Českoslovenští občané byli šokováni, když se tanky valily ulicemi měst a rozhlas vysílal informaci o vstupu cizích vojsk a odmítavé stanovisko stranických orgánů k této invazi. Vojenská akce byla v této chvíli nemožná a tak zbýval jen odpor bezbranných. Brzy se rozšířila informace o tom, že představitelé strany a státu byli zatčeni a odvlečeni na neznámé místo mimo území republiky. Moc v zemi měla převzít tzv. dělnicko – rolnická vláda Aloise Indry.
Tento záměr nevyšel. Díky obrovské vlně protestů a duchapřítomnému a rozhodnému postoji prezidenta republiky generála L. Svobody záměr převzít moc zkrachoval a Moskevští představitelé byli nuceni přistoupit k jednání. Nebylo to jednání rovnocenné a férové ale dá se říci že určitý výsledek mělo. I když jen dočasný. Nepodařilo se ani zabránit konání mimořádného sjezdu KSČ ve Vysočanech, to byl další neúspěch okupačního velení. Nepodařilo se ani odhalit jakoukoli kontrarevoluci. Jak se ukázalo, zbraně které byly předváděny jako připravené zbraně údajných pučistů byly ve skutečnosti zbraně ze skladů Lidových milic, nebo šlo o zbraně lovecké , nemluvě o podivném nálezu v Nové Roli u Karlových Var který byl zřejmě předem připravenou provokací. Vojáci stáli po zuby ozbrojeni v cizí zemi, kde se nestřílelo,kde neprobíhal žádný převrat, ale stáli proti nim neozbrojení, rozhořčení civilisté. V nervózní a podrážděné atmosféře pak padaly výstřely, které zraňovaly a zabíjely. Docházelo k nehodám, které způsobovaly nejen škody na majetku ale i na zdraví a životech. Při vyhrocené situaci na Vinohradské třídě v Praze, v okolí budovy rozhlasu vybuchl muniční vůz, což způsobilo požár. V Liberci došlo k nehodě při níž tank narazil do domu a došlo ke zřícení části budovy a usmrcení několika osob. Událost zachytil duchapřítomný fotograf.
Útočníci nedokázali zabránit ani informování veřejnosti. Vysílal rozhlas, vysílala televize, vycházely noviny a časopisy. Na koleně a v provizorních podmínkách. Česká schopnost improvizace se plně projevila.
S odporem a nechutí podepisovali představitelé Československa Moskevské protokoly ale vrátili se a snažili se udržet dosavadní reformní kurs. Vojska se stáhla z ulic měst do určených prostor a situace se zdánlivě uklidnila. Dočasně a opravdu jen zdánlivě. Konzervativní síly, posílené přítomností cizích vojsk a těžké vojenské techniky přešly do protiútoku. Co nezvládla vojenská intervence přímo, měl zvládnout a bohužel také zvládl, cílený a stálý mocenský a politický tlak. Bod za bodem ustupovali stoupenci socialismu s lidskou tváří až k osudnému zasedání ÚV KSČ v dubnu 1969. Pádem A.Dubčeka tehdy skončil jedinečný projekt demokratického socialismu v Československu a ani masové protesty v srpnu 1969 situaci nezvrátily. Byla uzavřena dohoda o dočasném pobytu sovětských vojsk, kterým byly poskytnuty vojenské prostory k pobytu a výcviku. Z násilné okupace se tak stala dlouhodobá cizí vojenská přítomnost, patřící k metodám všech velmocí a která nikdy a nikde nedělala a nedělá dobrotu. Normalizace mohla začít.
Nutno poznamenat, že nešlo o návrat ke stalinismu padesátých let. Nebyly procesy s rozsudky smrti a dvacetiletými a doživotními tresty. Postih byl především politický, společenský a kariérní. I tak ale křivda zůstává křivdou. Po nějakém čase došlo i k trestům vězením. Ne takovým jako kdysi ale přece jen docházelo k nespravedlnostem a křivdám. Mnoho lidí nemohlo vykonávat práci podle své kvalifikace což hospodářství jistě neprospělo. Vlna emigrace pak znamenala další ztráty mnohdy vzdělaných a talentovaných lidí.
