V tento den můj příspěvek na prvém místě patří mé vlasti, nikoliv například obrazoboreckému úsilí v současné Americe, patří dvěma dnům, které otřásly Českem a vlastně Československem, každý z nich znamenal šok, hrůzu a obraz ztráty jistot.
Začnu tím časově pozdějším, který jsem zažil 21. srpna 1968 jako kontrapunkt k faktu, že jsem založil skupinu Přátel Ruska v České republice krátce po kyjevské majdanu. Je třeba se k věcem vyjádřit.
Bylo mi 14 let, krátce po mých narozeninách, kdy mi rodiče koupili radiogramofon a já (cáklý jsem byl vždycky) jsem si celý ten pouštěl na deskách mou vlast.
Cítil jsem se těžce. Mnohokrát jsem to už řekl, ale politika mě zajímala odjakživa a měla zvláštní střih Masaryk – Beneš – 1. republika po mamině, pražské komunistické jaro spíše po sobě, než po otci.
Vše je subjektivní, ale jsem dodnes přesvědčen, že Pražské jaro bylo pro celou tehdejší pokrokovou Evropu nesmírným počinem, a ani já, ač jsem strávil mnoho let v politice, jsem už nikdy nic krásnějšího nezažil. To, co přišlo po roce 1989, bylo jen ušmudlanou neoriginální imitací západního kapitalistického života bez espritu.
Čili 21. srpna 1968 jsem já, dnešní zakladatel Přátel Ruska v České republice, čtrnáctiletý snad ani ne puberťák, prožil v depresi a zároveň vzdoru.
Ano, záhy jsem napsal odvážný protestní dopis prezidentu Ludvíku Svobodovi. Má matka donutila několik našich přátel, abych jim jej přečetl, až se dostavila únava, že nepropukali v nadšení a dopis neodešel.
Tak jsem se nestal ve věku patnácti let disidentem. A jsem tomu dodnes rád.
Čili znovu: z našeho pohledu se nic takového stát nemělo.
Nicméně se to stalo. Jistě byl někdo zastřelen a tisíce přestali být řediteli a stali se skladníky. I ten Havel, bez talentu psal, a protože byl disident, jeho díla Západ uznával…
15. březen 1939, to je jiné kafe. U nás se dnes vůbec nevzpomíná, protože účel by jasný, splnit, jak jistě ví ministr Herman, úkol Adolfa Hitlera vytvořit zde uprostřed Evropy Raum pro německý národ, a jak vtipně poznamenal Reinhard Heydrich: Češi tady vlastně ani nemají co pohledávat.
A v tom je ten zásadní rozdíl. Bez Sovětského svazu, bez jeho neskutečně úporných bojů ba dnešní svět neexistoval, včetně té zpovykované Ameriky, ale i toho tehdy poraženého Německa.
Bez těch barbarů ze Sovětského svazu, kterých, tuším, jen na našem území zemřelo 150 000, bychom neexistovali. Z hlediska globálního rozdělení světa si 21. srpna 1968 vybrali Sověti část své dohody s USA.
Neexistuje světová velmoc, která by svrhla tolik vlád a změnila tolik režimů, jako jsou USA. Vždy v zájmu abstraktních hodnot, jako jsou lidská práva, demokracie, svoboda… Ta světová velmoc se rozkládá… Neplatí nic. Neplatí, co řekne prezident, neplatí, co řekně nějaký ministr, protože zítra už ministrem nebude. Ale neplatí to, co řekne prezident, i proto, že Kongres mu to zakáže.
Američani vyvraždovali v posledním čtvrt století statisíce a milióny Iráčanů, Libyjců, Srbů a dalších. Ovšem naši novináři ostře jistě dnes kritizují Rusy.
Dnes, zdá se, se celá Amerika připravuje novou občanskou válku. Bílí proti čeným, Američané proti Hispáncům.
Když jsme uměli odpustit Němcům, že nás chtěli vyhladit jako národ, měli bychom odpustit Rusům, že jsme točili Postřižiny, Vesničku mou střediskovou, Chalupáře, Nemocnici na kraji města a žili si, ne sice v přepychu, ale obstojně a v pohodě jistě. Alespoň na nás z televizní obrazovky nemohl vykouknout Kalousek, Fiala, Langšádlová či Zaorálek se Sobotkou.
A to je dík za dnešní 21. srpen 2017…
Psali jsme:
autor: PV
