Celkový výsledek těchto zločinů je přes třicet mrtvých a desítky zraněných, někteří těžce. Británie čelí bezprecedentní hrozbě terorismu za poslední léta. To, že starosta Londýna Sadiq Khan říká, že není důvod k poplachu, mne poněkud šokuje. Doufám, že to není tím, že i on sám je muslim.
Podle šéfa MI 5 sledují tajné služby více jak 3 000 islámských extremistů, některé zdroje uvádějí že je jich v Británii až o 20 000 více. Většina z těchto útočníků se narodila v Británii, prošla jejím vzdělávacím a sociálním systémem. Přesto je tato země jejich nepřítelem. Můžeme se ptát, kde jsou příčiny tohoto stavu, z jakého podhoubí vyrůstají tito „mstitelé džihádu“? Když se budeme probírat jednotlivými argumenty, tak jak to činí např. Benjamin Kuras ve svých knihách, (který je s britskou situací velmi dobře obeznámen), dobereme se důvodů. Bohužel zjistíme, že velká část viny za tento stav je na naší straně. Že jsme to byli my, Britové, Francouzi, Němci – prostě Evropané, kteří jsme si politickou krátkozrakostí, přijímáním myšlenky multikulturalismu, vítačskými gesty hraničícími až s idiocií, snahou stát se spasiteli všech, kteří si o to řeknou, přivodili tento stav. Jestliže dnes premiérka Mayová říká, že čeho je moc, toho je příliš, musím se ptát, zda k tomuto poznání nedospěla poněkud pozdě. A hlavně, zda tento názor zastávají špičky celé Evropy? Jak víme, tak nezastávají. V Bruselu stále slepí lodivodové vedou evropskou loď proti zrádným skaliskům.
Do toho na druhém břehu lamanšského průlivu nový prezident Francie, země, která co do problémů s přistěhovalci a imigranty je na tom stejně jako Anglie, ne-li hůř, říká slova o tom, že „je třeba většího úsilí k omezení přílivu levné pracovní síly z Východu osmadvacítky“, neboť příliv Východoevropanů, pracujících za nízké mzdy, Francii oslabuje a podkopává podporu, jíž se Evropská unie v zemi těší. Že zde ale žijí stovky tisíc migrantů, kteří nepracují, ale za státní podporu „obohacují“ francouzskou společnost, to mu jaksi uniká. Důležité, zdá se, je odvést pozornost od zásadního tématu.
Tlak na malé Česko a naše sousedy ve věci imigrantských kvót se stává stále masivnějším. Není vyloučeno, že v době předvolební, aby se jisté politické skupiny zalíbili jistým voličským skupinám, budou někteří politici koketovat s myšlenkou, podvolit se tomuto bruselskému tlaku a přistoupit na jejich požadavky o přijetí kvót imigrantů. Náš pan premiér a někteří další mají k tomuto řešení slibně nakročeno.
Je taková pohádka o Smolíčkovi a jezinkách. Jezinky se potřebovaly Smolíčka zmocnit a proto na něj zkoušely různé finty, jak by se k němu do domečku dostaly. Přemlouvaly Smolíčka, aby jim jen trochu vrátka otevřel, neboť venku je hrozná zima, a ony moc strádají chladem. „Jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme“. Jak to dopadlo víme dobře. Ještě že měl Smolíček dobrého kamaráda, jelena se zlatými parohy. Stejně tak by to dopadlo, pokud bychom snad my v jakémsi spasitelském zanícení (a nebo v bruselské předpodělanosti) podlehli vyhrožování pánů Junckerů, Macronů a dalších. Nás by ovšem žádný šestnácterák se zlatým parožím z problému nevytrhnul. A jednoho dne bychom na tom mohli být podobně, jako ta ostrovní země za Kanálem, které se kdysi pyšnila svojí „splendid izolation“. Ostatně strom na kolejích u Kolína, může být klidně první vlaštovkou. Otázka totiž nezní, jestli také u nás, ale kdy?
Kdysi platilo okřídlené heslo, že Británie vládne mořím. To už dávno není pravda. Dnes se zdá, že ve vlastní zemi nevládne ani některým skupinám svých obyvatel. To není příklad hodný následování.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
