Josef Heller: Pan Rambousek má v mnohém pravdu, ale...

Jestliže jsem čtenáře seznámil s problematickou figurkou pana Rambouska a jeho kritikou KSČM i mne samého, nešlo mi o jím hlásané nesmysly, především o vyvrácení faktu, že zrovna já, který už řadu let kritizuji zoportunističtění KSČM i celkovou linii jejího vedení, můžu za její současný problematický stav, volbami tak krutě podtržený. Jde mi o něco jiného – i přes páně Rambouskovy nevábné názory a četné nepravdy, nelze tomuto pánovi upřít fakt, že ve svých kritikách politiky a současného stavu KSČM má bohužel spíše pravdu, i když zjednodušenou a zkreslenou jeho omezeností.

KSČM podléhá procesu, který kdysi přetvořil revoluční dělnickou sociální demokracii v buržoasní stranu a oporu kapitalismu.

Děje se tak pod obrovským tlakem současné vládnoucí třídy, kdy je strana vystavena na jedné straně hrozbám (připouštím že proti počátku devadesátých let už značně vyčichlým), na druhé straně je však nutností, aby její politikové i členové jako lidé s rodinami nějak přežili, protože v neustálé konfrontaci přežít a nepadnout i s rodinou do asociální sféry lze jen tehdy, má-li politická elita antisystémové síly za sebou silné a uvědomělé masy. To KSČM, do značné míry i svou zásluhou, zejména zásluhou jejího vedení, nemá. O současné „demokracii“ si samozřejmě nelze dělat iluze. To by mohla potvrdit i mně známá křestansko-sociálně orientovaná středoškolská profesorka, která pouze vyhověla žádosti studentů, aby kromě pravicových politiků byl na diskusi v gymplu pozván i Miloslav Ransdorf,za což byla na žádost podnikatelských rodičů („to přece musel studentům vnuknout někdo z pedagogů“) ihned vystavena hloubkové inspekci. Z vlastní analytické činnosti znám i drsnější příklady postihu za KSČM kandidujících bezpartijních zastupitelů apod. a při diskusích na ulici jsem se nesetkal jen se slovním napadáním.

V KSČM se dlouhodobě střetávaly dva základní proudy

Volby v podstatě oprávněnost kritiky KSČM pana Rambouska potvrdily. Přes všechny potíže plynoucí z koexistence s kapitalismem, však mohla KSČM udělat mnohem víc, pro své vlastní uzpůsobení k boji s ním a k získání důvěry neprivilegovaných otřesené krachem protosocialismu – vedlejší a trvale neudržitelné větve vývoje k socialismu. Kromě lákadel i hrozeb resuscitovaného kapitalismu zde totiž po dlouhá léta působil jeden specifický negativní jev. KSČM sice zahrnovala řadu individuí s nejrůznějšími názory. V podstatě se v ní však střetávaly dva základní proudy:

proud pevně spojený s ideologií a iluzemi předlistopadové vládnoucí třídy řídícího aparátu, který je velmi nepřesně v běžné komunikaci označován jako stalinistický, konzervativní, ortodoxní apod.,
proud živelně tíhnoucí k společenské změně směrem k sociálně spravedlivé společnosti, změně, která by ovšem nebyla kapitulací před kapitalismem, jehož křeče ohrožují bezprostředně lidstvo i civilizaci jako celek a jehož zločiny s miliony obětí na rozdíl od zločinů komunismu nejsou nikde ani náznakem vzpomenuty.

Jedním ze stránek sporu se stala i otázka, na kterou hlavní vlastnickou formu se má KSČM orientovat do budoucna, zda na státně byrokratické nebo samosprávné, zaměstnanecké vlastnictví

Jablkem sváru se stala od počátku otázka hodnocení minulého systému. Stalinistickému proudu výrazně nahrála zcela neobjektivní a v mnoha směrech nepravdivá a zkreslená kritika minulosti zprava, zejména od antikomunistů a zejména přes sdělovací prostředky. Ta se emociálně dotkla řady poctivých členů KSČM a stoupenců socialismu, kteří dali jeho budování a prospěchu celé společnosti hodně životních sil a stali se alergickými na jakoukoli, i marxistickou přátelskou kritiku nutnou pro vyvození poučení do budoucnosti. Jedním ze stránek sporu se stala i otázka, na kterou hlavní vlastnickou formu se má KSČM orientovat do budoucna, zda na státně byrokratické nebo samosprávné, zaměstnanecké vlastnictví. dovedené až do nejvyšších rovin a schopné v rovnoprávné, v politicky demokratickém prostředí probíhající soutěži překonat kapitalistické vlastnictví, o tom minulém státně byrokratickém nemluvě. Sporných stránek však bylo mnohem víc, zejména to, zda systém měl jen subjektivní nedostatky a jeho pád byl způsoben zradou Gorbačova a tlakem západu nebo zda měl i ekonomicko-vlastnické a třídně strukturální systémové limity.

