Jiří Bystřický, Zdeněk Zbořil: Pravidla české politiky

Možná bychom textu nemuseli ani dnes věnovat pozornost, kdyby některé jeho části nebyly postupně vydávány při příležitostech politických a vládních krizí, zejména v letech 2008-2013.
Ve své době zaujal tehdejšího velvyslance ČR Jiřího Grušu, který oba autory požádal, aby jej ve Vídni prezentovali. Pokusil se jej přeložit a publikovat v němčině, ale dnes nevíme, zda k tomu došlo. Mimo jiné také proto zde dnes rekonstruujeme původní rukopis.

Činíme tak i proto, abychom připomněli předčasný skon Jiřího Bystřického, ale také proto, že se nám zdají být některé myšlenky této úvahy, pojmenování dění v české politice a psaní o ní až neuvěřitelně aktuální. - Praha, květen 2017

Pokud připustíme, že existuje takové specifikum jako česká politika, je snad možné zároveň předpokládat, řekněme s jistým nezbytným odhodláním, že obsahuje některá nutná pravidla. Podíváme-li se blíže na tóny procedury, které tak významně kódují politické prostředí, učiníme tak s vědomím, že leccos z dále naznačeného pouze ukazuje, jakým směrem se technologie moci ubírá a jen občas, na krátký okamžik, umožňuje nahlédnout do zákulisí provozu, které současná česká politická scéna, právě s ohledem na přebytky onoho dodávání, produkuje jako jistá pravidla.

Tato pravidla /nebo snad axiomy české politiky/ můžeme pojmenovat jako:

1. pravidlo ostentativní nedůvěry,
1. funkce dobrovolné neschopnosti,
3. rituální gesto zapovězení,
4. subverzivní strategie,
5. pravidlo prázdné dohody.

Všech těchto pět pravidel v sobě obsahuje mnohé z toho, co bychom mohli s klidným svědomím označit za formy strategických manévrů, které rozmanité, povětšinou militární koncepce zařazují spíše do umění skryté války. Některé jiné prvky a součásti výše uvedených pravidel lze naopak běžně spatřovat v každodenní politické praxi, liší se jen tím, že na ně není tolik vidět.

Jiným případem, či záležitostí, které zde nemůžeme věnovat dostatečnou pozornost, jsou média, která celou oblast politické scény mapují způsobem, který by bylo možné, řekněme s jistým zjednodušením, popsat jako rastrování kýčem.

1. Pravidlo ostentativní nedůvěry

V zemi, kde sebevědomí bylo po celé desítky nebo i stovky let stíhaným hříchem, je dosud obtížné nalézt míru, z níž by sebevědomě vystupující politická elita mohla čerpat nějakou naději a být přitom úspěšná. Ačkoli je zřejmé, že minulost prostupuje do současnosti spíše v těch horších než lepších stránkách, přesto je problém sebevědomé a tudíž i úspěšně budované důvěry ve vlastní konání zabudován v jiném teritoriu, než je oblast samotné politiky. Můžeme se jistě přít o to, jak moc jsou na vině různé resentimenty a poměrně časté stereotypy selhání a obstrukcí, přesto se zdá být jedna věc vcelku jistá. Totiž zjištění, že nikdy nic přímo nebrání tomu, aby řešení jakékoli politické otázky či problému probíhalo zrovna v té rovině, v níž se o dané věci hovoří nebo jedná. Kromě jiného, česká politická praxe se vyznačuje neuvěřitelně vysoko nastavenou laťkou akceptace pro možné dohody, z čehož většinou plyne známý výstup: vše, co lze učinit, je pouze tím, co se podaří buď obejít nebo podlézt.

A právě zde je ukryto první pravidlo. Jakékoli politické jednání je jakoby předem formátováno na jinou úroveň artikulace, než je zrovna ta, v níž je vyslovováno. Jinými slovy, to, co se říká k dané věci, problému atd., bude ještě několikrát přesouváno do jiných, mnohdy jen drobně odlišných poloh, aby nakonec ta poloha, která má charakter finální promluvy, byla nabízena pouze těm, s nimiž je předem projednána. V zásadě lze říci, že jde o akceptaci důsledků, nikoli o akceptaci předpokladů. Technologie předjednávání obsahů výroků, o kterých bude teprve řeč, protože to bude jediná možná řeč. To je důsledek oné ostentativní nedůvěry v možnosti politického řádu. Co více, je součástí latentní nedůvěry v možnosti těch, kdož jsou součástí politické scény.

