Josef Brož: Pražský chodec v Paříži uprostřed prodlouženého výjimečného stavu

Paříž, metropole Francouzské republiky, vypadá v tyto dny zcela obyčejně. Převážně prší, občas vysvitne slunce, nic neobvyklého. Jako v Praze. V metropoli, stejně jako v celé zemi ale vládne po atentátech ze 13. listopadu o další tři měsíce prodloužený výjimečný stav. Dnes, stejně jako včera, se vyplatí být v Paříži chodcem, protože vidíte více, než když se přemiťujete jinak. Ale zkusil jsem i jiné možnosti.

Letadlo Czech Airlines mělo zpoždění – pouhých deset minut. Posádka to oznámila téměř hrdě: v češtině i v angličtině, aniž by se snažila o francouzštinu. Angličtina je přece světový jazyk, že? Při ranním letu bývala kdysi snídaně, nyní se podávalo občerstvení pouze placené – a ten gumový croissant a cappuccino mne stály dohromady celkem čtyři čistá eura. Dalších deset minut se vymotávám z terminálu letiště, a protože potřebuji dorazit za půl hodiny do centra města, po chvíli váhání si stoupám u východu do fronty na taxíka.

Dispečerka u východu má na sobě fosforeskující oranžovou vestu a na hlavě pod kapucou pevně omotaný černý šátek. Neklamné znamení, že tu neplatí žádná ústrojová kázeň, ale emanipované rozhodnutí (jejích bratrů). Je to ale milá dívka, a když se ptám, kolik to bude odhadem stát do centra, odtuší téměř přátelsky: „Nějakých 50 euro.“ Zaváhal jsem podruhé, ale když elegantní šedesátník ve slušivém modrém obleku a kufříkem se zlatými zámky přede mnou bere taxi bez mrknutí oka, rozhoduji se rovněž. Time is money.

Nastupuji do naleštěného černého mercedesu. Od volantu na mne hlaholí černošský řidič: „Bonjour, monsieur!“ - „Bonjour! Bonjour!“ zablekotal jsem a nahlásil ulici a místo. Vyrážíme a on si v klidu na GPS láduje směrové ukazatele. „Potřebuji se tam dostat do půl hodiny!“ říkám – a snažím se artikulovat výrazně, aby mi bylo jasně rozumět. „C´est pas possible!“ odtušil on jaksi sám pro sebe. Polil mne studený pot. Ocitl jsem se v pasti.

Přítelkyně Odetta se mi snažila před odjezdem sdělit, že vzít si taxíka patří k základním logistickým kvalitám v Paříži, neboť dojedu pohodlně a bez strachu, že se někde zasekneme. Leč opak byl pravdou. Zasekli jsme se hned za pět minut, a to ještě dříve, dokud to ještě vůbec šlo jet. „Proč nejedeme?“ zeptal jsem se trochu nervózně, když začalo kolem nás zásadně houstnout. „Je zácpa,“ řekl mi řidič. - „Ale proč nejedeme rychleji?“ zopakoval jsem, když kolem nás prosvištělo rychle a beze studu pět taxíků. „Všude jsou tady radary,“ odvětil řidič. „A co ty jiné taxíky?“ snažil jsem se. - „Vemte si příště taxi-moto! Já nechci riskovat.“ Nezmohl jsem se na slovo.

Dalších dvacet minut jsem v černém taxíku prožil výkladem, kterak asi patrně nevím, že právě mezi devátou a desátou ranní je přeci v Paříži, jak každý ví, ta největší zácpa. A myslet si, že budu v centru za půl hodiny, byl čirý nesmysl. „Jste v Paříži poprvé?“ řekl taxikář v jednu chvíli a já se potom již nesnažil o nic jiného, než vystoupit. „Okamžitě vystupuji!“ - „To není možné, pane, jsme na dálnici!“ - „Okamžitě zastavte!“ Nebyl jsem si jistý, jestli to dělá schválně, nebo je tak vychcaně natvrdlý. Bylo to asi oboje. V hlavě mi běželo, že je přece černoch, a musí si o mne možná myslet, že mu chci dávat nějaké lekce. Opak byl ovšem pravdou. Dorazili jsme s vypětím všech sil za půlhodiny na Porte de la Chapelle, což je obvykle cesta z letiště rychlostním vlakem RER přímo k Lucemburské zahradě. Zoufale a rezignovaně jsem vyndal svých 60 euro, zatímco na tachometru stálo: 51,10 euro. Řidič mi vrátil deset a jedno euro.

Jak je to s tím časem a penězi?

Ještě včera prý v Paříži sněžilo. Dnes je krásně. Slunce se kolem poledne vyhouplo nad vrcholky věží, září doslova ze všech sil, padá i na věže Notre-Dame. Chodníky jsou ale ještě mokré, voní včerejší bouřkou, stékají ve zbytcích čůrků do kanálů. Stojím uprostřed toho známého pařížského mumraje, doslova idylického, téměř u vytržení – pokolikráté?

