Jindřich Beránek: Dneska o Křižáčkovi

Film má už za sebou festivalovou dekádu, kam byl vybrán jako jediný domácí film a odkud po patnácti letech přinesl domácím filmařům opět laury vítěze. A tak máme před očima k dispozici jeho první recenze. Jejich titulky kupodivu neodrážejí právě nadšení nad tímto faktem. Stačí zaznamenat rozpaky i těch kladnějších titulků: Křižáček vyčnívá navzdory klopýtání po cestě významů (Jindřiška Bláhová v recenzi pro Respekt, 7. 7. 2017), Křižáček vyhrál bitvu. Karlovarský vítěz ukázal jinou tvář českého filmu (festivalový zpravodaj Lidovek Marcel Kabát, 10. 7. 2017) mezi kladnějšími ohlasy; z druhé strany jsem vybral články obou dam Spáčilových. Nejen proto, že data jejich narození se liší právě o 21 let, které statistici určili jako etalon pro generaci rodičů a dětí, ale především pro jejich erudovanost, se kterou se setkávají ať už na stránkách mfDnes nebo i jiných periodik. Tereza Spáčilová si jako představitelka mládí nebrala žádné servítky, když na adresu Křižáčka nadepsala 5. července recenzi pro časopis Reflex: Jediný český soutěžní film ve Varech nezachrání ani zpocený Roden; její maminka, paní Mirka, nadepsala téhož dne svůj článek pro iDnes jako První dojmy: Český Křižáček je nejlínější film karlovarské soutěže. Ale prozíravě přidala o tři dny později Glosu: Vyhrál Křižáček. Příklad, proč se diváci festivalových děl bojí. V ní svými slovy vyjadřuje obecnou tresť z prvního festivalového ohlasu:

„Čeští novináři se vesměs shodovali, že letošní mezinárodní soutěž hraných filmů byla výjimečně silná a vyrovnaná. Rozpaky nejen u mnohých z nich budil jediný snímek – domácí Křižáček, kterého tvůrci charakterizují jako obrazovou báseň o pouti středověkého rytíře za synkem, jenž uteče za dobrodružstvím. A právě Křižáček u poroty vyhrál. […] Samozřejmě potěší, kdykoli prestižní trofej zůstane doma, ať se tak stane díky nesporné originalitě snímku, pořadatelské diplomacii, zvláštnímu souznění porotců nebo konstelaci hvězd. […] Ale na druhé straně Křižáček, jenž podle režiséra Václava Kadrnky budí emoce, ať už pozitivní, nebo negativní, zosobňuje přesně onu výlučnou kategorii filmového umění, kvůli níž se běžný divák podvědomě bojí filmů festivalových, oscarových a vůbec vyznamenávaných. […] teprve až 3. srpna vstoupí do kin, začne se lámat chléb. Ukáže se, jestli soška zafungovala jako lákadlo, nebo spíše odradí.“(Internetové stránky IDnes 8. července 2017, 20:56 hod. a o den později v papírovém vydání mfDnes.)

Občasné produkce v kinech, která riskovala vypustit do parných dní druhé dekády července atmosféru stejných vedřin z písků Sardinie či kamenů starověkých měst, sice už zaznamenaly divácký ohlas; nejde však zase o běžné návštěvníky. Ozvali se především ti, kdo nacházejí ve filmech vážnou inspiraci pro svůj život, jak je tomu naučila tradice našich filmových klubů – a ty tu existovaly, ať byl režim jakýkoliv. Mezi těmito diváky ohodnotil PR aparát www.stránek ČSFD.cz při všem optimismu této propagační instituce rozpačitými 57 %. Při čemž hlavní kladné body přidávala naděje, že se tu po letech připomněl film Marketa Lazarová, který v roce 1967 natočil podle Vančurovy prózy František Vláčil a jemuž totéž hodnocení ohlasu dává v tomto století naopak plných 82 % kladných hlasů.