A také je vlastně důsledkem přesvědčení, že politické jednání je v zásadě sekundární aktivitou, kdyžprimárním zdrojem pohybu je diference referenčních elit – tedy elit, které vznikají na základě schopnosti správného převodu problému, jednání nebo činností do režimu akceptací. Těm rozumí ti, kdož jej potvrzují právě jako problém nebo jednání. A potvrzují jej tedy opět jen ti, kdo už patří do systému akceptací. Vzniká zcela uzavřený kruh referenčních výroků, modelů řešení a prováděcích technologií moci, jejichž podstatou je mimoběžná rovina sdělení.

Výsledkem je skutečnost, v níž za prvořadé je považováno patřit do okruhů těch, kdož potvrzují akceptace, to znamená, vytvářejí étos politiky, neboť ostatní jsou pouze komparsem. Vzniká tak jakási novodobá forma nomenklaturního étosu, neboť cílem je projednání a prosazení pouze těch věcí, které lze dále monitorovat a dozorovat z hlediska možných dalších potřeb uměle produkovaného politického řádu, a to tak, aby vyhovoval referenčním elitám. Ten je poté produkován a úspěšně obsazován především těmi, kdo tuto hru na inscenovaná pravidla politického provozu nejen brzy pochopí, ale především je zcela důsledně orientován na ty, kdož mohou onen nomenklaturní étos dále rozšiřovat, avšak nemohou do referenčních elit patřit.

V tomto režimu je skutečný obsah politiky trvale kolonizován těmi, kdož permanentně vytvářejí skrytá pravidla jeho mimoběžného přesto primárního okruhu politických zadání a zároveň umožňuje dohlížet na celé zbytkové pole – tj. na sekundární provoz politiky, médii rastrovaným jako věc veřejná. Skoro by se chtělo říci, že české specifikum ostentativní nedůvěry je velmi dobře nastaveným parametrem pro obcházení prostoru, v němž se vlastní politika teprve má odehrávat.

Jen vysoce funkční instance obchvatu občanského režimu života, jeho nároků a možností, se na linii střetávání, v oblasti jen zřídkakdy viděného průniku politiky a občanů, setkává deklarovaný občanský prostor a inscenovaná realita politiky. Vzato důsledně, lze dodat, že díky oné již zmíněné nedůvěře v životaschopnost volné soutěže politických myšlenek jsme svědky toho, jak mediálně formátované obrazy politiků se vcelku nahodile setkávají s vágně vymezenými občany tohoto státu. Výsledkem je jistá parafráze národního obrození, kultivujeme se a přicházíme k vlastnímu sebevědomí tím, jak důsledně zapomínáme, že něco chceme. Skrze clonu zdvojené fikce totiž nevidíme na druhou stranu hřiště.

2. Funkce dobrovolné neschopnosti

Dobrovolná neschopnost je paradoxně chtěným výsledkem jinak vždy prospektivně orientovaných politických cílů. Neboť plnění hlavních politických zadání, tj. např. vývoj ekonomiky, sociální programy, školství, právní prostředí, zdravotnictví atp. je úkol, který vyžaduje dvojí strategii plnění: jednak programovou, to je ta lepší neboť méně náročná verze, a poté tu náročnější, pragmatickou. Způsob, jak lze v našem politickém prostředí věci dělat se ovšem diametrálně liší od toho, jak je lze popisovat. Popsat v programu nějaké politické cíle je téměř totožné jako popsat sekundární chudobu. To znamená připustit, že díky rozhazování budeme stále chudí, byť tomu naše příjmy neodpovídají.

Ano, politické programy nutně musí procházet lázní disciplinace omezením. Z tohoto důvodu je zřejmé, že pragmatická verze politiky je spíše operativním modelem kombinatoriky, který vyžaduje silná pravidla platnosti základních členů celého pole kombinací. A to jsou, při vší úctě k občanské společnosti, stále ještě politické strany.

Nahlíženo z perspektivy posledních let je vcelku evidentní, že operativní schopnost kombinací napříč stranami je stále nižší, pokud jde o možnost řešení velkých politických zadání, a naopak, je stále vyšší, pokud jde o pouhé zachování statu quo referenčních elit. To dále znamená, že pokud se jedno s druhým rozchází, tedy popis cílů se způsobem pragmatické realizace, pak nutně musí nastoupit něco jako kompenzační člen, který poměrně elegantně, rozumí se na české poměry, vyvažuje rozdíly.

