Tak takovouhle částku nás všechny může stát rozhodnutí naší vlády, že Česká republika zásadně odmítá přijmout jakékoliv množství imigrantů a už vůbec ne onu kvótu, nařízenou nám Bruselem.
Bohužel, má to jeden háček. Přijetím tzv. Lisabonské smlouvy jsme přistoupili i na skutečnost, že v rámci evropské osmadvacítky je rozhodováno většinovým hlasováním. Toho si je eurokratický Brusel velmi dobře vědom. Tři nebo čtyři státy (Česko, Polsko, Maďarsko a někdy také Slovensko) určitě nejsou nadpoloviční většina z dvaceti osmy. Trošku bruselské věrchušce sice zatrnulo při britském rozhodnutí o odchodu. Avšak poté, co premiérka Mayová prokoučovala v mimořádných volbách svojí poměrně silnou pozici, se už stačili oklepat. A tak dál jde evropská karavana svým sebezáhubným směrem a malá smečka ratlíků jen bezmocně poštěkává. A protože v Junckerovsko-Merkelovské (a nyní i Macronovské) Evropě si nikdo nebude poštěkávat jak chce, je nutné tyto vzpurné psíky zavřít do správného kotce. Evropská komise s nimi zahájí řízení pro neposlušnost. A na konci může být trest, třeba právě i těch 10 miliard euro!
Původní Evropské hospodářské společenství, vzniklé Římskou smlouvou v roce 1957, mělo za hlavní úkol ekonomickou integraci zakládajících zemí, včetně jednotného ekonomického prostoru. Pak však přišel Maastricht (1992) a vše se postupně začalo měnit. Jednotná měna – euro, podpora obnovitelných zdrojů – mnohdy zcela nesmyslných, boj s kysličníkem uhelnatým a nové „světové náboženství“ – globální oteplování. Koruna tomu všemu byla nasazena teoriií multikulturalismu a snahou „oživit“ evropskou krev přílivem cizinců. To vše pod pevnou rukou velkého a sjednoceného Německa, jehož sjednotitel, nepřehlédnutelná postava evropských dějin konce minulého století, Helmuth Kohl, v sobotu zemřel. Angela Merkelová jde v jeho šlépějích.
Evropa, alespoň ta západní, je postižena zvláštní novodobou chorobou altruismu – milosrdenství k cizím a vzdáleným (kterým dle mého soudu ve valné většině stejně není pomoci), milosrdenství konaného na úkor svých bližních a blízkých, milosrdenství, o jakém snad neměla tušení ani evangelia. Tak nějak to formuloval politolog Alexandr Tomský. A kdo není ochoten toto paradigma přijmout, třeba jen proto, že jeho národní stát, jeho domov, jeho vlast je mu bližší, než nějaký slepenec uzavřený v modrém poli kruhem zlatých hvězd, ten má jaksi smůlu. Ten bude potrestán, popř. exkomunikován. Nad vstupní halou europarlamentu je nápis asi tohoto znění: „Státní suverenita je hlavní příčinou očividného zla našich časů. Jedinou nápravou je federální unie národů.“
Z tohoto pohledu nelze, než fandit přijatému rozhodnutí této naší vlády. Pokud to ovšem není pouze předvolební vějička, která má přinést hlasy jistým kruhům a po volbách… se jaksi uvidí. Třeba se zase Bruselu s čepicí pod paží poníženě omluvíme, že jsme si jaksi dovolili… vždyť jsme to přece tak nemysleli… tak už se nezlobte… už to příště neuděláme. A tady jsme si dovolili pár švestiček z naší zahrádky. Na důkaz dobré vůle si těch pár tisíc nepřizpůsobivých, netolerantních, sektářských a misogynních přistěhovalců k nám rádi vezmeme. Ostatně, náš sociální systém je natolik bohatý, že může dávat dávky i těm, kteří se o ně nezasloužili.
Ještě bude muset být hodně bitev vybojováno. A mám vážnou obavu, že na západ od našich hranic, je tahle válka už prohraná. V našich luzích a hájích však je stále proč bojovat. Boj za obhájení naší národní suverenity nebude v téhle Evropě vůbec jednoduchý. Ale poslední bitva ještě nevzplála! (Joj)
P.S.
Podle prohlášení spolkového ministra pro místní rozvoj Gerda Műllera může z Afriky přijít až 100 milionů lidí. Informuje o tom v rozhovoru pro list Bild am Sonntag.
Psali jsme:
autor: PV