Nejsem již dávno tím turistou, když přecházím Pont au Change směrem k Beauborgu. Snažím se na těchto místech zůstat chodcem. Mám ostatně rád tuhle trasu, mít za zády Panthéon, a před sebou Les Hallles – to měkké břicho Paříže.

Když jsem do Paříže poprvé na konci 80. let přijel, vládl Francii jistý socialista, o němž v závěru jeho velké éry kolovaly zvěsti, že vlastně žádným socialistou ani tak nebyl. „Socialistický monarcha“ – se mu také někdy přezdívalo. V mládí odhodlaný katolík, stoupenec extrémní pravice, vydal se uprostřed války někam, kam ho snad táhlo srdce a určitě i osobní odvaha – opustil kolaborantskou vládu maršála Pétaina, o němž kdysi své sestře psal, že je „mužem z mramoru“, aby vstoupil do ilegality.

Kdo vládne Francii dnes? Další socialista, který se na Françoise Mitterranda odvolává více než je zdrávo – nyní zbývá nějaký rok do nových prezidentských voleb; tento muž nemá se socialismem ale už vůbec nic společného. K čemu vlastně slouží tato politika a její etikety? Kdo ještě věří vůbec politice? Nynější prezident François Hollande, jenž v polovině listopadu loňského roku zavedl výjimečný stav, si ho nedávno prodloužil s požehnáním levice i pravice na další tři měsíce. Co to vlastně znamená? Inu, například, že před katedrálou potkáte chodce, kteří se vám nepodobají, jsou totiž po zuby ozbrojeni...

V café Beabourg, jen pár metrů od věhlasného Centre Georgese Pompidoua, si dávám jedno pivo - „un demi“ (chci ale dostát toho slova „půlka“, a kladu na to důraz doplněním na - „un vrai“ - skutečnou půlku). Asertivní černošský číšník mi přinese k pivu automaticky olivy a buráky (i s třemi párátky), a nesnaží se mi za každou cenu vnutit atraktivní menu. I každý chodec, ať už je to v Praze či Paříži, si musí někdy sednout a porozhlédnout se. Vousatý Holanďan vedle u stolu pokuřuje a divoce chatuje na počítači, co hučí jako šicí stroj. Potom dlouho telefonuje. Nahlas. Pár anglických milenců chvíli váhá, zda zůstane na zateplené terase, kde sedím, či se půjde schovat před další přeháňkou deště dovnitř, neboť se začínají zničehožnic stahovat mraky: zmateně pobíhají sem a tam.

Přes okno kavárny vidím plakáty na čelní stěně muzea umění. Centre George Pompidoua pořádá dvě velké výstavy: Anselma Kiefera a Gérarda Fromangera. Kdysi jsem tam byl na stáži v dokumentaci, a znám provoz trochu zevnitř. Ty dlouhé obědy, zavřené kanceláře během pauzy a kontroly po ukončení pracovní doby. Nechce se mi tam vůbec: z dálky vidím ty kovové detekční rámy, kontroly, prohlížení tašek... Kontroly byly ale přece již dříve. Zejména po atentátech v metru z let 1996-1997. Ale to nebyl žádný výjimečný stav.

Mimochodem: výjimečný stav. Není pravda, že by se k tomuto opatření uchalovala francouská vláda a prezident poprvé. Výjimečný stav byl jenom v průběhu let, kdy zemí zmítala alžírská válka v letech 1954-1962, vyhlášen celkem natřikrát. V období „událostí v Nové Kaledonii“ v letech 1984-1988, ve snaze o kanackou nezávislots, rovněž tak. Také prezident Jacques Chirac neváhal koncem roku 2005 vyhlásit výjimečný stav, jenž ovšem nepřesáhl tři měsíce, sám jej navzdory potvrzení parlamentem předčasně ukončil. Týkalo se bouří na předměstí.

Tento výjimečný stav, následující po atentátech ze 13. listopadu je zatím, zdá se, nejvýraznějším zásahem po dlouhé době – zvláště do občanských svobod (shromažďování a projevu). I když si osobně myslím, že alžírská válka byla mnohonásobně vážnější událostí než atentáty, jež postihly loňský rok Francii. Ale je to jen úhel pohledu a historického srovnání. Možná vůbec netušíme, jaká se před námi otevírá perspektiva. Ta perspektiva je jako velká černá tlama apokalypsy...

Alenka nepřichází. Máme schůzku na bulváru Saint-Michel před fontánou, na takřečeném „bulmiši“ (Boul'Mich'). Před fontánou dovádí dvojice rapperů, která pouští z obřího reproduktoru směsici hip-hopu, reaggae, k čemuž jeden z nich předvádí breakdance. Točí se na hlavě a občas předvádí Michaela Jacksona – zejména tím, že si sahá do rozkroku. Oba chlapci mají docela úspěch: lidé se baví, tleskají, docela ochotně dávají potom do čepice pár těch eur. Chtěl jsem, aby to byla s Alenkou schůzka postaru – bez telefonů a nových technologií. Alenka ale nejde a číšník v café Fenelon to komentuje neotřele stylem: „Vaše ´copine´ tu ještě není, co?“ - „Přijde,“ říkám, ale nejsem si tím jistý.

