Vážený pane prezidente, vážená paní Klausová, vážené dámy a pánové,
dobrý večer. Příští týden skončí funkční období pana prezidenta Václava Klause a dnešní večer je takovým neformálním symbolickým loučením. Nazvali jsme jej „Děkujeme nejen za jazz, pane prezidente“. O jazzu bude celý tento večer, já chci proto hovořit o tom, co se skrývá za oním slůvkem „nejen“.
Já Vám chci, pane prezidente, poděkovat nejen za těch deset let ve funkci hlavy státu, ale za celých 23 let, co se pohybujete na špici našeho pomyslného politického pelotonu. Poděkovat Vám za to, že jste tam vydržel, i když to na té špici strašně fouká, a to do poslední chvíle.
Chci Vám poděkovat, že jste měl vždycky jasnou a pevnou představu o cestě, po níž bychom měli my a naše země jít i o jejím cíli. Že jste měl vizi, že jste nás o ní uměl přesvědčit, získat nás a dodat nám víru i odhodlání ji uskutečnit.
Chci Vám poděkovat, že jste se nebál. Nebál jste se rozhodovat v těžkých chvílích a brát na sebe odpovědnost za zásadní rozhodnutí, která se týkala nás všech. A nebál jste se ani říkat pravdu, o níž jste přesvědčen, ať byla jakkoliv nepříjemná, a to i mocným tohoto světa. Neohlížel jste se na jejich nepřízeň, kterou si způsobíte, ani na kritiku jejich přitakávačů u nás. Častokrát jste byl odsouzen k tomu mít pravdu – o rozdělení státu, o Evropě, o Iráku, o klimatu. A rozumím Vám, že z toho, že Vám dějiny dávají za pravdu, žádnou radost nemíváte.
Vždycky Vám šlo především o tuhle zemi. Víte, že vůbec není samozřejmá ani existence, ani suverenita našeho státu, a že samozřejmá není ani naše svoboda a demokracie. Jednal jste podle toho a dovedl jste naše zájmy rozhodně a sebevědomě obhajovat. Vážím si Vás za to.
Více než dvě desetiletí jste byl u všeho důležitého, co se u nás událo. Usnadnil jste nám tím život – všeho dobrého, co se Vám podařilo, si v tichosti užíváme a u toho špatného známe jediného viníka – je to přece Klaus. Celou tu dobu měla díky Vám média o čem a o kom psát, ať v dobrém či ve zlém. Celou tu dobu jste inspiroval, motivoval, provokoval a udával tón na politické scéně, ve veřejnosti, v médiích i v zahraničí.
Za Vašimi činy i názory vidím jednu základní myšlenku – je to víra v neomezené možnosti svobodného člověka. Právě přesvědčení o zásadním významu svobody jednotlivce pro společnost a její prosperitu je Vaším životním tématem, poselstvím, které jste svou veřejnou aktivitou u nás rozšířil a které, věřím, bude dále žít.
Hovořím tu dnes večer nejen za sebe, ale i za všechny své a Vaše spolupracovníky, kteří měli to potěšení a čest s Vámi uplynulé desetiletí na Pražském hradě strávit a snažit se Vám při výkonu prezidentské funkce pomoci. Chci Vám, pane prezidente, za tuto možnost a za ta výjimečná léta poděkovat. Chci zde zmínit i Vaši lidskou loajalitu – Váš tým se za ta léta proměnil velmi málo - Vaši náročnost, ale i shovívavost. I té byla často potřeba.
Chci Vám poděkovat za Váš styl prezidentování – civilní, občanský, neokázalý, skromný. Chodil jste do zaměstnání, „neflákal“ jste se tam – jak rád říkáváte, nehrál jste si na hradního pána. Neměl jste ambici zařadit se vedle Karla IV. a Marie Terezie a obdařit Pražský hrad nějakým viditelným památníkem své vlády. Místo toho jste Hrad dal do pořádku. I to chci ocenit.
Vážený pane prezidente, ať bylo, jak bylo, vždy jsme ale v uplynulých letech věděli, že nemůže být tak zle, protože – jak kdysi zpíval zde přítomný Ivan Mládek – kormidlo naštěstí svírá, ten co má ježečka, brejle a kníra. Od příštího týdne tomu tak nebude, ale já věřím, že i bez toho kormidla a brejlí, kterých jste se nedávno zbavil, nás na pokoji a na holičkách nenecháte. Přeji Vám k tomu všechno dobré a hodně zdraví. Děkujeme, pane prezidente, a vůbec ne jenom za jazz.
Jiří Weigl, projev na večeru „Děkujeme nejen za jazz, pane prezidente!“, Španělský sál Pražského hradu, 3. března 2013
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: klaus.cz
