„Je s podivem, jak málo novinářů na Západě se zabývá tím, že za celým rusko-ukrajinským konfliktem stojí Spojené státy americké. Ruský prezident Putin je denně negativně démonizován v tisku, Veřejnost na Západě je na základě mediální propagandy přesvědčována, že v případě anexe Krymu je hlavním viníkem Rusko a jeho imperiální choutky. Přitom od začátku šlo o to, aby byl prostřednictvím dohod s Ukrajinou Krym získán pro NATO a zároveň se tak snížila politická síla Vladimíra Putina,“ je přesvědčen W. Pfaff.
Americký prezident George Busch st. přitom slíbil Michailu Gorbačovovi po jeho souhlasu se znovuobnovením Německa, že zde v této oblasti nebudou přítomny jednotky NATO. Slib byl porušen a NATO postupně rozšiřovalo svoji přítomnost o do dalších postkomunistických států. V r. 1999 se staly členy NATO Polsko, Československo a Maďarsko, o pět let později také státy Pobaltí a Rumunsko s Bulharskem. NATO tak v podstatě obklíčilo Rusko a nově zvolený prezident Ruska V.V.Putin to vše sledoval s velkým neklidem. Dnes už je jasné, že měl být mnohem ráznější, „míní W. Pfaff.
Poté upřeli stratégové z Washingtonu a Evropské unie své zraky na Kavkaz. Ke členství do NATO byla přizvána Gruzie. Posílena touto nabídkou se rozhodla získat zpět území, která jí dle jejího názoru historicky náleží. Zaútočila tedy na Jižní Osetii a trpělivost Ruska byla u konce. Ruská vojska zahnala gruzínské jednotky zpět do Gruzie a ty se musely později stáhnout i z Abcházie. Je otázkou, proč se Spojené státy rozhodly vrazit klín mezi Rusko a bývalé sovětské republiky, které jinak spojovalo jak náboženství, tak i historické zkušenosti,“ konstatuje Pfaff.
„Každopádně následkem těchto historických událostí jsme nyní v situaci, kdy je Rusko Západem ornamentně líčeno jako agresivní, dobyvačná země, řízená nelítostným diktátorem Putinem. Obyčejní Rusové přitom vnímají, že až teprve anexí Krymu a Putinovou rozhodnou zahraniční politikou získala jejich země zpět své ztracené sebevědomí“, upozorňuje Pfaff.
„Únorový převrat na Ukrajině byl každopádně plně v režii Spojených států a EU. Proč by jinak byla Viktoria Nuland z amerického ministerstva zahraničí v tak bezprostředním styku s umírněnými politiky z tehdejší ukrajinské opozice? Obama předem připravil svůj projev k podpoře nové ukrajinské vlády a urychlení odchodu stávajícího prezidenta Janukovyče. Ale věci se daly do pohybu nakonec rychleji a ukrajinský prezident Viktor Janukovyč odešel ještě před jeho (Obamovým projevem) zveřejněním,“ odkrývá pozadí ukrajinských událostí W.Pfaff.
Americký kandidát na uvolněné premiérské křeslo na Ukrajině, Arsenij Jaceňuk si tehdy zoufal, že v zemi je nepořádek a chaos. Nakonec se však dalo všechno do pořádku a Jac, jak jej familiérně nazývá V. Nuland, se skutečně stal premiérem země. Dočkal se i Obamova pozvání na večeři přímo do Bílého domu ve Washingtonu. A to ještě dříve, než do premiérského křesla skutečně usedl. Jak je ale možné, že takové vměšování USA do vnitřních záležitostí Ukrajiny prošly ve světových médiích takřka bez povšimnutí?“, pokládá si W. Pfaff řečnickou otázku.
„Jaký má vlastně tohle všechno smysl? Plánovali snad ve Washingtonu hned od začátku občanskou válku mezi západní a východní Ukrajinou? Stejně tak se musím ptát, k čemu by to Američanům reálně bylo? Jediné, co z toho všechno vzniklo je to, že Krym opět patří Rusku. No a Rusko se stalo kvůli účinné propagandě spoluodpovědné za nějakého pomatence, který dal příkaz sundat z nebe civilní letadlo“, dodává W. Pfaff.
Ředitel Carnegieho Centra v Moskvě Dmitrij Trenin nedávno publikoval své zajímavé postřehy. „Podle mého názoru velmi realisticky odhaduji, co je hlavním cílem Vladimíra Putina. Tím klíčovým záměrem je udržet Ukrajinu mimo struktury NATO. Dále, dostat americké vojáky co nejdál od hranic s Ruskem. Zabezpečit ochranu etických Rusů žijících na území Ukrajiny i dalších sousedů. V neposlední řadě také ponechat Krym navždy v ruských rukách. V. Putin podle mě nehodlá v těchto bodech USA ustoupit, protože by to oslabilo jeho politickou moc,“ zprostředkoval Pfaff postřehy D. Trenina.
„Trenin dále konstatuje, že vliv Spojených států amerických na dění v zahraniční politice bude dále pomalu slábnout. Za příštího vlivného hráče, který jej může nahradit, však překvapivě nejmenuje či nepovažuje Čínu, ale Německo. Co na to asi říkali B. Obama a jestřábi z Washingtonu, pokud Treninovy postřehy náhodou četli? Ať už se Treninův scénář splní či nikoli, tak jedno je v případě konfliktu na Ukrajině jisté. Pokud má brzy skončit, musí být nejprve vyhlášeno na hranici Ukrajiny oboustranně respektované příměří a Rusové společně s EU a USA musí garantovat nezávislou a autonomní Ukrajinu,“ uzavírá Wiliam Pfaff. Otázkou zůstává, kolik mrtvých to ještě bude stát!
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
