Jak už bývá zvykem nejen v českých a moravských krajích, pohled na historii a její aktéry se mění ode zdi ke zdi podle toho, jaká ideologie a móda právě převládá. V podstatě už od Cyrila a Metoděje, přes Žižku až po Václava Havla -na každého lze s trochou nadsázky pohlížet jako na světlonoše a hrdinu či na ztroskotance s ne příliš vytříbeným charakterem.
Čas od času se nedostatečné vzdělání obyvatelstva v dějepise snaží mediálně známí lidé a politici průběžně doplňovat. Za to jim čest a sláva na časy věčné. Bohužel často mají tak silná ega, že si diskusi, natož omyl, ani nepřipouštějí.
V nedávném rozhovoru s člověkem bažícím po prezidentském postu, Jiřím Hynkem, prezidentem Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu, jsem narazil v kostce řečeno na toto: Edvard Beneš se zachoval jako zbabělec, protože podlehl Mnichovskému diktátu v roce 1938.
Aniž bych upíral právo na názor komukoliv, tak přesto by podle mého mínění člověk takových ambicí měl vnímat události v poněkud širších souvislostech.
Ona je to jednoduchá otázka (bojovat s nacistickým Německem v roce 1938, či ne?), ale odpověď je i pro vojenské historiky ne vždy tak jednoznačná – natož pro obyčejné lidi, kteří se nedívají na prezidentskou funkci jen optikou vrchního velitele ozbrojených sil a vidí nejen armádu, ale celý národ složen z lidí starších, dětí či žen.
Připomeňme jen telegraficky rok 1938:
1) nedostatečná úroveň československého letectva
2) lavírování Chamberlaina a vlády Daladiera (zejm. Bonneta)
3) plány na vyzbrojení nebyly dokončeny, ze 14 pevností na severu země bylo dobudováno jen 8 (po anšlusu Rakouska se ještě prodloužila jižní hranice s Německem)
4) německá menšina v Československu – při sčítání lidí v roce 1930 bylo Němců 3 124 000, tedy 23,36 % obyvatel („pátá kolona“)
5) nepřátelsky laděné sousední státy Polska a Maďarska
Z knih o historii se můžeme dočíst, že Československo by vydrželo vzdorovat nacistickému Německu v nejlepším případě měsíc.
Kdybychom válčili, dodnes by se o Československu psalo jako o viníku druhé světové války a pomoc od spojenců v roce 1938 by byla asi taková, jako byla Polsku o něco později.
Spáchat hromadnou sebevraždu se „ctí“ či vést polemiky o „čestné porážce“, jak občas vypadne např. od lidí z Vojenského historického ústavu – otázkou je, zda by tyto řeči vůbec pak někdo vedl a měl je kdo poslouchat – na to si musí hledat odpověď každý sám za sebe. Literatury jsou na toto téma plné knihovny, ať se každý vcítí do nezáviděníhodné role našeho druhého československého prezidenta a položí si otázku, jak by se on, v konkrétní době a s časem velmi omezeným, zachoval. Když ono se to ze současnosti z tepla pokoje a se šálkem dobré kávy tak skvěle radí, že?
Máme velkou schopnost, onen zvláštní dar promítat často vlastní selhávání do vybraných jedinců současnosti i historie – jejich kritikou odvádíme pozornost od sebe samých a od toho, co bychom měli a mohli změnit právě a jen my.
Jiří Bátěk
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