Nelze se divit, vždyť na témže festivalu v roce 1994 proběhlo hlasování filmových novinářů o nejlepší český film všech dob a stala se jím právě Marketa Lazarová. Ostatně Marcel Kabát, jeden z recenzentů, zmiňovaných v úvodu tohoto glosáře, končí svůj článek pro Lidovky 10. července: „Teď křehkého a ustaraného Křižáčka čeká ostré střetnutí s diváky. Pokud se mu i díky karlovarské ceně podaří dostat je do kin a nezklamat je, pak teprve bude namístě mluvit o velkém vítězství. Křižáček tu bojuje i za příští, doufejme ještě průkazněji povedené české snímky. […]A odměnu pak možná jednou dostanou filmy srovnatelné třeba s Vláčilovou Marketou Lazarovou. Bez odezvy u diváků jsou udělené granty vyhozené peníze, na filmy se musí chodit, aby skutečně žily. Uvidíme, zda bude Křižáčkova cena z Karlových Varů první vyhranou bitvou v tomto ušlechtilém tažení.“

Rozdíly mezi oběma předlohami

Připomínky Markety Lazarové co do volby téže doby, v níž se film odehrává – totiž 13. století –, si nevšimli jen filmoví zájemci mezi diváky. Ale právě kvůli rozdílnému společenskému významu obou předloh pokulhávají pochyby, proč nesklízí jednoznačné nad vítězství pro aktuální laureát. I když se oba tvůrčí týmy zabývaly přepisem knihy do scénáře přibližně stejnou dobu čtyř let, s režisérem Vláčilem spolupracovala jedna z nejvýraznějších osobností scenáristiky té doby, František Pavlíček (stála ostatně později i za riziko využívat ji v době normalizačního zákazu, kdy jej kryli většinou režiséři – u Babičky Antonín Moskalyk, u Prince Bajaji Antonín Kachlík, u Tří oříšku pro Popelku Václav Vorlíček, u Ostrova stříbrných volavek Jaromír Jireš…). Zatím co spolupracovníci Václava Kadrnky byli lidé, s nimiž se náhodně setkal, když deset let po svém návratu z tříleté emigrace absolvoval v roce 2003 studium tohoto oboru na FAMU (byli to jeho tamější učitel Jiří Soukup, který dělil tu dobu mezi činnost nakladatelského redaktora a dramaturgii – jak připomněly PR materiály distribuční firmy – spíše cizí než vlastní tvorby nebo o čtyři roky mladší kolega Václava Kaderky František Mašek).

Především však šlo v případě Vláčilova filmu o dílo hluboce zakořeněné v české společnosti na prahu jeho cesty do tzv. evropské kulturně-historické civilizace. Ten příběh se odehrál na severozápad od Prahy, v kraji boleslavském, byl zakotven do časů, kdy se česká společnost zbavovala dosavadní pohanské živočišnosti, kterou měl vystřídat módní styl plný ušlechtilých ideálů, jak je nabízela Písma tehdejšího globálního světa. Svůj námět čerpal scénář z Vančurova románu Marketa Lazarová – baladického vyprávění o lásce a zradě, zbabělosti i krutosti, kterou Šalda nazval už v anketě o nejzajímavější knihu roku 1931 „až nedovoleně krásnou a omamnou“. Pavlíček s Vláčilem ji doplnili dvěma prózami z Vančurova díla posledního – Obrazů z dějin národa českého, jež začal psát na počátku okupace, kdy v objevování živých tradic národa hledali čeští intelektuálové posily pro tento svůj národ v tehdejší současnosti. Spisovatel vydal dva svazky Obrazů a třetí nedokončil, protože byl 1. června 1942 za stanného práva v době heydrichiády zastřelen. Ve scénáři tohoto filmu obdobně jako v románu zejména jazyk evokuje představu středověku. Není bez zajímavosti, že režisér Vláčil daboval řadu herců, u kterých si nebyl jist, že jsou s to vyjádřit onu vančurovskou stylovost dialogu; a nejednalo se jen o oba milenecké páry či trojúhelníky obsazené slovenskými nebo méně zkušenými herci (studentku sociologie Magdu Vašáryovou dabovala v roli titulní Gabriela Vránová a Františka Veleckého v roli Mikoláše Petr Kostka; Petru Poláškovou jako jeho vášnivou sestru Alexandru dabovala Karolina Slunéčková, Ivana Palúcha v roli Adama Jednoručky Ladislav Trojan a Vlastislava Harapese jako hraběte Kristiána Klaus-Peter Thiele).