Nicméně, aby vyvažování rozdílů bylo vůbec nějak přijatelné, musí být něco obětováno. V českém politickém prostoru je to dávno ověřená strategie Josefa Švejka, totiž dobrovolná neschopnost. Je lépe poukázat na neschopnost, poradit si s rozdílem v politickém a pragmatickém zadání tím, že demonstrativně nabízím neschopnost řešení, lhostejno z jakých, ale pochopitelných, protože zjevných důvodů (např. neprůchodnost parlamentem, nedostatečná podpora atp.), než druhou verzi - poukázat na skutečnost, že politické programy a jejich realizace jsou dva světy, které jsou jen zřídkakdy prostupné, a pokud náhodou ano, pak je to spíše důsledek celé řady selhání nebo celé série mimořádně úspěšných kroků.

Nomenklaturní étos ovšem zasahuje i zde. Namísto odstoupení v případě, že se věci nedají dělat s ohledem na programové zadání, dělají se jen ty věci, které připustíme tím, že dobrovolně ustoupíme. V jiném režimu vidění lze totéž nazvat gramatikou dobrovolné neschopnosti, či jinak, jako naprostou absenci vůle k vítězství za cenu porážek.

3. Rituální gesto zapovězení

Můžeme jej též označit za jakési opravné gesto pro všechny možné verze znevýhodnění, kterou mohou nastat. To by možná byla výstižnější formulace, kdyby ovšem neobsahovala pouze polovinu toho, co se za gestem zapovězení skrývá. České politické prostředí je významně kontaminováno různými formami osobních odvet, přetrvávajících animozit a mediálně a národopisně kolorovaného vzájemného odporu. Jednou z velmi praktických technik, která poněkud uvolňuje zatuhlé komunikační vazby, je právě forma rituálního zapovězení, která, bohužel, spočívá pouze a právě v jednotné akční frontě zákazu proti těm, kdo narušují nepsaná pravidla odmítání.

Žádná politicky zásadní věc, včetně např. volby presidenta, se neobejde bez denunciačních procedur. Procedury denunciace jsou primárně vázány na osobu a z toho dále vyplývá celá technologie praktik zapovězení. Lze to říci i jinak: Dohody, které lze v našem politickém pořádku provést, téměř nezbytně vycházejí z toho, koho a jak lze zapovědět, odsunout a podrobit mechanismům zákazu, jako onu druhou nezbytnou oběť skutečnosti, že každá politická dohoda je podepisována krví, to znamená poznáním toho, že vůle k vítězství se neodpouští a být vpředu znamená beznadějný a neodpustitelný prohřešek, jež jeho nositelé vlečou za sebou, a mnohdy i raději před sebou, jako pečeť, jež v zásadě nesmí být reverzibilní.

Nejde-li ovšem nic takového zvrátit, znamená to, že na řadě musí být vysoká pojistka. A touto pojistkou je právě technologie zapovězení a její průvodní jev, série denunciačních opatření. Aby věc byla hodná úrovně veřejného diskurzu, musí být správně formátována. V tomto případě je jediným vhodným a věrohodným formátem rituální gesto zapovězení, které umožňuje obcházet bez poskvrny i tam, kde politické dohody obsahují hutné dávky nepříjemného odéru. Je poměrně zřetelné, že součástí rituálního zapovězení je i nutná obrana přepisu daných dohod či událostí, a to tak, aby vhodně zvolený formát podporovala, zdvojovala a nikoli naopak. Ritualizace zde spočívá v poměrně jednoduchém opatření – v odloučení od toho, co se stalo, a to bez výjimky, a přijetí toho, co si vytvoříme jako jistou iniciační verzi daného případu, tj. novou skutečnost. Jinými slovy, měníme jeden socio-kulturní režim popisu politického řádu za jiný. A to s nezbytnou dávkou přesvědčení o tom, že iniciační praktikou může být pouhá změna znamének.

Stručně řečeno, mnohdy zjevně nestačí pouhé přejmenování, v onom orwellovském pojetí, ale musí se jít ještě dál - učinit ze změny znamének rituál dospívání, vyššího pochopení politického reálna a navíc ti, kdož tímto iniciačním aktem projdou, očišťují vše kolem sebe oním aktem zapovězení. Nemohou být infikováni jinou realitou, nemohou být přesvědčeni o jiné verzi skutečnosti, nemohou být ani odvedeni od svých slovníků, jimiž popisují svět, neboť rituální gesto zapovězení už v sobě obsahuje onen ireverzibilní akt: iniciaci vyšším řádem.

Vzniká tak nová série privilegií a také i nová, vyšší forma marginalizace. Svět politiky se jenom dále a dále zavinuje do sebe a generuje realitu prodlev, která říká: není-li dosud něco nově projednáno, nemůže být rituálně zapovězeno nic z předchozího, a tudíž před námi je jen politické vakuum. V něm se pak zjevně daří těm, kteří ničemu nerozumí, do ničeho z výše uvedeného nebyli zasvěceni, ale přesto na žebříčcích popularity mohou stát téměř na vrcholu. K vidění je tak beznadějný stereotyp prodlev, neboť politický život je téměř bez pohybu.

