Do péče o zdraví věnuje náš stát stovky miliard korun ročně, a to právě proto, protože naše životy, naše zdraví, jsou tím největším bohatstvím pro každého z nás, pro stát, pro budoucnost, pro samotnou existenci. Je to záležitost výsostně morálně etická, známka vyspělosti naší civilizace, i nezbytná podmínka pro její další existenci a rozvoj. Ovšem etika dnešní doby leckdy pokulhává a z některých oborů medicíny se obchod stává bez mrknutí oka odborné i laické veřejnosti.

Stále ještě máme jeden z nejlepších zdravotních systémů v Evropě, a možná i na světě. V dostupnosti lékařské péče pro každého, ať už chudého, nebo bohatého, jsme na špici evropského žebříčku, stejně tak, jako v dostupnosti nejmodernějších lékařských metod, postupů, zdravotní techniky, i ve vyspělosti vzdělávacího systému a jeho úrovně pro přípravu profesionálů, kteří nás léčí. Systém zdravotních pojišťoven, do nichž plynou naše peníze zákonného zdravotního pojištění, proplácí jednotlivé lékařské úkony zdravotnickým zařízením tak, jak ona vykazují a jak a na jaké choroby je potřeba nás občany léčit, bez rozdílu toho, zda jsme pán, nebo kmán. Je to objem peněz daný, který je samozřejmě vábničkou pro některé spekulanty na zdravotním trhu.

Jak jsme si už řekli na začátku, zdraví je bohatstvím každého z nás, národa, státu. Přílišná a neuvážená privatizace zdravotnických zařízení dává někdy do tohoto společného bohatství vniknout podnikatelům, snažícím se vytěžit z rozpočtů zdravotních pojišťoven, tedy nás všech, co nejvíce prostředků pro svůj vlastní zisk, nehledě na potřeby občanů v místě. A tak býváme svědky, jak jsou u zprivatizovaných nemocnic rušeny nelukrativní obory a nechávány pouze ty, které přinášejí dostatečnou finanční výstelku pro společnost, která zařízení vlastní a provozuje. Občané potom dojíždějí do mnohdy vzdálených krajských měst, do velkých nemocnic vlastněných krajem nebo státem, aby jim mohla být poskytnuta komplexní zdravotní péče, kterou potřebují, a na kterou si platí.