A sedmá planeta, kterou malý princ navštívil, byla Kocourkov. Zdržel se však jen krátce - chvilkové opojení z mnohosti a činorodosti nemohlo zakrýt zvláštní pocity deroucí se na povrch jeho vědomí.
Planetu navštívil v době, kdy již dávno minuly časy alespoň předstíraného zájmu o nějaké ideály – kdy někteří panovníci třeba jen na malinkou chvilku vyhledávali samotu a klid, jako v Modlivém důle Ferdinand V., který si toto místo velmi oblíbil. Na takové zbytečnosti si už nikdo samozřejmě nevzpomněl. Čas se stal obchodní komoditou, zaneprázdněnost celospolečenskou normou.
Mnoho novinářů dávno ztratilo v očích veřejnosti kredit a vážnost. Neustálé opakování a zdůrazňování ruské propagandy a jakýchsi reportáží na toto téma s cílem skrýt a odklonit pozornost od vlastních velkých a zásadních témat, bylo unavující. Při jedné z nich čekal malý princ na nějaký střih, po němž by mělo následovat jakési sdělení, že se jedná o parodii na reportáž. Bohužel se tak nestalo a jeho smích vystřídal nejprve údiv a pak pocit zděšení, co všechno lze podávat za žurnalistiku - a ještě na to lid přispívá koncesionářskými poplatky. Co za tím stojí? Hloupost vyloučit jistě nelze nikdy. Či navedenost na příkaz vyšší moci? Tou poslední možností je lékařská diagnóza, neb bláznů ne zcela zralých pro ústav je jistě více, než dokazují statistiky. Byla to doba, kdy podívat se jen v ZOO na medvěda a posvačit pod statnou břízou bylo hned ústřední téma hlavních zpráv a člověk byl pasován na prokremelského nohsleda. „Proruské“ weby se čteností nula-nula-nic dokázaly rozvracet fungující demokracie a přemíra informací již otupěla lidstvo natolik, že pravdivé slovo zajímalo opravdu jen pár podivínů. V jiném pořadu, tentokrát rozhlasovém, se zas řešilo dýchání na krk paní Clintonové neotesancem Trumpem. Zkrátka prostor se vyplňoval informacemi, bez kterých by se zeměkoule dozajista přestala otáčet. O propagandě vlastně slyšel malý princ až podezřele často, byla tématem rozhovorů i obyčejných lidí. „To je zvláštní“, pomyslel si. „Lidé nemají žádnou fantazii. Jen stále opakují to, co někde zaslechli.“
Souvislosti se vytrácely a jen výkřiky kvetly. Když v roce 2001 navštívil prezident jedné menší středoevropské země VH Saudskou Arábii i s hejnem podnikatelů, vše bylo v pořádku. Když jiný prezident navštívil Rusko či Čínu, bylo pozdvižení. Začalo to pravdou a láskou, jež zvítězí nad lží a nenávistí - copak láska soutěží či bojuje, aby vyhrála? Pak to pokračovalo přes selektivní vnímání světa a souvislostí a končilo to humanitárním bombardováním.
Všichni se pasovali na ty jediné a pravé, kované demokraty. Nejvíce byli slyšet ti, co stvořili nechtěné dítě, Otesánka, jenž dlouho nebyl vidět, neb si žil svým nenápadným hamižným životem. Tito demokraté – moulové si neviděli na špičku nosu. Tak bídně vládli a tak nechutný systém plný kmotrů, korupce a klientelismu vytvořili, že lid je poslal do lovišť věčných, pryč od koryt. Trpělivost ani jinak trpělivý lid nemá nekonečnou. Kdo měl žaludek dívat se na lobbování, napojení kmotrů na vedení Ředitelství silnic a dálnic, lukrativní městské a státní zakázky, dopravní podniky či obchody se solárními parky a kauzy a la Opencard? Shnilá směrovka opravdu správný směr cesty již z podstaty ukazovat nemůže.
Tak se Otesánek dostal na výsluní a to bylo křiku. Moulové a jejich podržtašky pak pozdě křičeli „konec demokracie“ – ostatně křičeli tak vždy, když něco bylo proti jejich vlastnímu zájmu. Ta pevně zakořeněná myšlenka té jediné absolutní pravdy, na jejíž straně ti vyvolení a povolaní stojí má mnoho podob, z nichž naštěstí pro lid ne všechny jsou krvavé. Ta demokracie, ta nekrvavá občanská válka a boj o vlastní pravdu! Kdyby se moulové však jen trošičku chovali v mezích normality, Otesánek by zůstal na vedlejší koleji.
Politici fušovali do řemesla nejen klimatologům a historikům. Mnozí to dotáhli tak daleko, že by i Nazaretský musel uznale sklopit zrak. Madam Albrightová měla dokonce vhled do pekla neb věděla, kdo zde skončí. Tak ze svého biskupského stolce nejen politici blahosklonně kynuli svým nevědomým poddaným. Každý přesně věděl, co má ten druhý říkat, kam jezdit a s kým se bavit.
Přes všechny ty ekologické cíle, vize a prohlášení se životnost výrobků jen neustále snižovala, protože růst byl založen na spotřebě. Už se neřešila kvalita života, ale životní úroveň vztažená jen na hmotné statky. Vzdělávání bylo redukováno na dovednosti a zatrhávání odpovědí křížkem v testech, učili se informace a holá fakta, ne souvislosti. Neustále se hovořilo o tom, že se Kocourkovští mají nejlépe ve své historii – ale v exekuci bylo cirka 830 tisíc lidí, průměr pro republiku činil 9,33% (vztaženo k počtu obyvatel nad 15 let). Mohla toto být zdravá společnost?
Kocourkovští si dokonce ničili vodu i půdu. Podzemní vodu obohacovali pesticidy, jež používali pro ošetřování řepky olejné, kukuřice a cukrové řepy a z nich pak vyráběli biopaliva. V posledních třech letech se v 63 % z 692 sledovaných objektů pesticidy vyskytovaly, ve 43 % sledovaných objektů koncentrace pesticidů překročily limit 0,1 μg/l pro podzemní vodu a ve 31 % sledovaných objektů byl překročen limit 0,5 μg/l pro sumu pesticidů v podzemních vodách. V současné době je v ČR zhruba polovina zemědělské půdy ohrožena vodní erozí a desetina větrnou erozí. Za posledních 30 let se degradace půdy vlivem vodní eroze výrazně zrychlila. Hlavním důvodem je nevhodné hospodaření, zejména intenzivní zemědělská činnost. Zkrátka, pud sebezáchovy již dávno zmizel v nekonečnu.
Když malý princ pln rozporuplných pocitů hodlal planetu opustit, narazil na lišku. „Teď ti řeknu jedno tajemství. Je úplně jednoduché – správně vidíme jedině srdcem. To, co je důležité, je očím neviditelné.“ Tak malý princ opustil planetu vědom si toho, že všichni jsou zde opravdu jen na krátké návštěvě.
Jiří Bátěk
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
