V tom má Sobotka jistě pravdu. Problémem je, že služební zákon není takříkajíc jen naše věc. Česká republika ho slíbila přijmout jako jednu z podmínek svého vstupu do Evropské unie, přičemž státní správa měla být na základě tohoto zákona pokud možno odstíněna od politických tlaků.
Unie takový zákon chtěla nejen proto, že všechny vyspělé evropské liberální demokracie odpolitizovanou státní správu mají, ale také proto, že zpolitizovaná státní správa je překážkou pro kompetentní a korupce prosté rozdělování evropských peněz.
Česká republika, jak známo, zákon v roce 2002 přijala, ale pak různé politické reprezentace opakovaně odkládaly jeho účinnost. Zpočátku se argumentovalo tím, že by spuštění reformy státní správy bylo moc drahé, později pro změnu tím, že zákon je zastaralý.
Skutečným důvodem byla neochota politických stran napříč politickým spektrem vzdát se vlivu nad stání správou, který jim umožňuje rozdávat vysoké úřednické posty jako prebendy a přivádět do státní správy svoje lidi, kteří jim jdou takříkajíc na ruku.
Evropská unie se po deseti letech českých odkladů, které učinily z České republiky poslední zemi Unie bez funkčního zákona o státní správě, vzepřela a pohrozila, že bez reformované státní správy nám přestane od roku 2015 vyplácet miliardy z evropských fondů. Nová vládní koalice se tedy zavázala, že její prioritou bude přijetí služebního zákona.
Dalo by se tedy říci, že otázku služebního zákona nelze zužovat jen na domácí politiku. Je zde totiž ještě další hráč, kterým je Evropská unie, přičemž Česká republika má přijmout zákon, který bude v souladu s jejími požadavky. V rámci těchto požadavků samozřejmě existuje určitá volnost, protože státní služba má při obecném respektování jejího odstínění od politiky v každé zemi svá specifika.
Vládní návrh zákona z dílny ministra Jiřího Dienstbiera nijak nevybočoval z toho, co je obvyklé v řadě zemí. Přesto okolo tohoto návrhu spustila opozice hysterický pokřik, a nakonec pod pohrůžkou obstrukcí donutila vládní koalici ke kompromisu, který vládní strany, zdá se, docela rády přijaly, protože ponechá politikům velký vliv na státní správu.
Jelikož tento kompromis ruší kupříkladu institut generálního ředitelství státní správy, které by bylo odpovědné za jmenování státních tajemníků bez politických tlaků a vzdělávání i profesní kritéria úředníků, a jelikož nakonec podle tohoto kompromisu mají být státní tajemníci jmenováni vládou na návrh ministrů, tedy de facto politicky, je otázkou, zda český kompromis uspokojí také Evropskou unii.
Jinými slovy: před tím, než začneme mluvit o tom, že se podařilo zásluhou kompromisu vády a opozice najít rozumné řešení, přijatelné více méně napříč českým politickým spektrem, měli bychom si počkat na reakci Evropské unie. Pokud i ona uzná, že reforma státní správy je v podobě kompromisního návrhu dostatečná, pomine přinejmenším nebezpečí, že nám kvůli našemu českému kompromisu Unie nebude chtít vyplácet peníze.
Jenže i když bude nakonec kompromisní návrh stačit jako určité nezbytné reformní minimum Unii (a naplní tedy z pohledu českých politiků přinejmenším jeden svůj účel, který by se dal popsat rčením „bruselský vlk se nažral a česká koza zůstala celá“), zůstane skutečností, že údajné odpolitizování české státní správy v podobě vládně-opozičního kompromisu je natolik minimální, že státní správa s velkou pravděpodobností bude i nadále jedním ze slabých článků v boji proti korupci u nás doma.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