Nakonec je tady. Jak dlouho jsem ji neviděl? Začne gestikulovat: „Jsem ráda, že jsi počkal... zapomněla jsem si telefon!“ To vysvětlení mne pobavilo. Byla už na cestě, ale vrátila se kvůli telefonu. Líčí poslední zážitky, je toho hodně – a číšník má oči na vrchol hlavy. „Vy jste Poláci?“ ptá se. - „Ne, ale skoro,“ směju se a dodávám, že jsme Češi, ale nevím, jestli to vůbec dokáže rozlišit. Alenka skutečně jako Polka trochu vypadá, ale my se tu přece jen bavíme česky, a to opravdu není polština, že? „Mluvíte rusky?“ ptám se ho. Vrtí hlavou, a má patrně dojem, že tu na bulmiši došlo k nějakému sletu Slovanů. Ale, co já vím... každopádně přináší pikantní plátky sýru jako pozornost kavárny. Děkujeme a dáváme si další „demi“.

Alenka má ráda Petera Lipu. Vymyslela ten program sama, ten večer má koncert v Českém centru, jen kousek odtud v ulici Bonaparte, takže se půjdeme podívat, koho to do centra zavane po těch letech. Je to v rámci pátečího jazzového klubu Praha-Paříž, co organizuje již podvakráte nominovaný ředitel Michael Wellner-Pospíšil. Vzpomínám si, jak se to centrum kdysi v roce 1997 otevíralo. Tehdy tomu šéfovala Lucie Svobodová, co vymyslela i logo Českých center, výstava pod kuratelou Terezy Bruthansové se jmenovala Paralely a na vernisáž tehdy přišla i Bernadette Chiracová, choť prezidenta. Dnes je tu zase narváno: sotva se dostaneme do sklepa, kde už je zahuštěno. Alenka se ptá, zda může dostat „pichet“ červeného vína, a handluje nějaké body, za které to dostaneme.

Tahle česká Paříž! Dnes je to ale nějak moc institucionální, než jak si sám pamatuji. Je to ale asi normální, lidé se scházejí, kde se jim to umožňuje, a České centrum na adrese, kde sídlil kdysi za první váky Edvard Beneš a byla tu zřízena první československá provizorní vláda, to je přece síla paměti! Nikoho tu ale neznám... Peter Lipa má skvělého nového bubeníka (Michal Fedor), a začíná pomalu... Dojde nakonec na jeho nejlepší z alba Lipa zpívá Lasicu, a to už Alenka tančí, rozpouští si vlasy a vypadá trochu jako divoženka. Nakonec přece... Filomena! A potom přichází v červeném Kateřina: připomína herečku Umu Thurmanovou. „Ty seš taky pařížský Čech?“ zkouší se mne ptát. - „Ale ne, bejvávalo... Mnogo let tomu nazad,“ snažím se zakrýt rozpaky. Prokecáme potom ten večer až do jedné hodiny ránní, Alenka dělá, že chce být diskrétní, a chytáme potom ještě poslední metro, které v pátek jezdí až do druhé ranní.

Ranní mlha v sobotu dopoledne. Jdu po bulváru Voltaire až na Bastilu. Připomínám jednoho z těch chodců, co procházejí Paříží navzdory času i počasí. Já jsem ale přece pražský chodec! Nebo ne? Klid, nic se neděje – prší. Potkávám lidi, co prchají ráno na snídani, možná se zapomněli, nebo jdou prostě někam jinam... nebo od někoho. „Myslím, že patříš více sem, než tam!“ říkala mi včera Alenka. Ale kde je to „tady“, a kde je to „tam“?

Náhle ale vidím kulomety před synagogou, o pár minut také před kavárnou (to je ta kavárna židovská?) - ne, nejde o válku, jen ti vojáci stojí tam, kde mají stát, mají svůj úkol. Je přece výjimečný stav. Ano, v Paříži vládne opět a ještě jednou o další tři měsíce „výjimečný stav“, který odsouhlasil parlament na podnět prezidenta Françoise Hollanda, prezidenta, který se kdysi tvářil jako prezident Normální? Je to normální? Někteří proti tomu protestují, ale je jich hodně málo... jejich plakáty pláčou v dešti.

Snažím se ještě chvíli obejít těch pár míst, která si na bulmiši pamatuji, všechno se ale změnilo, cinéma Acattone v ulici Cujas zrušili? Nevím, třeba jen otevírají až po poledni? Jdu proto ještě na chvíli do knikupectví Compagnie, kde sleduji poslední revue, posledního Modiana v kapesním vydání za 6, 80 euro. U rajonu literatury „východní Evropy“ zahlédnu knihomola, co si dělá do malého bločku poznámky. Objevil snad Jaroslava Haška? Nebo Karla Čapka?

Nastupuji předčasně na stanici RER Luxembourg, kupuji si lístek za pouhý 1, 80 euro a jedu na Roissy-Charles-de-Gaulle, terminal 2. Vím, ještě ze starých časů, že si přecinepotřebuji koupit lístek za 10 euro, jak mi hlásí automat.

Prostě jen proskočím na letišti přes ty turnikety...