Pokrokář Mlejnek vysypal na kardinála Duku snůšku pochybných debatních triků a až úsměvných pseudoargumentů, které vyjadřují jediné – vztek nad odvahou pražského arcibiskupa vyjádřit veřejně postoje zastávané většinou občanů. Vztek nad tím, že se jedna z vážených společenských autorit nebojí vzepřít se diktátu politické korektnosti, nechce popřít učení své církve a nesnaží se vlísat do přízně dnešních mocných přitakáváním genderovému, transsexuálnímu a migračnímu šílenství, které nám vnucují.

A tak je podle Mlejnka na kardinálově kázání vše špatně. Vyčte Dukovi i to, kdo o jeho slovech píše a kdo s ním veřejně souhlasí. Vyčítá mu, že nejmenuje, že není explicitní, a při tom zuří, protože je to zřejmé a on sám to dobře ví. Vykřikuje, že myšlenkový směr, z jehož zastávání Duku obviňuje, „se totiž vyznačuje rovněž myšlenkovou plochostí, neujasněností, vnitřní rozporností, dokonce až pohrdáním elementární faktografií“. Opak je pravdou. Myšlenkovou plochostí, neujasněností, vnitřní rozporností, dokonce až pohrdáním elementární faktografií se vyznačují genderové a transgenderové třeštění a další vnucované pochybné trendy a ideologie rozkládající rodinu a společnost, stejně jako dnešní experimenty s masovou migrací.