Lze jenom dodat, že v takovémto pochopení věcí je vcelku zřetelné, že politické dění je považováno za skutečné teprve tehdy, je-li na řadě revoluční pohyb. A to jak v řádu politickém, ekonomickém, sociálním, právním. Nelze se proto divit, hledá-li se řešení tam, kde bychom jej raději nečekali, a to pak lze nazvat subverzivní strategií.

4. Subverzivní strategie

Běžně hovoříme o tom, že subverzivní strategie patří spíše do oblasti estetických, herních, sedukativních a jiných technik, ale v našem případě jen vhodně doplňuje nastavený rámec výkladu. Strategie subverze, nebo-li jinak řečeno, aktivity programované na podvracení dohod nebo smluvních závazků, je velmi účinným a často používaným (mnohde zcela nezáměrně) nástrojem vyrovnávání převahy, zvrácení účinku úspěšných kroků jak protivníka, tak i, a řekněme si přímo, že v českém politickém prostředí obzvláště, všech těch, s nimiž spolupracujeme a nejsme schopni unést jejich jakoukoli převahu. Rozumí se, že především tam, kde z převahy jedněch neplynou výhody i pro ty ostatní. Je-li tedy součástí politických dohod dostatečný servis uspokojení v systému nabídek, které určitým vhodným způsobem mírně neutralizuje převahu těch, kdož vyjednávají a rozhodují s úspěchem, pak je téměř vše v pořádku.

Ovšemže to platí do doby, než se ukáže výhodnost možného použití subverzivního postoje. Téměř t občas vypadá, jako by se konečné verze rozmanitých dohod takto programovaly nebo pojišťovaly proti možnému nárůstu subverzivních technik. Dochází tak k poměrně výlučnému jevu, totiž nutnosti opanování důležitých dohod režimem, který nápadně připomíná praktiky pojistného rizika.

Není-li totiž v našem soudobém politickém prostoru místo pro zvláštní zajišťovací techniky, je zřejmé, že můžeme očekávat pouze dva hlavní scénáře dalšího vývoje:

- první, ten nejpravděpodobnější, který spočívá v okamžitém použití strategií subverze, která má přinést užitek všem těm, kdo na nynějším systému redistribuce výhod buď téměř neparticipují, nebo jen velmi málo (viz např. poučný efekt televizní krize 2011),

- druhý scénář je zajímavější: nutí k rafinovaným hrám, které téměř bezezbytku demontují zápletku, neboť dopředu nabízejí multiplikační pojišťovací efekt. Jenom ten totiž, jak se alespoň dosud zdá, umí na čas zabránit použití oné subverzivní strategie ze strany těch, kdož nejsou přímým aktérem dané hry (viz např. tzv. opoziční smlouva).

V podstatě lze z výše uvedeného očekávat jediné. Že totiž nejlepší způsob, jak vytvořit funkční politickou dohodu spočívá v možnosti naplnit ji podle nejefektivnějšího modelu subverze. Totiž spáchat jistý morální atentát na ty, kdož vůbec na něco ještě věří, tedy, bohužel, na voliče. Nicméně věc se má tak, že v prostředí zamořeném zcela nedůstojným zacházením s právními, normativními a hodnotovými soudy je vcelku lhostejné, zda způsob jak zamezit prohlubován poklesků a nárůstu vášní pro podlamování ctností, je nakonec doveden k jedinému: k upřednostnění takové politické dohody, která je utvořena podle subverzivního scénáře. Navíc, vytvořeného na klíč, a to se silným, téměř vše pojišťujícím nástrojem, tedy s multiplikací výhod a odmítnutí, díky čemuž lze podvratným manévrům zamezit, a to v zásadě téměř v libovolné formě bujení. Pokud možno, alespoň na jedno volební období.

Jiná věc je, že i tak je to stále jenom jiná verze subverze a jako taková bude mít své oběti. Zatím jenom můžeme sledovat, jak v důsledku propadlých ambicí těch zapovězených a nemožnosti změny pro nás ostatní, celkem úspěšně roste počet obětí.

5. Pravidlo prázdné dohody

Konečně docházíme k jisté finalitě, k cílovému stavu, kterého česká politika zatím dosáhla. Je jím právě ono výše zmíněné pravidlo prázdné dohody, pravidlo velmi účinné, neboť zcela vyprazdňující jakékoli myslitelné obsahy politického jednání, které by mohly mít závazný účinek. Závazný především z hlediska těch subjektů politické dohody, kteří jsou jejím bezprostředními účastníky.

