"Zájem o Irák, Sýrii, Libyi, Krym, Karabach, Bosnu, Bulharsko a další bratrské regiony je naší povinností a výsostným právem. Den, kdy se vzdáme těchto území bude dnem, kdy se vzdáme naší svobody a budoucnosti."
"Někteří historici říkají, že Kypr, Aleppo, Mosul, Erbil, Kirkuk, Batumi, Thessaloniki, Kardzhali, Varna a ostrovy v Egejském moři jsou historickou součástí našeho území."
Tato a další podobná slova nepronáší při každé příležitosti prezident Ruské federace Vladimír Putin, jak by mnoho našich válečnou propagandou NATO a EU zblblých spoluobčanů mohlo soudit, ale turecký prezident Recep Tayyip Erdogan.
Stále více to totiž vypadá, že Turecko se naprosto nevybíravě a cílevědomě chystá na válku (nejen) se svými sousedy. Území, o nichž Ergodan hovoří, jsou totiž oblasti, zahrnuté v tzv. Misak-i Mill, Národní smlouvě. Což je soubor rozhodnutí o hranicích (budoucího) „státu Turků“, přijatých osmanským parlamentem už v roce 1920.
Tato „smlouva“ považuje za součást Osmanské říše všechna území s tureckým obyvatelstvem. Kdyby to nebylo nebezpečné, byl by docela komický a paradoxní fakt, že se v této souvislosti začíná stále hlasitěji mluvit nejen o „historických zemích“ (co mi jenom tato rétorika připomíná?!), ale i o území Německa a dalších států západní Evropy.
Jak se zdá, turecká administrativa se cítí s USA za zády naprosto bezpečně a nepostižitelně. Aktuální spojenectví s Irákem a Ruskem jsou pouhými „sňatky z vypočítavosti“, které ani v nejmenším neohrožují zájmy USA v Turecku a Evropě. Umožňují však Turkům nevybíravě vydírat Evropskou unii i její jednotlivé státy, a jak naznačují stále ostřejší prohlášení nejvyšších tureckých představitelů včetně prezidenta Erdogana, hodlají své požadavky i nadále stupňovat.
Turecko bohužel nebylo postiženo mezinárodním společenstvím ani po anexi severního Kypru v roce 1974, ani po obsazení syrského Afrinu v březnu letošního roku. Nesetkalo se s žádnou mezinárodní reakcí, a jak se říká, s jídlem roste chuť. Dalším cílem v hledáčku tureckých „jestřábů“ jsou řecké ostrovy, jejichž podloží je podle posledních geologických průzkumů bohaté na ropu a zemní plyn.
Turečtí veřejní činitelé se zatím omezují především na rétorická cvičení. Například Yigit Bulut, šéf poradců prezidenta Erdogana, nedávno prohlásil, že „…pokud se Turecko rozhodne obsadit řecké území, nikdo mu v tom nedokáže zabránit, a Řecko by si to mělo uvědomit. Pokud se hodlá bránit, a stejně jako před 100 lety spoléhat na pomoc spojenců, pokud hodlá důvěřovat francouzskému prezidentu Macronovi, Anglii, USA, nebo kancléřce Angele Merkelové, „skončí strašně“.
Zatímco politici rozpoutávají mimo jakýkoliv zájem zahraničních médií v Turecku nacionalistické vášně, opírající se o ideologii islámu, vojáci konají. Vojenské provokace vůči Řecku, ale i dalším sousedním zemím (de facto spojencům Turecka) nabírají na intenzitě. Ať už se jedná o narušování vzdušného prostoru, která se dnes počítají na stovky měsíčně, nebo proniknutí do teritoriálních vod. Turecko se při těchto incidentech odvolává na „spojenecké svazky“ v rámci NATO. Ono samo se však jako spojenec příliš nechová.
K poslednímu většímu incidentu, který už skutečně hrozil ozbrojeným konfliktem, došlo 17. dubna. Dvě plně vyzbrojené turecké F-16 se nad řeckými výsostnými vodami poblíž ostrova Rhodos přiblížily k helikoptéře, na jejíž palubě byl řecký premiér Alexis Tsipras a vrchní admirál řeckých ozbrojených sil Evangelos Apostolakis, a zaujaly postavení k odpálení raket. Teprve povolaná dvojice řeckých hotovostních stíhačů přinutila vetřelce opustit vzdušný prostor nad řeckými výsostnými vodami.
Tento v mezinárodních vztazích mezi formálně spojeneckými zeměmi naprosto bezprecedentní čin opět prošel bez jakékoliv pozornosti médií a mezinárodní politické scény. Celá situace začíná stále více připomínat předválečnou politiku appeasementu, uplatňovanou západními zeměmi vůči Hitlerovi v naději, že se „otočí na východ“. K čemu to vedlo, ví velmi dobře většina z nás, narozených mezi lety 1945 až 1989. Na rozdíl od současné mládeže, které to je většinou úplně jedno, a která o předválečném a válečném období českých (a světových) dějin a jeho hrůzách neví zpravidla vůbec nic. Není to její chyba. Je to chyba nás, generace rodičů a dědů, kteří nedokázali včas rozpoznat směr, kterým se „evropská civilizace“ a její „hodnoty“ v oblasti vzdělávání ubírají, a razantně to změnit.
Každopádně je nejvyšší čas zatrhnout Turecku jeho válečnické choutky. Konec konců, je zemí NATO a stále ještě alespoň předstírá zájem o členství v EU. Čeští představitelé v NATO a EU by měli od českých ministerstev zahraničí a obrany co nejdříve dostat příslušné pokyny, a místo řešení blbostí začít upozorňovat na skutečně velmi akutní problém Turecka. A začít hledat v této věci spojence, kterých určitě nebude málo. No a když se nebude válčit, dá se něco udělat i s tou mládeží.
Psali jsme:
autor: PV