Naproti tomu Václav Kadrnka zvolil minimum dialogů a využil pro herecké obsazení sošných figur i mnohé členy svého štábu; lze však v tomto případě mluvit spíše o hereckých diletantech než například o naturščicích. Pro svůj druhý celovečerní film si vybral jeden ze dvou příběhů dětských křižáckých výprav – ten německý. Toto téma je v české kulturní tradici zcela ojedinělé. Z knih, které u nás vyšly v minulém století, jsou známější dvě díla, která mezi sebou dělí 80 roků. V roce 1906 vydalo nakladatelství Máj pozdní epickou báseň Jaroslava Vrchlického Svojanovský křižáček, která vypravuje o jeho německé verzi, kterou vyvolal svým vyprávěním o vidění s andělem pasáček Mikoláš. Jde o pozdní dílo, ve kterém se tento eklektický básník pokoušel vnést k nám různé formální i obsahové vzory světové poezie – v tomto případě pozdního katolického novoromantismu. Tato epická novela vyšla jedenáct roků poté, co vyšel Manifestu moderny, v němž J. S. Machar za spolupráce F. X. Šaldy, F. V. Krejčího, A. Sovy, O. Březiny, V. Mrštíky a některých (dnes už převážně neznámých) představitelů neliterárních proudů nastupující generace, se nadobro zřekli zastaralých ideálů včetně politiky, co je české, to je hezké“. Naproti tomu v životě básníka vyšla v předvečer doby, kdy se nadobro odmlčel.[1] V tomto díle – ve společenském kontextu značně opožděném – našel Václav Kadrnka svou inspiraci. Vyhovovalo mu, že Vrchlický píše o německé výpravě křížáčků, neboť se mu tím nabídla možnost vybírat jen blonďaté chlapce, po níž toužil a které pak dovážel na filmování do sardinských exteriérů.

Osmdesát let po Vrchlickém vyšla prozaická novela básníka Jiřího Šotoly Osmnáct jeruzalémů (Praha, nakladatelství ČS 1986 288 s.), jenž se inspiroval druhou z dětských výprav – francouzskou. Šotola se v té době přece jen víc soustřeďoval na svou trilogii o českém údělu, inspirovanou osudem Františka Flanderky a těch, kdo tu po jeho velice opožděné popravě zbyli.[2] „Začetl jsem se jednou do českých dějin a chci aspoň skromnou měrou vystopovat v nich osud člověka, osudy obyčejného, prostého obyvatele této země, tak jak kráčí českou krajinou a dramatem české historie od dávnověku po dnešek.“ V doslovu k poslední knize Šotolovy trilogie Miloš Pohorský, jenž se dílu tohoto básníka systematicky věnoval, o Osmnácti jeruzalémech cituje jiný Šotolův výrok na adresu toho, čím zlákalo děti poselství pasáčka Štěpána: „Byly to krásné iluze a sny, které mne začaly lákat, abych o nich napsal. […] člověk jde za snem, ideálem, pozná při tom příkoří, ale dokud se drží na nohou, jde.“ Pohorský považuje v souvislosti s křižáčkovskou novelou za vklad do diskuse, některé spisovatelé láká zpodobit své hrdiny jako tvůrce lidských dějin, jiné inspirují lidé, kteří jsou stále přitahováni touhou zasahovat do veřejných událostí a sdružují se, aby pro uskutečnění svých názorů nalézali politické cíle, jiní se okouzlují nedočkavostí, ba přímo lačností mladých lidí vrhat se změny světa. Šotolův zájem nejlépe vystihuje titul hry Pěší ptáci. Ostatně i osmnáct poutavých postav, kde každá putuje za svou představou Jeruzalému jako místo hojnosti, skončí svou pouť na březích Jadranu. Většina zahyne nebo se rozejde po světě. Jen jediné z těchto „zbloudilých a na duši ohořelých dětí“ se vrací domu.[3]

K tomto rozuzlení spěje ostatně i Kadrnkův film. Ne však proto, že by snad hledal inspiraci v Šotolově díle téhož námětu. Zdá se mi, že Kadrnku ani nezajímalo, protože i z Vrchlického epické básně opomíjí téměř vše, čím básník konkretizoval osudy Jeníka, to, co zažívá, když se toulá se svými druhy z výpravy. Kadrnku zajímá jen osud středověkého rytíře, který se vydal hledat svého syna. Nese jeho portrét na jemné výšivce, která se nakonec šev po švu vytratí. A jen mince mu napomůže tomu, že se synkem shledá; i on je tím jediným křižáčkem, který se navrátí do rodného sídla. Vůbec jej nezajímá idea křižáčků. Kadrnkův film dokonce zavrhuje epické příhody, kterými Vrchlický naplnil pouť dětí, nevnímá ani poučení dějin, kdy krajané otce pasáčka Mikoláše, jenž svým vyprávěním o zjevení anděla vylákal své vrstevníky na výpravu k Božímu hrobu, z pomsty popraví.

