Velká story, v žádném případě však love, se odehrává na americkém Jihu i v současnosti. A nejen tam, vlastně v celé Americe. Ta nyní připomíná ono biblické zmatení jazyků, jaké nastalo při stavbě babylonské věže, jen s tím rozdílem, že tam nyní nastává zmatení pojmů. Co dodnes bylo bílé, budiž nyní naopak, věci se znaménkem plus je nutné přepólovat na mínus. Od teď může být v Americe rasistou jen bílý muž, pro ostatní jiné barvy totiž platí pozitivní diskriminace. A nebo jsou to bojovníci za rovnoprávnost. V souvislosti s tímto trendem, který nabral na intenzitě zvláště po zvolení Donalda Trumpa, je nutné také provést zásadní reorganizaci v amerických dějinách.
Tam trošku platilo ono známé z Limonádového Joea: Padouch nebo hrdina, všichni jedna rodina. I známý pistolník a nájemný vrah mohl být oslavován v historii Divokého Západu. Nyní je vše jinak.
Americká občanská válka Severu proti Jihu skutečně nebyla žádná selanka. Své životy v ní položilo, ať už na straně Unie či Konfederace, asi 700 tisíc mužů i žen. To však neznamená, že ti co bojovali na konfederační frontě, byli menší hrdinové, než odpůrci otroctví. Takovým byl i vrchní velitel konfederačních vojsk generál Robert Lee. On sám nebyl tím typickým plantážníkem, na jehož polích s bavlnou v žáru jižního slunce úpěli pod biči dozorců černí otroci. Naopak, podle jeho výnosu, každý černý muž, který se přihlásil do vojska Konfederace, byl doživotně prohlášen za svobodného člověka. Proto jich tam paradoxně také tolik bojovalo. To však do dnešní situace v Americe, jak o ní píšu vpředu, jaksi nezapadá. A proto, pryč s ním. A tak se ve virginském Charlottesvile rozhodli, že jeho pomník, stojící zde 100 let, odstraní. Následky už víte z denního tisku. Příklad „hrdinných“ obhájců lidských práv z Virginie zabral natolik, že i v další městech Spojených států buď již odstranili pomníky, které do současné noty jaksi „nepasují“, či uvažují o jejich odstranění. Zatím je třeba zakryly, aby nepobuřovaly.
Připomíná mi to období po l. světové válce, kdy podobným vášním padl za oběť pomník skvělého vojevůdce maršála Radeckého na Malostranském náměstí, či Mariánský sloup na Staroměstském náměstí, údajné symboly habsburského útlaku. Stejně jako v Americe i tam tehdy dav jásal při pádu sloupu a tančil na jeho troskách.
Tyhle věci samozřejmě nepamatuji, ale odstraňování Masarykových soch po roce 1968 mám samozřejmě v živé paměti. Jedna, kterou si komunisté netroufali rozbít, stála na třetím nádvoří rychnovského zámku přikrytá plachtou. Ta vlivem počasí prohnila a Masarykova hlava se objevila nad plachtou, která soše tvořila jakousi pelerínu. Jistě o tom někde existuje fotografie. Reliéf na solnické škole, takové štěstí neměl.
Říká se, že příklady táhnou. A protože dříve Sovětský svaz a nyní Amerika náš vzor, není jisté, zda v nějakých činorodých hlavách se i u nás nerodí nápady, jak poopravit dějiny téhle země a jak v té souvislosti odstranit některé připomínky naší ne zcela „korektní“ historie. Tak bychom se mohli dočkat třeba likvidace upomínek na působení jezuitů v Čechách, neboť ti, jak známo, přinesli do české kotliny dobu „temna“ a pálení českých knih. Alespoň tak si to vymyslel Alois Jirásek a tak to vehementně hlásal Zdeněk Nejedlý. A našla by se i jiná témata.
„Otázka americké demokracie, rozpolcené a zmítané uměle přiživovanými vášněmi, není o tom, zda přežije Donald Trump, ale zda přežije ona sama“, napsal Jefim Fištejn. A my se musíme ptát, jak v tomto souboji idejí zmateného světa, obstojí ta evropská a potažmo ta dosud křehká a nevyvinutá, demokracie naše. K válce severu proti jihu dochází totiž velmi snadno. A příčiny mohou být i značně malicherné.
Josef Ježek
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
