Do péče o zdraví věnuje náš stát stovky miliard korun ročně, a to právě proto, protože naše životy, naše zdraví, jsou tím největším bohatstvím pro každého z nás, pro stát, pro budoucnost, pro samotnou existenci. Je to záležitost výsostně morálně etická, známka vyspělosti naší civilizace, i nezbytná podmínka pro její další existenci a rozvoj. Ovšem etika dnešní doby leckdy pokulhává a z některých oborů medicíny se obchod stává bez mrknutí oka odborné i laické veřejnosti.
Stále ještě máme jeden z nejlepších zdravotních systémů v Evropě, a možná i na světě. V dostupnosti lékařské péče pro každého, ať už chudého, nebo bohatého, jsme na špici evropského žebříčku, stejně tak, jako v dostupnosti nejmodernějších lékařských metod, postupů, zdravotní techniky, i ve vyspělosti vzdělávacího systému a jeho úrovně pro přípravu profesionálů, kteří nás léčí. Systém zdravotních pojišťoven, do nichž plynou naše peníze zákonného zdravotního pojištění, proplácí jednotlivé lékařské úkony zdravotnickým zařízením tak, jak ona vykazují a jak a na jaké choroby je potřeba nás občany léčit, bez rozdílu toho, zda jsme pán, nebo kmán. Je to objem peněz daný, který je samozřejmě vábničkou pro některé spekulanty na zdravotním trhu.
Jak jsme si už řekli na začátku, zdraví je bohatstvím každého z nás, národa, státu. Přílišná a neuvážená privatizace zdravotnických zařízení dává někdy do tohoto společného bohatství vniknout podnikatelům, snažícím se vytěžit z rozpočtů zdravotních pojišťoven, tedy nás všech, co nejvíce prostředků pro svůj vlastní zisk, nehledě na potřeby občanů v místě. A tak býváme svědky, jak jsou u zprivatizovaných nemocnic rušeny nelukrativní obory a nechávány pouze ty, které přinášejí dostatečnou finanční výstelku pro společnost, která zařízení vlastní a provozuje. Občané potom dojíždějí do mnohdy vzdálených krajských měst, do velkých nemocnic vlastněných krajem nebo státem, aby jim mohla být poskytnuta komplexní zdravotní péče, kterou potřebují, a na kterou si platí.
Manažer musí zajistit rentabilitu
Žijeme v době, kdy je manažer soukromé sféry samostatnou kategorií v pavučině pracovních pozic a jejich vzájemných vztahů, nemusí rozumět oboru, ve kterém podniká, musí však umět zajistit jeho rentabilitu, tu mu prozradí čísla a je jedno, jestli se jedná o výrobu pantoflí, aut, nebo poskytování zdravotní péče v soukromém zdravotním zařízení. A takový manažer se v daném oboru rychle zorientuje a vytyčí pro své vlastníky ty oblasti, které jsou trendy, na kterých se dá kumulovat zisk pro jeho vlastníky, kteří mu jenom drží palce a prst na přívodu financí, tedy nákladů k chodu takové organizace nezbytně potřebných. Pokud se týká pantoflí, je všechno v pořádku, pokud se týká našeho zdraví a našich společných peněz soustředěných v jednotlivých zdravotních pojišťovnách, tam bychom měli zpozornět.
Není tedy divu, že takový manažer si spočítá, že je daleko zajímavější se věnovat kupříkladu reprodukční medicíně, tedy umělému oplodňování, než obvazování kolen dětí, které spadly z kola nebo koloběžky. Navíc většina z těch dětí sedí doma u počítače, a tak těch kolen k obvazování už dnes není tolik. Umělé oplodňování je jednak trendy, jednak jeho potřeba se vlivem civilizačních chorob a deformací neustále zvyšuje. Zdravotní pojišťovny ho v rozumné míře proplácejí a navíc se dají náklady docela dobře zvýšit na přípravných procedurách, které nebývají mnohdy úplně jednoduché. Toť podnikatelský záměr. Jsou dvě možnosti. Buď se zakoupí od státu nějaká ta klinika reprodukční medicíny, která je zavedená, stát se tak zbavuje odpovědnosti za zdraví svých občanů, nebo se vytvoří klinika nová. A potom přijde ta práce nejdůležitější. Snažit se ovlivnit legislativu státu tak, aby zdravotní pojišťovny proplácely umělá oplodnění takřka bez omezení. Jinými slovy rozšířit počet potřebných. A tak se začne bojovat za větší koláč z našich společných peněz. Manažerovi to tak čísla ukazují.
V parlamentu i v politické sféře potom slyšíme takové návrhy, jakými jsou proplácení neomezeného počtu uměle oplodňovacích procedur u každé ženy a nejlépe bez věkového omezení, nebo alespoň tuto možnost zajistit po dobu celé ženské, tedy samiččí fertility, která končí někde kolem pětačtyřicátého roku věku. Příroda nepříroda. Málo už se mluví o tom, že hormonální příprava takových žen je nesmírně náročná finančně i pro jejich organizmus, ovlivňuje hormonální skladbu těla tak, aby se vajíčko uchytilo, uměle se navozuje stav, který si příroda dokáže vytvořit sama, ovšem pouze v příslušně vhodném věku k přirozenému oplodnění. A tak se chod takového organizmu uměle deformuje. Etika takového počínání je na pováženou, stejně tak, jako etika snahy zavést proplácení úkonů vedoucích k anonymnímu oplodnění samostatných matek, nebo zavedení matek nosiček. Tedy matek, které odnosí implantované dítě od jiné matky a otce. Vztah matky a dítěte, který se v období raného těhotenství vytváří, se v potaz nebere. Manažerská čísla zisku tímto směrem ukazují. A obchod je obchod. A roční odměny jsou roční odměny.
Zdvižený prst českému zdravotnictví je tedy nasnadě. Stát by se neměl zbavovat odpovědnosti za zdraví nás všech, neboť je to národní bohatství. Když už jsme u těch čísel, jsou to naše peníze, které mu za to platíme. Trochu s nadsázkou jde snad o to, abychom z našich peněz nepropláceli byznys plány některých soukromých zdravotnických zařízení, které se snaží z poskytování zdravotní péče dělat průmysl, vyrábět pantofle, a taky aby, když naše dítě spadne z kola nebo koloběžky, bylo na to, aby jeho odřené koleno bylo v nejbližší nemocnici ošetřeno, i když sedí většinu času doma u počítače…
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
