Po letech všemožných zákazů první oficiálně povolené veřejné shromáždění 8. prosince 1988 na Škroupově náměstí však bylo také posledním, už příští měsíc jsme během Palachova týdne na náměstí Václavském vyfasovali nějaké to jelito od obušků. Mezitím se společnost začala zvolna orientovat a vyptávat, proč se za vyjádření osobního názoru musí zavírat.
Až pár měsíců poté, v červnu 1989, symbolicky poprvé uhodilo i do normalizace, když se prostřednictvím zahraničních rádií oním ´luftem´ prohnala petice Několik vět. Hodně lidí, lovících tou dobou každou ´protistátní´ informaci v šumu rušiček, s ní souhlasilo, mnozí se pod ní začali podepisovat (a někteří z mnohých zase po následném bu-bu-bu zhora odvolávali). Pracoval jsem tou dobou již 21. rokem v nakladatelství Olympia jako subalterní redaktor sportovního týdeníku Gól, tiskoviny IV., tedy nejnižší kategorie, jak nám to také neustále připomínaly nejnižší platy, honoráře spolupracovníkům, možnosti zahraničního výjezdu a stop limit na příděl papíru.
O petici jsem se dozvěděl díky Janu Rejžkovi, který s námi spolupracoval – podepsal jsem hned. A nejen to, agitoval jsem i mezi kolegy a spolupracovníky, a získal dalších šest či osm podpisů; jména si již nevybavuji, každopádně mě dodnes těší fakt, že mezi nimi byli i dva členové KSČ. Seznam jsem slavnostně odnesl Rejžkovi do Filmového klubu v Paláci Adria, kde se začala srocovat ´kontrarevoluce´. A nejen to: nechtěje se ukrývat v davu, vydal jsem se podpis osobně předat některému ze signatářů. U Vondrů jsem se nedozvonil, u Havlů se dveře přeopatrně otevřely až po chvíli. Vykoukl Ivan, převzal, poděkoval. Vyšel jsem na nábřeží netuše, že na druhé straně stojí ošuntělá maringotka napěchovaná sledujícími tajnými a odposlouchávací technikou.
A do třetice nejen to: puzen snahou změnit svět k lepšímu, stvořil jsem poměrně obsáhlé přiznání Proč jsem podepsal Několik vět, a doporučeně ho poslal jak na společnou adresu CZV KSČ a ZV ROH nakladatelství Olympia (aby byl informovaný zaměstnavatel), tak i redakci Rudého práva (aby věděli kolegové novináři z tiskoviny extratřídní kategorie). Ještě mám oba orazítkované Podací lístky schované, občas na ně při uklízení narazím a s chutí se zasním…
Podpis, ověřený osobním předáním, dostal další publicitu: právě ve dnech, kdy se stranická vrchnost vzájemně uklidňovala, že petici podepsalo jenom několik naivních pomýlených neinformovaných umělců („Cožpak ta, je to milá holka…“), zatímco informovaní a disciplinovaní novináři nic, vypustila Svobodná Evropa do ´luftu´ výčet jmen i z novinářských řad (vzpomínám si alespoň na Mirku Spáčilovou). To mé bylo úplně na konci, jako ta třešinka na dortu. Bylo mně blaze, i když tehdejší tchýně vyhrožovala, že pokud moje nezodpovědné politické kaskadérství ohrozí budoucnost jejího vnuka, čerstvě přijatého studenta Gymnázia Jana Keplera, bude naopak zle, a požene mě k rozvodu. Ještě mám ten výčet jmen na kazetě nahraný; jestli na ni někdy při uklízení narazím, s chutí se zasním…
A co bylo pak? Nic, co by stálo za řeč. Oba doporučené dopisy zůstaly bez odezvy, z adresátů se nikdo neozval, ani ti nevychovanci nepotvrdili přijetí. Na vysílání Svobodné Evropy reagoval pouze ´nadřízený´ Svaz novinářů: vyzval mě, abych se dostavil k pohovoru, ale nedočkal se.
A co bylo pak ještě později? Listopad a dny plné euforie, optimismem našlapané jako přehuštěná fotbalová meruna. Konec vlády jedné strany! Jen klid, přijdou jiné, opatrně nás okřikovali pesimisté. Ano, bude líp! Teď, nebo nikdy! jásali jsme na náměstích s myšlenkami na svá hnízda, tedy rodinná. V Olympii jsme založili Občanské fórum – nezapomenu na hlouček vyděšených vedoucích soudruhů, s nimiž jsme chtěli cosi řešit, ale sami jsme nevěděli, co. Bylo nám jich až trochu líto.
Jenže nebylo o moc líp, spíš bylo dál stejně. Děs ze zarudlých komunistických očí odpovědných pracovníků Olympie záhy vyprchal, byli zkušení, mazaní, bez skrupulí, vyznali se. Bývalý ředitel odešel založit vlastní soukromé nakladatelství, když si, pro začátek, přivlastnil část edičního plánu Olympie. Na jeho místo se vyšplhal bývalý technický náměstek, zatímco bývalý šéfredaktor Odborných tělovýchovných časopisů převzal post výrobního náměstka. Bývalý šéfredaktor časopisu Stadión se rovněž udělal pro sebe, když si do nového působiště, odborného časopisu pro tenis, ukradl redakční fotoarchív. Kam uklidili stranické průkazy, neřekli.
Tak to všechno se mi v těchto dnech vybavilo z málem již zapomenutých dějů událostí minulého tisíciletí.
Jiří Macků
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