Stalinistický proud tvrdě vydíral a bránil jakémukoli teoretickému i praktickému zkoumání směřujícímu k novému projektu socialismu

Stalinistický proud tvrdě vydíral a bránil jakémukoli teoretickému i praktickému zkoumání směřujícímu k novému projektu socialismu a zaklínal se vyděračsky chápanou jednotou strany. Vedení ustupovalo, zpočátku z oprávněných obav z rozkolu strany a nahrání antikomunistům a později již z pouhé pohodlnosti a obav z otřesení vlastních pozic. Dialog ve straně byl umrtven, dokumenty odrážejí realitu nedostatečně a tím pádem neoslovují neprivilegované vrstvy, politikové KSČM se při svých vystoupeních v médiích snažili a snaží tančit mezi vejci a nikde nenarazit a tudíž nemohli vyslat do veřejnosti srozumitelný signál. Místo toho se vrhli na denní politiku a postupně si to i teoreticky zdůvodnili, jako kdysi ekonomisté v Rusku za Leninových dob. Vrátilo se bernsteinovské „Cíl je mi ničím, hnutí - /spíše jen vlastní zájmy – pozn.J.H./ – je mi vším.“

Vize humánní, demokratické, přesto však revoluční, systémové změny-projekt samosprávného socialismu - nebyla využita

Jediný prostředek, kterým se strana mohla zviditelnit, vyvrátit obavy občanů z komunismu a odlišit se od stran podporujících kapitalismus – vize humánní, demokratické, přesto však revoluční, systémové změny-projekt samosprávného socialismu - nebyl využit a prvky této vize se utopily v nesrozumitelných a kompromisních materiálech a výrocích. Radikalistická rétorika stalinského proudu a jeho představitelů, např. místopředsedy Josefa Skály, která sice vysílá k členům stará známá klíčová slova a fráze, ale nevidí podstatu problémů, nemůže na věci nic změnit.

Tento proces uvnitř subjektu probíhá na pozadí objektivního a gigantického procesu přeměny industriálního proletariátu v znalostní proletariát, tzv. kognitariát

Tento proces uvnitř subjektu, který kdysi aspiroval na roli avantgardy a antisystémové strany, jsou o to smutnější, že probíhají na pozadí objektivního a gigantického procesu přeměny industriálního proletariátu v znalostní proletariát, tzv. kognitariát, který se zvláště u nás rodí doslova v bolestech a trpí dětskými nemocemi. Za to samozřejmě zpohodlnělí vůdcové KSČM v centru i v regionech nemohou, ale neobtěžují se ani s tím, aby o tomto procesu přemýšleli, Naopak spíše okřiknou a zcenzurují toho, kdo jim tyto nepříjemné pravdy říká.

Takto zoportunističtělá a od marxismu se odtrhávající strana nemůže správně reagovat na migrační krizi a novou taktiku globální buržoasie v celém světě

A ještě poznámka zvláště naléhavá – takto zoportunističtělá a od marxismu se odtrhávající strana nemůže správně reagovat na migrační krizi a novou taktiku globální buržoasie v celém světě – totiž taktiku zneužívání kapitalismem vytvořených příkrých kulturních a existenčních rozdílů po světě k rozpoutávání iracionálních nacionalistických a xenofobních vášní, které různé skupiny kapitálu – ať už jsou spojeny se západem či východem –využívají k manipulaci s neprivilegovanými a zvýšení svých zisků.

Už totiž slyšíme pochod hnědých či černých košil po ulici, těch košil, které možná nejprve zmasakrují migranty, ale pak plynule přejdou na poctivé vlastence, o stoupencích socialismu nemluvě.

Aby bylo jasné – lidé sdílející stejné marxistické názor jako já nejsou agenty bezhlavé a zmanipulované migrace a neodmítají její dočasné zastavení či regulaci (trvale ji totiž zastavit možné není, vzhledem k objektivnímu trendu ekonomické globalizace, která ovšem může probíhat různými cestami – humánními i antihumánními). Snažíme se jen, v souladu s marxismem, upozornit rozeštvávané masy na skutečnou příčinu daného stavu, kterou není od přírody daná krutost či lenost černé rasy, ale důsledky a zájmy kapitalismu. Snažíme se v duchu marxismu a projektu komunismu vyzývat k hledání skutečně efektivního a pro neprivilegované přijatelného řešení. Proto nás nenaplňuje nadšení z tzv. vlastenectví lidí typu pana Rambouska. Už totiž slyšíme pochod hnědých či černých košil po ulici, těch košil, které možná nejprve zmasakrují migranty, ale pak plynule přejdou na poctivé vlastence, o stoupencích socialismu nemluvě.

Peru veřejně špinavé prádlo jen proto, že už nevidím jinou cestu, jak straně pomoci

Nevím, zda můj výklad alespoň někomu naznačil podstatu problému, který svým primitivním způsobem naťukl pan Rambousek. Doufám však, že mne většina čtenářů nebude, tak jako on, názorově přiřazovat k současnému vedení KSČM a obviňovat z oportunismu, proti kterému jsem řadu let bojoval, stejně jako proti stalinismu. Snad pochopí, že nejsem a nebyl jsem „hlavním ideologem“ KSČM, spolutvůrcem její rozbředlé a kompromisnické a tudíž i pro občany nesrozumitelné ideové a propagandistické linie (odpovídám na otázku pana Rambouska). Přesto mi, vzhledem k mnoha dobrým zážitkům sdíleným s jejími poctivými a obětavými členy a osobními přáteli v jejích řadách, na jejím osudu stále ještě hodně záleží a peru veřejně špinavé prádlo jen proto, že už nevidím jinou cestu, jak ji pomoci. Howgh, domluvil jsem, a, jak napsal Marx v Kritice Gothajského programu, „spasil jsem svou duši.“