Josef Heller: O analýzách a analyticích rozjímání předvolební

V posledních dnech se zejména na internetových fórech doslova vyrojilo několik zajímavých článků od víceméně známých autorů – Jiřího Dolejše,Michaela Kroha, Radima Valenčíka a Ivana Davida i od autora ve společenských vědách i politice neznámého (možná jen mně, omlouvám se) Ladislava Žáka.

Časovou prioritu v publikování zmíněných analýz má MUDr. Ivan David (další imformace o této osobnosti jistě čtenář nepotřebuje) charakterizuje v svém rozhovoru pro Parlamentní listy z 5.6. obdivuhodně přesně podstatu krize české verze kapitalismu „Skutečnými problémy jsou úpadek mnoha oblastí, od vzdělání, přes kulturu včetně vztahů mezi lidmi, úpadek populace. Absence představy o budoucnosti a možná i budoucnosti samé, jakási bezperspektivnost pro příliš mnoho lidí, nedostatek smysluplného uplatnění a tím i přiměřeného společenského uznání. Totiž systém sám je perverzní, i když si můžeme ve volbách vybrat mezi jeho reprezentanty.“

Hodně pozornosti věnuje fenomenu Babiš. Vládní krizi věnuje jen malou pozornost. Bylo podle něj jasné, že premiér Sobotka musel udělat „něco“, přičemž neměl šanci dosáhnout pozitivního výsledku. „Ve skutečnosti hrozilo, že se provalí, že vládu ani moc nepotřebujeme, že úřednický aparát si vystačí sám a politické vedení je k ničemu, protože mu chybí projekt k překonání skutečných problémů a s velkým humbukem řeší podružnosti. Nemůže si dovolit ani pojmenovat nepříznivé trendy, protože by vzbudilo očekávání, co s tím udělá, a ono nic nemůže, aby se mu nezhroutila křehká stavba“ Podle I.Davida,dílčí sociální opatření nic nevyřeší a voliče neziská, jestliže lidé ztratili důvěru v celý směr vývoje. „Lidem chybí dlouhodobá perspektiva. Chybí jim, i když o ní nemluví, protože dávno zapomněli nebo nikdy nezažili, že by mohli něco takového očekávat.“

Je třeba připomenout, že tento poznatek o potřebnosti vize (jakékoli) vyplynul i z vyhodnocení poznatků regionů KSČM z krajských voleb. Nejeden kraj či okres uvádí, že na voliče víc působila zcela iracionální vize, že Babiš umí vydělat peníze a hospodařit a že se všichni budeme mít dobře,víc než konkrétní výsledky prosazené zastupiteli KSČM či levicí vůbec.

I.David rovněž velmi správně odhaluje jednu polohu mýtu o Andreji Babišovi – totiž fakt, že objektivně ekonomicky vynucené opatření (zvýšení platu sestrám ve zdravotnictví, kterých se nejen nedostává, ale přímo ubývají) dokáže předložit jako svůj přínos a doklad manažerské schopnosti.

Jen o fous po Jiřím Dolejšovi vyšla na VIP blogu Parlamentních listů pod názvem „Neporazitelná levice II.“ úvaha ing. Ladislava Žáka,kvalifikovaného krizového manažera. Pan ing. Žák mi promine, ale jeho příspěvek dle mého subjektivního názoru valným přínosem k diskutovaným problémům není, protože je určitým sněním a vytýčováním ideálního obrazu společenského uspořádání opřeného o tzv. „novou moc“, který mi jako ostřílenému kantorovi marxismu (skutečného!!!) připomněl neblaze proslulé MOKOBUKO, tj. morální kodex budovatele komunismu. Tomuto produktu převážně sovětských režimních autorů se skutečně kvalifikovaní učitelé marxismu vyhýbali jako čert kříži a všemožně ho ve výuce upozaďovali a studenti se tohoto plytkého povídání upřímně děsili.. Tento páně Žákův kodex ovšem není pro filosofického labužníka bez zajímavosti.Důvodem je, jak tento nadšený amatér ve společenských vědách dává do jednoho pytle teze založené na zcela odlišné metodologii. Např. vedle norem jistého mocenského pragmatismu, naturalismu či filosofického idealismu uvádí ryze marxistický,v Marxových Grundrissech rozpracovaný požadavek vytvoření „společnosti, pro kterou nebude volný čas určen k regeneraci pracovní síly a utrácení peněz, ale ke svobodnému užití každým jednotlivcem, zejména pro rozvoj poznání, hledání krásy a opravdové víry ? podporu osobního i společenského zdraví.“ (Samozřejmě nepodezřívám pana Žáka z plagiátorství, protože se při svém vzdělávání určitě s marxismem, a zejména s Grundrissy nepotkal). Toto míchání hrušek s jablky korunuje oblíbenou tezi buržoasní ideologie používanou proti marxismu – tezí o neměnnosti člověka (jiní to podávají ostřeji – jako neměnnost v principu špatné přirozenosti člověka – ano, jakéhosi „prvotního hříchu“ pane kardinále!)).

Ale vraťme se k hlavní linii polemiky zmíněných autorů, která se vedla o levici, levicových stranách i jejich případných perspektivách, resp. perspektivách demokracie vůbec pod náporem autoritářských a oligarchických tendencí. Byl to ing. Jiří Dolejš, poslanec PS PČR a mstopředseda ÚV KSČM, který svým článkem „Přinesou volby konec starých časů?“ publikovaným v Deníku Referendum 20.7. zafungoval jako spiritus agens celé polemiky věnované především levici a levicovým stranám, jakož i perspektivám politiky.

Jako veterán odborného zázemí KSČM a stále ještě kamarád autora musím konstatovat, že ve svém příspěvku naťukává řadu aktuálních problémů a přináší pravdivá zjištění. Jeho článek bych klidně podepsal. Je diktován upřímnou obavou autora z hnědnutí společenské atmosféry, některé části KSČM nevyjímaje, z rozmachu nacionálního šovinismu a omezenosti, stalinismu i nekritického rusofilství, které nebere v úvahu skutečnost, že ruský imperialismus je stejný jako všechny ostatní (USA,Evropa,Čína, muslimský globální kapitál apod.). Jiří Dolejš upozorňuje na tu často skloňovanou tendenci úpadku klasických liberálně demokratických (buržoasně demokratických – to on ovšem neříká –pozn.J.H. ) mechanismů, úpadek klasických politických stran (Zase neříká, že VŽDY byly kontrolovány kapitálem většinou prostřednictvím koupeného aparátu a vůdců či poslanců, jako v sociální demokracii od konce 19. století. Výjimkou bylo komunistické hnutí, které ovšem zase bylo příliš ovládáno vládnoucí třídou sovětského protosocialistického státu a které je dnes u nás na nejlepší cestě k tomu, aby přes etablování partokracie do systému sklouzlo do plochého oportunismu sociálně demokratického typu). .J. Dolejš má ovšem pravdu, když varuje před propojením politiky a byznysu, přeměnou stran v jakési zaměstnanecké struktury oligarchů (viz A.Babiš a jeho ANO), vyprázdněním politiky od programů i od znechucených voličů a nastolením autokratických struktur a mechanismů. Ukazuje, jak toto komerční pojetí politiky a její řízení “jako firmy“ vede zákonitě k zprimitvnění politického vědomí a raketovému vzestupu laciného populismu,zejména pravicového.

Jak J.Dolejš uvádí, „Někteří političtí komentátoři prorokují, že tím vezme definitivně za své celý polistopadový režim, který se prý pokusil nainstalovat v ČR standardní liberální demokracii. Nemá jít samozřejmě o návrat do předlistopadových časů, ovšem novým pořádkům jakési postdemokracie má být obětováno tradiční stranictví, politická soutěž v rámci parlamentní demokracie a standardní systém vyvažování ústavních mocí . Vůdcovská meritokracie má ovládnout jak oblast zákonodárnou, tak soudní, pod záminkou, že konečně zavede pořádek……Prázdné sentence oligarchy působí lidověji než programové traktáty.“ V tomto smyslu se domnívá, že nastává konec starých polistopadvých časů liberální demokracie, aniž by se změnila podstata systému, který pouze odhodí svou liberálně demokratickou a lidskoprávní slupku,jako se to stalo v Německu v letech velké hospodářské krize. Člověk, který nestrávil více než dvacet let v odborném zázemí KSČM a nezná její osobnosti a reality, by mohl být nadšen z následujícího vyvrcholení Dolejšovy argumentace:

„Hlavní problém proto tedy není v tom, že politici nenabízejí nic nového, že stranické programy jsou nepřekvapivé a svého druhu prošlé zboží Nedůvěru vyvolává slabé zájmové zakotvení a odtržení od lidí (Může to vypadat jako krize stranictví či jako vyčpělost souboje levice a pravice. Ve skutečnosti je to rozpor slov a činů, alibismus tváří v tvář výzvám, co z politiky činí šaškárnu a co žene otrávené, bezprizorní a nadávající masy do rukou manipulátorským oligarchům, kteří aspoň budí dojem, že to vezmou pevně do rukou“

Potud je Dolejšův článek přínosem, když upozorňuje na změny v jedné – nikoli ovšem nejdůležitější –stránce, jevové formě kapitalismu, který vstoupil do fáze globálního monopolního kapitalismu – superimperialismu.

Známý „enfant terrible“ a zkušený diskutér doc. Radim Valenčík,CSc. ovšem okamžitě vyhmátl slabinu Dolejšova přístupu a na její kritice postavil článek svůj (Cenná přiznání i zmatek v hlavě ideového šéfa KSČM,Parlamentní listy 23.7) Jeho základní linii tvoří obvinění Dolejše z toho, že sice mluví o programové vyprázdněnosti a jisté bezmocnosti a tápání politických, zejména levicových stran v současných problémech, ale jeho charakteristiky jsou plně aplikovatelné na současnou KSČM, resp. její vedení a programové dokumenty. „Problém J. Dolejše a celé KSČM je v tom, že stejně jako všechny ostatní strany se vyhýbá identifikování, pojmenování a analýze příčin současných problémů, otázkou odkud se vzaly ty, které tu dříve nebyly, jak spolu tyto problémy souvisejí, proč se je nedaří řešit, co potřebují občané znát, aby se do řešení problémů mohli aktivně zapojit.“

Podle R.Valenčíka, J.Dolejš sám neprezentuje nic podstatného,programového, co by oslovilo široké vrstvy, především levicových voličů a vytvořilo hráz proti oligarchizaci politiky a v jejím důsledku ztráty jakékoli přítažlivosti politiky pro drtivou většinu občanů. R.Valenčík dokonce obviňuje současné vedení KSČM z ideové sterility a servility, kterou si toto vedení ani neuvědomuje. R.Valenčík připomíná, že levicové hnutí bylo silné tehdy, když dokázalo provést konkrétní analýzu společnosti i kapitalismu v dané historické etapě, identifikovat zájmy příslušných skupin a z toho pak vycházet ve své strategii i taktice.

Je pro mne velice nepříjemné, že v tomto obvinění musím dát R.,Valenčíkovi v podstatě zapravdu. Podotýkám ovšem, že R.Valenčík přehlíží fakt, že střednědobému programu KSČM zejména v oblasti sociální a komunální politiky, ale i určitých makroekonomických opatření, nemůže levicově a sociálně orientovaný občan nic podstatného vytknout. V tomto smyslu nemohu akceptovat ani tvrzení R.Valenčíka, že KSČM pracuje s představou jakéhosi abstraktního kapitalismu a bojí se ho blíže charakterizovat, aby nenarušila soudržnost širokého spektra svých členů a voličů – od stalinistů až po sluníčkáře.

KSČM je sice ideově rozpolcena na stalinisty a pragmatiky,což skutečně vede k její ideové sterilitě, problémem však není charakteristika kapitalismu – ta je v odborném zázemí i dokumentech strany zvládána celkem adekvátně,s vědomím, že kapitál vstoupil do svého globálního stadia a podle toho se diferencuje i společnost. Vedení KSČM se z obavy před rozvratem či alespoň před vnitřními komplikacemi vyhýbá jasnému řešení dvou jiných problémů – hodnocení minulosti a koncepci strategické orientace strany do budoucna, především orientace na formu společenského vlastnictví.

Stalinská alternativa budoucnosti je jasná –návrat do minulosti a státní vlastnictví. K této alternativě sice existuje jiná – samosprávný socialismus založený na zaměstnaneckém vlastnictví dotaženém do nejvyšších pater řízení společnosti, ale k té se hlásí jen malá skupina bez politického vlivu a možnosti šířit své myšlenky mezi členy strany, příp. je dostat jako diskusní alternativu do oficiálních dokumentů. Kladu si za čest, že k ní patřím.

Jako protiváha stalinistů vystupuje ovšem proud, který buď otevřeně a vědomě nebo svým implicitním jednáním naplňuje známé heslo teoretického zdůvodňovatele oportunismu v dělnickém hnutí –Eduarda Bernsteina – „Cíl je mi ničím,hnutí je mi vším.“ Jsou tací, kteří pod „hnutím“ dnes myslí spíše na pohodlné přežívání ve funkcích a prebendách. Všeobecně však tento proud tvoří ti, kdo nepovažují nějaké dohadování se o minulosti či budoucnosti za racionální a soustřeďují se pouze na střednědobé a krátkodobé cíle, programové požadavky a aktivity (např. předvolební)

Ovšem – a na to přes četná upozornění zdola i z odborného zázemí nebere vedení strany dostatečný zřetel – při předvolební manipulaci zneužívají tradičního programu KSČM i jiné strany, zejména sociální demokracie, ale v jistém smyslu i A.Babiš, i když své sliby v této oblasti nehodlají plnit nebo je splnit ani nedokážou,jako čas od času ČSSD, a to vzhledem ke své oportunní politice. Konec konců je nedokáže prosadit i přes poctivé úsilí ani sama KSČM, a pokud se jí to i podaří, média o tom neinformují a připíšou zásluhy někomu jinému. Jak má tedy volič rozeznat KSČM od jiných tradičních stran či Babišova hnutí? Jak mohou voliči nepodlehnout demagogii typu „Všichni kradou a na voliče kašlou“,příp. „A.Babiš si už nakradl dost a je to šikovný manažer.“?

Zapamatujme si tento poznatek – skutečnost, že v rovině střednědobé „trade-unionistické“ politiky nemůže ani KSČM, mimo jiné i díky své finanční slabosti a značné přestárlosti řady členů, čelit výše zmíněným negativním tendencím a řešení strategických problémů a cílů se vyhýbá, bude se nám ještě hodit.

U R. Valenčíka můžeme ještě najít dva nosné momenty – upozornění na fakt, že při výše zmíněné programové sterilitě a vyprázdněnosti stran diferencují se tyto strany i celá politická sféra na v podstatě vedlejších problémech,jako jsou hříchy A.Babiše či M|.Zemana,potažmo na tématice EU a migrantů, na čemž se zviditelňují zejména ty nahnědlé složky politického spektra. Druhým cenným momentem u R.Valenčíka je upozornění na degeneraci levice, která se od tradiční tematiky boje za sociální zájmy neprivilegovaných posunula k neplodným diskusím a aktivitám ohledně až extrémně přetažených zájmů menšin v genderové či sexuální oblasti. V závěru článku R.Valenčík velmi správně vyzývá levici včetně KSČM, aby si ujasnila představu o sociálním pokroku a podle toho jednala i mluvila.

Doc.ing.Michael Kroh,CSc. (Slepá ulička abstraktního levičáctví, 21.7,www.novarepublika,cz) došel zřejmě nejdále. Nemilosrdně odhaluje slabinu, kterou má přes svou kritickou brilantnost i R,.Valenčík. Ani on totiž nedává žádné východisko, nepojmenovává problémy, nejde na podstatu a souvislosti, i on zůstává u jevových forem. M.Kroh nicméně na řadu Valenčíkových podnětů navazuje. Soustřeďuje se na problém abstraktního levičáctví,což není jen problém obratu od podstatných témat k okrajovým. Podtrhuje skutečnost, že k zásadním levicovým tématům patřila i obrana demokracie a lidských práv (zakotvená ovšem v koncepci sociálního pokroku, dovoluji si dodat – pozn.J.H.)M.Kroh upozorňuje na vyprázdnění i této tématiky a to zejména u občanů „z Východu“,kteří při rekapitalizaci dost značně vystřízlivěli z iluzí o demokracii a lidských právech v buržoasním pojetí, zatímco těm ze „západu“ už zvyk na tuto demokracii a takto pojatá a patřičně deformovaná práva přešel natolik do krve, že jsou vice citliví i na jakékoliv narušení těchto formálních práv. Proto na ně více působí i varování před „nahnědlou“ argumentací,což dává establismentu šanci odvést pozornost a kritickou aktivitu občanů do aktivit proti „hnědnutí“ – často pouze slovnímu - a nerušeně likvidovat demokracii a lidská práva pod záminkou koncentrace na boj proti nahnědlosti (dnes navíc i proti terorismu).

Neprivilegovaný občan z Východu, kterého navíc terorismus a nahnědlé aktivity ještě příliš netrápí, ale který kolem sebe denně vidí formálnost buržoasní demokracie, včetně justice, a kterého ohrožují spíše „pražští kavárníci“ požadující přísun migrantů a také byrokracie z EU, se tou nahnědlostí zase tolik nevzrušuje. Naopak, obdivuje ty, kdo se dokážou vládnoucím strukturám nějak vzepřít (dokonce včetně Kájinka) a obviňování A.Babiše ho vede spíše k sympatiím pro úspěšného „zbojníka“,i když nebere bohatým a chudým dá leda tak předvolební koblihy (Ne že bych fandil ČSSD, ale jsem si vědom skutečnosti, že to, co lidé nejvíce připisují jako zásluhu Babišovi, si na něm vlastně vynutila sociální demokracie v čele se svým naopak u lidu nepopulárním lídrem a s podporou oportunního vedení KSČM – pozn.J.H.) Proto nebude ve volbách příliš působit obecně demokratická a lidskoprávní argumentace s nejasným manévrováním kolem EU,integrace a globalismu u J.Dolejše a dalších lídrů KSČM. Voliče nejspíše nezaujme jejich oprávněné varování před objektivně pro levici i neprivilegované občany jako takové velmi nebezpečnou vlnou „nahnědlosti“, která zasahuje i členy KSČM. Na této „nahnědlosti“ celé společnosti se kromě nacionálních šovinistů a xenofobů podílejí i stalinisté a obdivovatelé „cara Vladimíra“ a stále více i nezastření fašisté a rasisté připravení vzít to v zájmu rasy, národa a pořádku z jedné vody na čisto – cikány,migranty, černé vůbec, Židy i komunisty (v duchu Bertolda Brechta – možná i pošťáky).

Zkrátka a dobře – co podstatného vystupuje z celého diskursu? To, co nejzřetelněji vyjádřil R.Valenčík – fakt, že levice nemá ujasněny základní strategické otázky, dlouhodobý cíl vyjadřující objektivně zájmy širokých neprivilegovaných vrstev, zvláště těch, které jsou spojeny s tendencí společenského pokroku. Nemá ani ujasněno, o jaké progresivní skupiny jde a není s to se na ně přímo a jasně obrátit. V důsledku toho se není s to odlišit od politických struktur manipulovaných konec konců globálním kapitálem a jeho služebnými aparáty, čehož tyto struktury obratně využívají a volí takové formy ideologického a propagandistického působení, které konvenují omezenému „běžnému vědomí“,které všichni máme i bez specifických zkušeností a vzdělávání a které nezřídka dochází k velmi nebezpečným závěrům. Pokud se levice nepokusí pozvednout toto vědomí v cílených aktivitách orientovaných strategickým cílem a nedokáže, aby tento cíl prolnul i do její střednědobé politiky (v případě KSČM např. formou konkrétních návrhů na podporu samosprávného vlastnictví – takovéto návrhy byly předloženy, ale smeteny pod stůl administrativní mašinerií a utajeny před členstvem– J.H.), nezíská novou funkční krev a je odsouzena k tomu, aby žila z určitého procenta nekvalifikovaně protestních hlasů a nic nemůže zabránit excesům globálního kapitálu a jím ovládaných mocností. O formách těchto excesů se nechce ani spekulovat.

Výše zmínění autoři vesměs cítí i více nebo méně přesně pojmenovávají různé momenty hluboké krize levice n odrážejí světový diskurs o těchto otázkách mnohdy přesněji, než různé západní renomované levicové osobnosti, Mnohé z těchto osobností se dokonce hlásí k marxismu, z něhož eliminovali jeho srdce – teorii pracovní hodnoty a teorii tříd. Místo toho donekonečna přežvykují potravu, kterou jim podstrčil kapitál, totiž, že dnes se mají všichni tak dobře a společnost se tak atomizovala, že s koncem industriální ekonomiky ve vyspělých zemích zanikly třídy, zejména proletariát, levice údajně ztratila důvod vést nějaký přesně zaměřený třídní boj a zbývá jí jen paběrkování okrajových „lidskoprávních“ témat typu „záchodů pro transsexuály“ apod. Jen u dnes nemarxisty, ovšem s kvalitním marxistickým vzděláním, R.Valenčíka však zaznívá náznak pochopení naprosto zásadní podmínky obrození levice, a to tehdy, když parafrázuje kdysi známou,dnes oportunnímu vedení KSČM nepříjemnou Leninovu tezi, totiž že „bez revoluční teorie nemůže být revoluční praxe“ (Lenin zdůrazňuje i to, že úlohu revolučního předvoje může splnit jen strana řídící se nejpokrokovější teorií,což v dnešních podmínkách není ani stalinismus, ani renovovaný bernsteinismus a pragmatismus). Ne že by tato teorie obecně a speciálně u nás nebyla a nedala se rozvíjet a šířit. Problém je ale v tom, že jejímu přijetí a rozvíjení nebrání jen pochopitelný protivník – buržoasní systém,včetně sociáldemokratismu, ale jednak tvrdošíjný stalinismus,jednak zájmy partokracií levicových stran, kterým jakékoli teoretické bujení a dohadování,profilování názorových proudů, je silně nepříjemné.Mohlo by jim totiž narušit tu voličskou základnu,která je drží ve funkcích a zajišťuje jim etablování se v systému. Proto se vedoucí osobnosti KSČM všemi prostředky brání tomu, aby strana zaujala jasné marxistické východisko (což nevylučuje pluralitu) s oni využili té omezené možnosti vystupovat v médiích, kterou mají, a rozšířili toto stanovisko do společnosti. Přitom jen vizí by se mohli odlišit a nadchnout ty občany, zejména mladé, kteří ještě nerezignovali, jenom tu cestu nevidí. Kolik procent by to přineslo ve volbách není v této souvislosti tak podstatné. Jen osvojení si skutečného, nestalinského marxismu by vrátilo do myšlenkového diskursu otázky charakteru vlastnických vztahů a jejich nutné změny, kterou by nemuselo být administrativní vyvlastňování a gulagy,ale cesta zapojování pracujících do vlastnického rozhodování i podílu na zisku formou zaměstnaneckého vlastnictví,které by pak mohlo vytvořit i nový ekonomický a finanční základ levice.ˇ

Podle klasiků ovšem teorie nestačí, musí ovládnout masy. Není divu, že to nedokážou ty různé neo a postmarxismy – poslední zákopy buržoasní ideologie. Horší ovšem je, že široké vrstvy pracujících rozmělněné zánikem velkých industriálních podniků i různým rafinovaným rozvolňováním zaměstnaneckého poměru formálně měnícím dělníky na živnostníky nejsou naladěny k přijetí řešení, které by jim mohl nabídnout nestalinský marxismus. Po neblahých zkušenostech s chaotickým výkonem vlastnických funkcí řídícího aparátu minulého systému,lidé nechtějí slyšet ani o věci svého nejživotnějšího zájmu –o samosprávě a zaměstnaneckém vlastnictví a dávají přednost „dobrému hospodáři“ Babišovi a očekávají, že se o ně postará a oni se nebudou muset namáhat.

Proto vzniká dojem neexistence sociálního subjektu s progresivními zájmy. Jen málokdo z teoretiků dokáže vidět dál než za současný okamžik (okamžik v historickém smyslu bohužel přesahuje jeden lidský život) a zbavit se klamavých brýlí jak buržoasní ideologie, tak stalinismu, který tvrdošíjně vidí dělníky jen v těch s umazanýma rukama a v montérkách a nalézá je dnes jen někde ve vrstvách,které kapitalismus vyřadil ze společnosti a způsobil jejich degeneraci. Kdo však se dokáže s oporou v marxistické metodologii dokáže klamavých brýlí zbavit pochopí, že sociální subjekt zainteresovaný na nesobeckém osvobození celé společnosti nezmizel, jen se přeskupuje a přezbrojuje z industriálního proletariátu, který tento úkol nemohl zvládnout, na tzv. kognitariát – vysoce kvalifikovaný,se silným podílem duševní a tvořivé práce, který se ovšem dnes nachází tam, kde industriální proletariát byl maximálně v době rozbíjení strojů na jedné straně a prodejné dělnické aristokracie na straně druhé.

Levice se může revitalizovat jen, když pronikne k tomuto subjektu, probudí ho, opře se o něj,spojí ho s revoluční ideologií (což dnes neznamená násilí a barikády, nebo gulagy) a kolem něj bude formovat spojenecký svazek. K tomu mají všechny levicové strany na celém světě ještě hodně daleko a nástupkyně bývalých vládnoucích komunistických stran ještě o něco dál. Neřku-li, aby dokázaly už teď alespoň diskutovat a přemýšlet jak právě naznačenou metodologii a strategii aplikovat v podobě prvních kroků vtělených do volebních programů, které by je odlišily od všeobecného bahna. Jak je vidět, k tomuto poznání nedošli v zásadě, snad s určitou výjimkou R.Valenčíka, ani námi analyzovaní analytici.

Tímto poznatkem uzavřu svou analýzu s vědomím, že i já mohu být označen za toho, kdo nepředkládá řešení. Komu nestačil můj závěr z analýzy, a bych byl rád, se odkazuji na web můj i mého druhého já – PhDr.Františka Neužila (http://nestalinsky-marxismus.webnode.cz), případně na práci (Heller,J.,Neužil,F. a kol., Kdopak by se Marxe bál?,Praha,Futura, 2011). Na webu máme i vlastní návrh aplikace naší strategické koncepce do střednědobého programu-jakýsi náš návrh nestalinské revize současného „Kladenského programu“ KSČM.

Dovolte mi zneužít slova z Marxovy Kritiky gothajského programu: “To sem řekl a spasil svou duši.“