Premiér Enrico Letta nebyl sesazen parlamentním hlasováním o důvěře, nýbrž při hlasování v ústředním výboru své vlastní Demokratické strany. A to navrhlo do funkce premiéra tajemníka strany, 39letého starostu Florencie Mattea Renziho.
Enrico Letta se ničím neprovinil, jen mu jeho vlastní strana vyčetla, že dramatická hospodářská i sociální krize si vyžaduje energická a razantní opatření – a na to on byl příliš měkký. Renzimu naopak energie, odvaha i obrovská sebedůvěra nechybí a ukázal to hned, 50% ministrů jsou ženy, průměrný věk vlády je 42 let a nejstaršímu členu kabinetu – ministrovi financí Padoanovi je 62.
Další krok levé křídlo strany úplně omráčilo: znesvětil chrám. Do sídla strany totiž pozval ďábla, Silvia Berlusconiho. „Itálie potřebuje hlubokou reformu institucí – parlamentu, volebního zákona, soudnictví i pracovního trhu. A takové věci se dělají jen pokud možno se souhlasem všech. Berlusconi je protivník, ale dokud mu Italové budou dávat miliony hlasů, bude nutné se s ním domluvit na společných krocích“, prohlásil Renzi a Berlusconi byl jen rád, že se dostal z izolace. Jeho strana „Forza Italia“ je sice v opozici, ale vládní opatření nesabotuje.
Mnoho Italů vnímá Renziho jako jakousi poslední šanci jak dostat zemi z vleklé hospodářské a sociální krize. A asi proto při volbách do Evropského parlamentu Demokraté získali rekordních 40,5% hlasů. Bylo jasné, že Demokraty tentokrát volili i ti, kteří se na levici vždy dívali nevraživě.
Silná pozice italských Demokratů v řadách evropských socialistů nakonec vedla k tomu, že italská ministryně zahraničí Federica Mogheriniová se stala šéfkou evropské diplomacie. V Itálii premiéra za to mnozí kritizovali, protože by byli dali přednost hospodářskému rezortu.
Nebrali ale na vědomí, že Itálii již silně reprezentuje Mario Draghi v Evropské centrální bance a další ekonomický rezort obsazený Italem, by ostatní země nebyly nikdy akceptovaly.
Renzi se pak dotkl dalšího tabu, které se ani Berlusconi neodvážil pohřbít: vztahu k odborům. „Vláda vyslechne názory odborů, zváží je, ale zákony, včetně těch, které se týkají pracovního trhu, se schvalují v parlamentu.“
Levicová konfederace CGIL mu vyhlásila válku, která 12. prosince vyvrcholila generální stávkou, ke které se připojily i další dvě konfederace. To ale Renzim neotřáslo: „Já mám maximální respekt k odborům, stávkové právo je zaručeno ústavou, ale my máme jasný program a podle něj budeme pokračovat“.
Protože těch nepřátel nebylo dost, Renzi si pohněval i část soudců: neprosadil žádné zákony ve vlastní prospěch, jak to udělal Berlusconi, ale sáhl jim na některá privilegia – například jim zkrátil dovolenou ze 45 na 30 pracovních dní v roce.
Takže otázka je, čeho za 10 měsíců nová vláda dosáhla. Je toho určitě méně, než premiér slibil. V prvním čtení byla schválena reforma senátu, v těchto dnech se připravuje schválení nového volebního zákona, po velké bitvě byla též schválena reforma pracovního trhu.
Některé normy pocházející z počátku 70. let minulého století, kdy situace světové ekonomiky byla zcela odlišná, byly pozměněny. Ale reformy veřejné správy, soudnictví, školství, které jsou pro oživení země zásadně důležité, jsou zatím pouze na papíře. A s tím je spojena i skutečnost, že hospodářská situace je nadále velmi obtížná a nová bruselská komise dala Itálii 3 měsíce na to, aby prokázala, že ohlášené reformy se staly realitou.
Za několik týdnů 89letý prezident Giorgio Napolitano bude rezignovat. A premiér je vystaven riziku, že kandidát, kterého Renzi navrhne, se stane v parlamentu obětí intrik a snahy premiéra politicky na veřejnosti ponížit. Nebylo by to nic nového, už před dvěma lety 101 poslanců Demokratické strany torpedovalo v tajemství urny vlastního kandidáta Romana Prodiho, bývalého předsedu evropské komise.
Komentář zazněl v pořadu Českého rozhlasu Plus Názory a argumenty Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Český rozhlas