Nelze pominout ani další následek hloupé a nerozvážné vojenské operace a následného nástupu konzervativních sil. Tradiční dobrý vztah k Rusku a ruskému národu byl nadlouho zničen. Vážně byla narušena idea socialismu a ve veřejnosti se rozšířila beznaděj a nedůvěra. Mnoho z těchto negativních emocí zakořenilo a přetrvává dodnes.
Události srpna 1968 dodnes vyvolávají nové a nové diskuse a jejich výklad se znova a znova stává předmětem historických ale i politických diskuzí.
O co vlastně šlo?
Z hlediska vnitřní situace Československa bylo hlavním účelem vojenského zásahu potlačení reformního hnutí, jehož cílem byla demokratizace socialistického zřízení a náprava křivd a omylů ke kterým v minulosti docházelo. Není pravdou, že šlo jen o mocenský boj dvou frakcí v rámci KSČ, šlo o hnutí které bylo vnímáno jako celonárodní záležitost a vedlo k nebývalému oživení občanské aktivity. Jedním z výrazných rysů té doby byl také vzrůst sebevědomí a národní hrdosti občanů Československa a obnovení úcty k řadě historických osobností , tvůrců dějin republiky. Pravdou není ani další mýtus, že pokud by vývoj v Československu nebyl zastaven, následoval by stejný sled událostí jako po roce 1989. Nikoli. Atmosféra ve společnosti byla zcela jiná a příliš mnoho lidí si ještě pamatovalo kapitalismus, nezaměstnanost a chudobu.
Také žilo mnoho pamětníků války a okupace. Vláda a nové Dubčekovo vedení strany mělo obrovskou podporu veřejnosti. Pochopitelně že to vadilo některým funkcionářům a dalším osobám spojenými s nehoráznostmi minulých let a tak zdvíhali prst a řečnili o ohrožení socialismu a navíc žalovali do Moskvy. Tam znepokojeně sledovali sebevědomé a samostatné vystupování představitelů ČSSR a poukazovali na příliš radikální výroky některých veřejně vystupujících lidí, které ovšem byly okrajovým jevem. V žádném případě nešlo barevnou revoluci současného typu. Stoupenci pravicových názorů tvořili jen zanedbatelnou skupinu.
Není ale na škodu všimnout si i mezinárodních souvislostí srpnových událostí i celého tehdejšího obrodného procesu. Ve světě tehdy probíhal myšlenkový kvas jehož mottem byla kritika dosavadních mocenských praktik a liberálně – tržního uspořádání ekonomiky. Svět měl za sebou karibskou krizi. Šířilo se hnutí hippies, v Paříži vypukly studentské bouře a protiválečné demonstrace v USA reagovaly na nesmyslnou válku ve Vietnamu. To byly viditelné projevy tehdejšího myšlenkového vývoje. Levicové kruhy v západních státech československý vývoj sledovali se sympatiemi, představitelům velmocí a světa financí a průmyslu už tolik nevoněl. Zvyšovat přitažlivost socialismu bylo v tehdejší situaci příliš nebezpečné. Válka ve Vietnamu se pro USA a saigonský režim nevyvíjela příznivě a měnila se v obrovskou ostudu. USA navíc, kromě vietnamského dobrodružství, v těchto letech posílily vojenskou přítomnost v západní Evropě.
Moskevští jestřábi se nechtěli nechat tlačit do kouta a cítili potřebu vyrovnání sil. Bylo potřeba zřídit vojenské základny sovětské armády ve střední Evropě. Nejlépe v Československu. A s tím byla potíž. Českoslovenští představitelé, zejména prezident A. Novotný, vojenské posádky SSSR na našem území nechtěli dovolit. Hledala se tedy záminka a také se našla. Na jaře 1968, kdy začaly chodit stížnosti žalobníčků na hrozící kontrarevoluci v Československu. V tomto světle se nám invaze vojsk pěti zemí jeví jako jedna z operací studené války. Mocenský strategický akt, podobný tomu jako byla americká agrese na Grenadě nebo v Panamě o řadu let později. Realita studené války už byla taková a vinu za vyhrocené napětí najdeme na obou stranách barikády. V této válce nebyla spravedlivá strana. Byly jen mocenské zájmy elit a velmocí a pak země a lidé, kteří na tyto mocenské hrátky dopláceli a to mnohdy i zdravím, svobodou a životem. Bude to tak i nadále? Necháme se opět zatáhnout do další studené a kdo ví, možná i horké války?
Vyšlo na Vasevec.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele
Psali jsme:
autor: PV