Vlastně se není ani čemu divit. Subverzivní strategie eliminuje sebemenší náznak jakýchkoli dohod, pokud tyto neobsahují široký vějíř nabídky výhod. Navíc nesmíme zapomínat, že sama ostentativní nedůvěra nutí jednotlivé aktéry k pravidelnému používání ritualizovaných gest zapovězení a vůči celé této sérii odmítání a odsouvání smyslu většiny aktů politického jednání je na řadě ještě jeden efekt: totiž všemocná a téměř stálá, tedy permanentně připravená k použití, fáze konečného řešení: disciplinace banalitou. Navíc v současnosti v dokonalé symbióze s médii. A mediální disciplinace banalitou je téměř zcela postavena na modelu rastrování kýčem.

Jenom připomeňme, z předchozího režimu dobře zavedená, neustále uplatňovaná kázeň a dohled na zoufalými prkotinami nahradila schopnost a nezbytnou nutnost jistého odpoutání se od všeho nízkého, je dnes zaměněná za všeobecnou ignoranci a zcela zbytečnou nabubřelost.

Takto se systém hojně používaných režimů nízkých prahů účelnosti, tolik efektivní pro dozorovací aparáty nomenklatur, přesunul do aktivně chápané produktivní praxe soudobé politiky, aniž kdokoli postrádal smysl jeho opodstatnění. Všimněme si, že většina tzv. velkých politických projektů 90.let, např. privatizace, liberalizace, restituce… procházely a dosud procházejí různými formami opodstatnění, probojování daného projektu a jeho případného smyslu, ale nikdo si nepoložil otázku, jaká bude účinnost daného řešení pro politický řád budoucnosti.

Odkaz na skutečnost, že to ve světě není příliš známé, včetně dalších podobně zvláštních důvodů, nezakryje reálný stav věcí: totiž zjištění, že dříve účinné postupy marginalizace velkých projektů důrazem na dozorování jednotlivých dílčích kroků (mimochodem v dobách minulých se otázka účinnosti projektu nikdy nebyla otázkou prvořadou) se nám nenápadně přesunuly do současnosti, samozřejmě s mírnou odchylkou: dozorování zůstalo, ale pouze jako efekt ekonomických kritérií, případně fiskálních výsledků, ale nikoli jako efekt čisté účinnosti celého opatření. Asi tak, jako kdybychom si u všech velkých projektů řekli, že propočítáme počáteční náklady, případně náklady dvou nebo tří dalších kroků a zbytek se uvidí.

Pak se ovšem nemůžeme divit, že vrcholným výkonem současné české politiky je uzavírání prázdných dohod, prázdných ve smyslu, ve kterém platí hrubé rysy toho, co evidentně nechceme a jen přibližné tušení toho, co vlastně chceme, či k čemu je to dobré. Navíc otázka konečného efektu je přímo z řádu fantasie. Nemůžeme si nic namlouvat, např. tzv. opoziční smlouva byla skvělou ukázkou celé řady rekurzních kroků, které velmi významně určovali pohyb po liniích politického prostoru. V jistém neodbytném smyslu lze doplnit, že opoziční smlouva jenom překreslila styčné plochy politického teritoria, které už tu dávno bylo. Vcelku přesně reagovala na převládající subverzivní strategie, a to s různým efektem zamlčených předpokladů, tedy rituálních gest zapovězení jako účinné sebeočistné lázně. Dále dovedla k naprosté dokonalosti už tak prolongovaný systém nedůvěry jako normy etablování hodnot, které stejně nikdo neakceptuje, a nakonec přinesla i něco navíc - předběhla svou dobu, předběhla politickou realitu, neboť ta bude muset teprve přijít. Její čas se totiž naplní až tehdy, kdy bude všem jasné, že jinak než formou nějak jiné opoziční smlouvy už vládu nepůjde sestrojit.

Neboť prvním efektem výše popsaných pravidel české politiky je skutečnost, v níž se přítomnost musí teprve předjednat, domluvit, aby mohla nastat. To znamená, že volby nastávají teprve po volbách, dohody teprve poté, kdy žádné nelze reálně provést, a plnění toho, čemu se říká volební program, přijde na řadu teprve v okamžiku, kdy všechno ostatní už je za námi. Před námi je potom jenom taková budoucnost, která nijak nenavazuje na to, co jsme za přítomnost až dosud vydávali.

Jiří Bystřický, Zdeněk Zbořil

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.