Po relativizaci všeho možného, kdy husité, Beneš či vojska rudoarmějců při osvobozování republiky ke konci druhé světové války se hodnotově dávají hned za vládce temnot Lucifera, je důležité si uvědomovat právě skutečnosti, že, světe div se, existovali lidé, kterým a) nebyl lhostejný stav republiky a národa, b) dokázali sebe sama neprosazovat na úkor celku. V krajních případech to znamenalo smrt jejich i svých blízkých.
V době, kdy nás přední ekonomové ubezpečují, že za většinu problémů mohou nepřátelé kapitalismu, protože „závidí velkým korporacím, boháčům a kapitalistům“ (Pavel Kohout), daň z dividend (tu nutno zrušit! viz Realisté), Česká televize si vybírá PR agentury, které by měly vylepšovat její obraz v očích veřejnosti za zhruba 12 milionů korun (napadlo tam někoho třeba zkvalitnit zpravodajství?), a spasitel Horáček se svým týmem snů si již brousí zuby na Hrad, se neodbytně dere do popředí oprávněný pocit zmaru.
Proč je dobré studovat historii?
Příklad. Generál Alois Eliáš nesmířen s nacistickou okupací dobrovolně přijal nabídku prezidenta Háchy, aby se ujal vedení druhé protektorátní vlády. Svou taktikou „zachraň, co se dá“ oddaloval germanizační opatření, spolupracoval s odbojem i udržoval kontakt s exilovou vládou a Edvardem Benešem. Hrál dvojí hru – zevně předstíral loajalitu, ale svou podzemní činností zpomaloval a oddaloval vliv nacistických represí. Tento postoj vyžadoval nesmírnou odvahu i pevné nervy. Věděl, že dříve či později bude prozrazen a zatčen s vyhlídkou koncentračního tábora. Nepochopen, s cejchem kolaboranta. Mohl zvolit i emigraci, kterou však odmítal s tím, že nechce utíkat z boje a dělat „revoluci na kanapi“. Zatčen byl až 27. září 1941, v den příchodu nového říšského protektora Reinharda Heydricha a popraven 19. června 1942 - den poté, kdy v úkrytu v pražské Resslově ulici padli v boji s německou přesilou čsl. parašutisté, kteří úspěšným atentátem odstranili Heydricha. Byl jediným ministerským předsedou okupovaného státu, který byl Němci odsouzen k trestu smrti a popraven.
Je důležité si pamatovat datum 19. června? Ne. Rok 1942? Také spíše ne. Ale je důležité si uvědomit a mít před sebou, že tito lidé byli schopni oběti a byli nositelé určitých charakterových předpokladů a skutečných hodnot. To ještě neznamená, že si každého musíme hned idealizovat či naopak zatracovat. Ve velmi pěkné knize Edvard Beneš - Drama mezi Hitlerem a Stalinem (autorem je Francouz Marés) můžeme sledovat, jak složitým obdobím někteří státníci procházeli a čemu museli čelit. Stálo je to nejen zdraví či osobní život. Něco se dalo udělat jinak, snad i lépe; nevkládejme však automaticky současné myšlení, pocity a vědění do vzdálenější doby. Jedno jim člověk upřít nemůže: píli, schopnosti a národní cítění. Třeba Edvard Beneš se dokázal sám domluvit od Moskvy až po Londýn. „Uvědomuje si český národ, kolik úsilí, obětí a času stálo jeho vzkříšení? Zapomněli Češi, český národ, ti dole, ti obyčejní, nebo si nechtějí připustit, v jaké míře odpovídají za svou budoucnost pasivitou, čekáním na kohokoli, kdo vyřeší jejich problémy a převezme odpovědnost, aniž by sami museli riskovat, obětovat a ztrácet?“ (Koukolík: Češi, Proč jsme, kdo jsme a jak dál).
Ve skvělém článku Bořit mýty a bourat národní dějiny je velký rozdíl můžeme jen podtrhnout:
„Určitě Jan Žižka z Trocnova, jeho nástupce Prokop Holý a další husitští velitelé zůstanou na významném místě českých a středoevropských dějin ještě dlouho poté, kdy budou po právu zapomenuta jména mnohých českých předlistopadových i polistopadových státníků. Kdyby nic jiného, tak u husitských hejtmanů aspoň nemáme doloženu zbabělost, úplatnost, neschopnost, nekompetentnost, korupci, hrabivost, nečestnost, prolhanost a sklony zrazovat své koaliční partnery.“
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
