodily USA rozvrat Iráku, který narušil křehkou nábožensko-politickou stabilitu v zemi, i když se sekulární Saddámův režim se do jisté míry opíral o upřednostňované menšinové sunnity a opomíjel zájmy většinových šíitů a iráckých Kurdů. Nyní se situace obrátila a irácký stát, nebo to, co z něj zbylo, do značné míry ovládli většinoví iráčtí šíité a jeho severní část Kurdové. Je to jeden z důvodů, proč se část iráckých sunnitů přidala na stranu Islámského státu a proč velitelský sbor IS tvoří převážně důstojníci bývalé Saddámovy armády. USA totiž Saddámovu armádu neprozřetelně (protože okamžitě) rozpustili a vzali tak jejím důstojníkům a vojákům perspektivu a obživu. A vytvořit zcela novou armádu „na zelené louce“ se příliš nepodařilo.
Také v Sýrii sehrály a sehrávají USA za vydatné pomoci reakční sunnitské monarchie v Saudské Arábii negativní roli svou podporou teroristických islámských frakcí proti sekulárnímu režimu, který dosud náboženské menšiny chránil a chrání (šíity, alávity, křesťany, jezídy aj.). Všechny teroristické organizace jsou bez výjimky sunnitské, jelikož sunnité považují šíity a jejich odstíny za kacíře a neváhají je proto fyzicky likvidovat (bombové masakry v šíitských mešitách, na tržištích aj.). Konflikty v Iráku a Sýrii, které původně neměly primárně nábožensko-politický charakter, jej tak postupně získaly. USA tak rozhodujícím způsobem přispěly k vypuštění džina náboženské nesnášenlivosti a sektářského násilí. Vrátit tohoto džina zpět do jeho láhve bude nesmírně obtížné, ne-li nemožné, a bude to trvat nepochybně mnoho let.
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
