Národní fronta (FN), označovaná také někdy za extrémní pravici, patrně vyhraje volby – ty departementální, tedy řekněme okresní, i když rozměr departmentu není zcela okresní. Socialisté u moci se rozhodli zahájit proti tomuto nebezpečí velkou mediání kanonádu.
Nejprve počátkem měsíce prezident François Hollande, nově také premiér Manuel Valls – a dokonce i velmi umírnění první sekretář Socialistické strany (PS) Jean-Christophe Cambadélis.
Každý svou měrou vytáhl do frontálního tažení proti strategii frontistů na kandidátkách, o níž pravil Cambadélis, že „bere z hloubky popelnice extrémní pravice“.
Národní fronta totiž představuje své kandidáty skutečně téměř ve 2.000 kantonech. Nárůst na číslo 7648 kandidátů oproti 2720 v roce 2011 mluví za vše.
To může ale překvapit jen hluché a slepé. Frontisté podle předsedkyně Marine Le Penové budou v prvním kole 22. března kandidovat v 79 departementech, jimiž pokrýjí 95,2 procent kantonů a 98 procent populace metropolitní.
Premiér Valls tento týden dramaticky sdělil: „Mám strach o svou zemi, že bude rozbita Národní frontou.“ A dodal, že podle něj „objektivně“ existuje možnost vítězství Marine Le Penové v prezidentských volbách. Nikoliv těch „v roce 2022 nebo 2027, ale v roce 2017“. Šok? Myslel to vážně?
Ačkoliv nebezpečí Národní fronty roste – v evropských volbách loňského května tato strana vyhrála proti všem se ziskem 25, 4 procent (pro srovnání: umírněná pravice UMP získala 21 procent, socialisté 14,5 procent, centristé 10, 3 procent, evropští ekologové 9, 4 procent, levice radikální 6,5 procent) - ovšem, levice, i pravice vždy FN využívala toliko pro své potřeby.
A to již od časů Françoise Mitterranda, jenž pro tyto potřeby neváhal měnit volební počty a proporce. Stalo se tak i nyní, rok před těmito volbami. Nynější výzkumy dávají frontistům vítězství již přes 30 procent, opět před UMP a socialisty. Reakce ale již nyní anticipují výsledky. Proč?
Každé vládnoucí moci se vždy hodí, aby mohla něčím a někým strašit. Říká se tomu v politické sociologii i v křesťanství: obětní beránek. Ve Francii ostatně, podobně jako jinde, ve chvílích hluboké krize identity a demokracie, se vždy hrálo na populistické struny.
Ať již to byl v 80. letech 19. století generál George Boulanger, nebo potom v 50. letech století dalšího, 20., jistý Pierre Poujade, na jehož kandidátce byl zvolen nejmladší poslanec. Jeho jméno: Jean-Marie Le Pen. Otec a zakladatel Národní fronty v roce 1972.
Profesor Jean Garrigues z univerzity v Orléans a Science-Po, který považuje vítězství Le Penové v roce 2017 za „totálně surrealistické“, to 11. března napsal v levicovém listuLibération přesně: „Le marinisme,“ jak frontisty nazývá, „řekněme to rovnou, není nic jiného, než pouze další z podvodů protestních dějin. A právě zde Vallsova strategie nesedí, stejně jako globální tažení politicko-mediální třídy.“
Levice, stejně jako kdysi pravice (Mitterrand, ale i v roce 2002 Jacques Chirac) chtějí pouze zvednout z lavice své voliče. Zdá se, že i v těchto jarních volbách půjde o úbytek voličů a vítězství těch, co budou volit nohama.
Oheň ale již hoří – ve třech barvách (modré, bílé a rudé), alespoň na erbu Národní fronty.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