Vítězný film je na formátu 4:3

V čase, kdy zcela opanovala kina taková samozřejmost, jako je širokoúhlá projekce, realizoval Václav Kadrnka svůj odpor k této projekci. Ani zmínka, že se soustředil na vnitřní svět rytíře Bořka. Úzký formát se mi zdál adekvátní k obrazům, které přenášejí jen to, co nasnímala statická kamera. Zdá se mi také adekvátní několika tónům, jež tvoří hudební proud Ireny a Vojtěcha Havlových. Snad jediné, co ve mně vyvolalo pochopení pro takové všeobecné omezení ve volbě jednotlivých prostředků i způsobů filmového vyprávění byl fakt, že happy-end filmu vytváří znovunalezení syna, aby se mohl vrátit domů. Ideologie, pro kterou papež i další hodnostáři církve rostoucí k moci nad stávajícím světem žehnali blouznivým výpravám, byla odsouzena do výroku rytíře Bořka k svému dočasnému polskému příteli: teprve nenalezne-li syna, vydá se s výpravou k Božímu hrobu, aby naplnil ideu katolické – tedy všeobecné církve. Syna nalezl, a tak mohl zapomenout na tuto ideu a zůstal smysl jeho lidského předsevzetí. Přivést Jeníka opět mezi jeho blízké. Bohužel jen ve verších Vrchlického motta na počátku filmu zůstalo skryto poučení dějin:

Což ty děti po něčem se ptají? Což ty děti měří čas a prostor? Ba jsem jist, že jako slepí spějí nevědouce, kam jdou, v zhoubu jistou! Základním problémem Křižáčka zůstává fakt, že si jeho tvůrce splnit svoje přání. Toto své přání pak plnil bez ohledu, jak bude přijímáno v hledišti kina. Tato jeho osobní přání nepostrádají ani dobové ideologické fráze. Tak mezi autobiografickými fakty, které prý vybral ze svého počítače, čteme: „V roce 1988 se vystěhoval spolu se svojí matkou do Velké Británie za svým otcem, který emigroval rok předtím kvůli komunistickému režimu. Do Československa se vrátil v roce 1992. Pracoval jako asistent režie u Vojtěcha Jasného. […] Osmdesát dopisů je jeho celovečerním debutem.“ (Zdroj: Vaclavkadrnka.com) Do roku 1987 tedy žil režisérův otec spokojeně v normalizační ČSFR. Na štěstí se dva roky před Listopadem ´89 neobjevilo, že by snad do emigrace odjel jako „bojovník proti komunismu“, jak se dnes mnozí tváří. Zato z tohoto tříletého úseku vytěžil inspiraci pro svůj debut. Nechybí zmínka o Vojtěchu Jasném, jehož poslední perioda obsahuje obdobně zcela privátní témata, jako onen debut Kaderkův. Ovšem řada diváků zná (na rozdíl od začínajícího režiséra Kadrnky) také Jasného tvůrčí proměny od 50. let do roku 1969, kdy se na festivalu Čs. filmu i na diváckém Festivalu pracujících stali nejlepším filmem Všichni dobří rodáci. Proto také dokáže i náročné publikum přijímat jeho pozdní zeitstücky. Na takovou hodnotu však zatím film Václava Kadrnka ml. i přes produkci Václava Kadrnky st. zatím nemá. Vzdor Křišťálovému globu – nebo spíše i díky němu.

Poznámky:
[1] Od roku 1908 se Vrchlický, který vykonal mj. nezastupitelnou službu kosmopolitní osvětě, odmlčel, začala jej trápit nemoc – měl úporné bolesti hlavy, v srpnu prodělal záchvat mrtvice, po níž ztratil schopnost číst. Léčil se v sanatoriích v jižních Čechách a v istrijské Opatiji. 9. září 1912 v pouhých 59 letech zemřel, podle lékařské zprávy následkem sklerózy mozkových cév. Je pohřben na vyšehradském hřbitově.
[2] Šotola, Jiří: Malovaný děti, Praha ČS 1983 111 s.; Róza Ró, tamtéž 1986 144 s.; Podzim v zahradní restauraci, tamtéž 1988 224 s. jakož i s 6 ilustracemi dosud zakázaného Bohdana Kopeckého.
[3] Pohorský, Miloš: Třetí příběh „Pěších ptáků“, in Podzim v zahradní restauraci, s. 218. – Název doslovu odkazuje na jiné dílo autorovo, drama Pěší ptáci, které uvedla činohra ND v režii Františka Laurina s Blankou Bohdanovou, Radovanem Lukavským, Josefem Somrem a Luďkem Munzarem v hlavních rolí. Premiéru měla na počátku sezóny 1981/82, hrála se do konce sezóny 1982/83 a dosáhla 53 repríz.

Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele