V Aréně Parlamentních listů 19. 11. uveřejnil Tomáš Haas článek „Pohádka o moderní levicové straně“. Velmi zjednodušeně tento článek dokazoval, že KSČM právem patří mezi ty, se kterými slušné demokratické strany nemluví, protože věnuje více pozornosti rehabilitaci stalinismu než vlastní reformě. Může si to dovolit, protože ji rehabilitují a přibírají k vládě kvůli svým omezeným zájmům sociální demokraté. KSČM ovšem setrvává na svých stalinských pozicích, minulost kritizuje, jen když nezbytně musí, a to minimálně. Za minulost se prakticky neomluvila, omluva z 18. sjezdu KSČS není oficiální, je to jen nezávazný projev skupiny delegátů. Odsouzení stalinismu nikde v materiálech KSČM nenajdeme. Ve své podstatě tato nereformovaná strana jen číhá na vhodnou příležitost, aby se vrátila k minulému systému, jehož základem bude administrativní zestátňování. U každého čtenáře musí vzniknout dojem, že gulagy budou následovat. Tedy – nic nového pod sluncem – podobná moudra jsou předkládána občanům od listopadu 1989.
Autor své spekulace podkládá důmyslným sestřihem různých dokumentů KSČM, při nichž šikovně vypouští části, které by mu jeho logiku rozbíjely. V této formě dezinformace projevuje značnou dovednost, která mu jistě zaručuje slibnou kariéru.
Čtenář se možná podiví, když teď jako dlouholetý pracovník odborného zázemí ÚV KSČM a stále ještě člen KSČM prohlásím, že na autorových – musím říci podvodných a pro slušného publicistu nepřijatelných - manipulacích je kus pravdy. Mohu to prohlásit proto, že jsem dlouhá léta pracoval jako analytik odborného zázemí ÚV KSČM a podílel jsem se na všem, co souviselo s formulováním stanoviska strany k minulosti. Ale té pravdy je opravdu jenom kus a autor si to, v čem má pravdu, zřejmě vůbec neuvědomuje, což bych rád čtenářům Parlamentních listů vysvětlil. Aby mne byli vůbec ochotni vnímat, podtrhuji, že ani mně se přístup současného, ale i minulého, předfilipovského vedení strany k otázkám minulosti nelíbil a nelíbí.
A teď k věci. První teze – autor lže, když tvrdí, že se KSČM neomluvila za nedostatky až zločiny minulého systému a že publikovaná omluva je jen jakýmsi nezávazným vyjádřením skupiny delegátů. Je pravda, že v polistopadové hektické době měla politická jednání a dokumenty poněkud netradiční formu a že i jednání 18. mimořádného sjezdu tehdy KSČS se neslo v duchu kritiky politiky minulého vedení, které bylo na sjezdu zbaveno funkcí i členství ve straně. To, co bylo schváleno na sjezdu, bylo i v předlistopadové KSČ chápáno jako závazné pro celou stranu i její vedení. Omluva byla proto od počátku chápána jako nedílná součást oficiálních a závazných materiálů 18. sjezdu, ke kterým se hlásila i později konstituovaná KSČM. Uznávají to i ti členové KSČM, které by T. Haas (možná i ve shodě se mnou) označil za stalinisty. Už řadu let tito extremisté v řadách členů KSČM přijímají různá provolání, ve kterých požadují revizi dokumentů 18. sjezdu KSČS,včetně této omluvy, což znamená, že i oni uznávají její závaznost pro KSČM. Dnes představují okrajovou menšinu ve straně, v běžném hovoru se jim říká „exoti“. I když jsem jejich obzvláště zavilým odpůrcem, musím uznat, že je správné, že proti nim není vedeno nějaké křižácké tažení a že se strana chová jako pluralitní organizace. Monolitů a honů na kacíře jsme v minulém systému zažili dost a už tehdy většinu komunistů štvaly.
Na zmíněnou omluvu, kterou různí antikomunisté a jejich slouhové v médiích dokázali po léta nevidět, pak navazovala řada různých prohlášení politiků KSČM (nemluvě o vyjádřeních teoretiků), které si už ani já nepamatuji. Pokud by neexistovalo dlouholeté embargo na jakékoliv informace o KSČM, zejména ve sdělovacích prostředcích a zejména v České televizi, bylo by každému občanovi sledujícímu informace jasné, že omluva za minulost ze strany KSČM prezentována byla a že Tomáš Haas buď vědomě lže, nebo – řekněme – není informován. Má ovšem pravdu v tom, že žádná nová verze omluvy nebyla přijímána a že představitelé KSČM argumentovali tím, že stanovisko strany i omluva je jasná a není důvod ji opakovat za situace, kdy občané mají úplně jiné starosti v důsledku politiky polistopadových vládců devastujících naši zem podstatně rychleji a ve větším rozměru, než to dokázala předlistopadová elita.
Tomáš Haas při svém jednoduchém myšlení považuje za významný symptom nereformovanosti KSČM to, že podle svých slov nikde nenalézá nějakou distanc jmenovitě od stalinismu. I při svých manipulačních schopnostech však nemůže zastřít fakt, že odsouzení stalinismu a brežněvismu je zcela jednoznačně obsaženo v tzv. kladenském programu (přijat na II. sjezdu v r. 1992 a potvrzen na III. sjezdu v r. 1993), který KSČM stále považuje za svůj hlavní strategický program. Na tuto kritiku minulého systému a jeho nedostatků navazují pak i novější kritické formulace z Programu Naděje v r. 2004 ze VI. sjezdu KSČM a později formulace ve dvou verzích teoretického dokumentu vzatého na vědomí VII. a VIII. sjezdem pod názvem „Socialismus pro 21. století“ a „Socialismus v 21. století“. Ani Tomáš Haas nemůže při svých zmanipulovaných citacích zastřít, že ve všech těchto sjezdech (VI., VII., VIII.) se opakuje věta „KSČM odmítala a odmítá takovou praxi, která připouští nebo ospravedlňuje omezování demokracie, diskriminaci nebo represi za názory a vytváří podmínky pro kult osobnosti.” To ovšem T. Haasovi nestačí, protože tam není výslovně zmíněno odsouzení stalinismu a může využít i faktu, že KSČM nevstoupila do Strany evropské levice, protože její program obsahoval odsouzení stalinismu. Jde zde opět minimálně o nekvalifikovanost T. Haase , o jeho neznalost diskursu, který se vede mezi odborníky. Pojem „stalinismus“ totiž nevystihuje podstatu minulého systému jakožto prvního, ještě velmi nedokonalého pokusu o socialismus, negativně poznamenaného diktaturou třídy řídícího aparátu, jehož byl stalinismus jenom jednou dílčí stránkou. Na druhou stranu by se hned ozvala řada členů KSČM, kteří u osobnosti Stalina vidí nejen jeho negativní stránky obsažené ve zmíněném pojmu, ale oceňují jeho úlohu ve druhé světové válce. To by vedlo ke zbytečným sporům, které by nikomu a ničemu nepomohly. Odsouzení stalinismu by proto bylo, i z mého hlediska, naprosto nedostatečným vyrovnáním se s minulostí a nemohl bych pro ně hlasovat. Bohužel má autor pravdu v tom, že přes primitivnost tohoto pojmu by novelizované odsouzení stalinismu bylo určitým pozitivním signálem vyslaným k těm občanům, kteří se pod vlivem manipulace ideologů a propagandistů typu T. Haase sloužících zájmům současné vládnoucí zkorumpované elity pořád obávají „komunistického čerta“, zatímco je ničí čert kapitalistický. V tomto smyslu i já jsem po léta nespokojen s tím, že svévolí delegátů stalinské orientace vyslaných na ustavující sjezd „Strany evropské levice“, jednajících v rozporu s usnesením plenárního zasedání ÚV KSČM, se KSČM nestala členem SEL a po léta setrvává v pozici pozorovatele.
Snad nejbezostyšněji znásilňuje T. Haas pravdu v těch pasážích svého textu i v těch patřičně vynecháváním důležitých vět „upravených“ citacích z dokumentů KSČM, kde se snaží dokázat, že KSČM usiluje o obnovu minulého modelu socialismu, především o násilné administrativní a všeobecné zestátnění. Vytrácí se mu fakt, že ve výše zmíněném kladenském programu je proklamováno pluralitní vlastnictví. Musím se přiznat k tomu, že mně i mým přátelům se tato formulace nelíbila, protože v každém systému, i při eventuelní pluralitě, byla a bude určitá forma vlastnictví rozhodující. Názorně to dokumentuje vývoj našeho obnoveného kapitalismu, který se sice hlásí k vlastnické pluralitě, ale udělal, co mohl, k likvidaci družstevního vlastnictví a postupně i vlastnictví státního a soustavně fakticky vyvlastňuje i drobné soukromé malovýrobní podnikatele. Bez mučení přiznávám, že v kapitalistickém vlastnictví nevidím cestu k rozvoji společnosti a člověka, i když je mi jasné, že tento problém nelze řešit zestátňováním a byrokratickým státním vlastnictvím. Jsem stoupencem zaměstnaneckého, samosprávného vlastnictví a udělal jsem v minulosti všechno proto, aby se myšlenka rozhodující role tohoto vlastnictví dostala do oficiálních dokumentů. To se mně a mně podobným nepodařilo, ale od IV. sjezdu strany se v programech objevuje myšlenka o socialismu jako sice vlastnicky pluralitní společnosti, ve které se ale prosazuje (nikoli administrativně ale v demokratické ekonomické soutěži) klíčová role vlastnictví společenského pojímaného velmi široce – jako vlastnictví státní, regionální, obecní, zaměstnanecké a družstevní. Když T.Haa překrucuje definice socialismu, tuto větu, kterou právě stalinisté v řadách KSČM nemají rádi a kde mohou, ji upozaďují (např. ve Stanovách), vypustil a potlačil. Ano, možno říci, že názor o státním vlastnictví jako hlavní formě vlastnictví za budoucího socialismu mezi členy strany převládá, není to však projev jejich mocichtivosti a záludnosti, ale prosté lidské setrvačnosti a konzervatismu lidí, kteří si nemohou ohmatat, jak funguje zaměstnanecké vlastnictví např. ve španělském komplexu Mondragon či v argentinských továrnách převzatých dělníky potom, co majitelé za krize utekli.
A tak bychom při rozboru textu pana Haase mohli pokračovat. Povrchnost, neznalost, lež, strašení komunismem, snaha ostrakizovat ty, kdo nesdílejí jeho názor a patrně i snaha zalíbit se mocným – to je výsledný dojem z tohoto textu u člověka, který dobře ví, co probíhá uvnitř KSČM.
Už jsem ale prohlásil, že pan Haas má nevědomky kus pravdy. V čem? V tom, že KSČM se ve svých dokumentech pečlivě vyhýbá tomu, aby se nezabývala minulým systémem a nevyvozovala z jeho nedostatků závěry pro budoucnost. Není to jen v dokumentech, ale i ve vnitrostranických mechanismech a v odborném zázemí, dokonce i v obsahu článků, které vycházejí v Haló novinách, kde je KSČM většinovým vlastníkem. „Perpetuum silentium“ (věčné mlčení) o minulosti - to je zásada, kterou vedoucí garnitura v KSČM striktně dodržuje. Proč? Že by šlo, jak tvrdí pan Haas, o skrývání temných mocichtivých manipulací stalinských sil, které jen čekají na příležitost a klamou důvěřivé občany tělem? Ale kdepak. Jde o velmi prostou a průhlednou snahu vedoucích funkcionářů v centru i na okresech nekomplikovat si život tím, že podráždí významnou část členů KSČM – seniorů (dnes už bohužel i malých skupin mladých superradikálů), kteří by se rozhodně nechtěli vracet ke gulagům a zločinům stalinismu a dokonce ani ne k zestátňování ševců. Tito lidé (myslím seniory, ti někteří mladí exoti jen ve svém mladistvém radikalismu přebírají nesmyslné názory starých) prožili celý svůj život v minulém systému a většinou poctivě pracovali a snažili se vylepšovat jeho vady. Po listopadu, při rekonstrukci kapitalismu (udělám radost panu Haasovi– ani já nepovažuji návrat ke kapitalismu za revoluci, i když vím, že likvidace minulého systému byla historicky nutná a tento systém sám byl vlastními silami nereformovatelný) bylo jejich celoživotní dílo antikomunistickou dezinformací popliváno a oni se obrátili k útěšnému stalinskému náboženství, zastírajícímu vady minulého systému. Jakoukoli kritiku minulosti považují za útok proti sobě a svému dílu a podle toho reagují. A toho si je vedení KSČM dlouhá léta vědomé a ve svém nebetyčném pragmatismu a pštrosí politice se snaží je nedráždit a nenarušovat stabilitu a jednotu strany. Tomuto vedení je jedno, že tím dává obrovskou zbraň do ruky antikomunistů i ČSSD, kteří pak mohou označovat KSČM za nedemokratickou a nereformovanou stranu. Je mu jedno, že tím vlastně odřezávají od KSČM vrstvy možných sympatizantů a voličů v produktivním věku, příslušníků inteligence a mladé generace, které právě ten nedostatek jasné vize budoucnosti, kterou nelze vybudovat bez kritiky minulosti, odrazuje. Tohle je voda, ve které se dobře plave takovým manipulátorům, jako je pan Haas, bývalý senátor Štětina, zasloužilý cestovatel po nejtajnějších regionech SSSR a dnes přímpo expert na kritiku marxismu, můj jmenovec Štěpán Heller zneužívající hlouposti studentů v jižních Čechách a nově pan Babiš, bývalý příslušník předlistopadové vládnoucí třídy. A to je hlavní poučení, které je možné čerpat z článku pana Haase.
PhDr.Josef Heller,CSc.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
