Podobné stesky v průběhu minulého čtvrtstoletí pocházely zejména od komunistů a socialistů, kteří se pohoršovali nad nezaměstnaností a dalšími přirozenými aspekty kapitalismu coby nejpřirozenějšího společensko-politického systému. Pokrokoví lidskoprávní aktivisté zase se slzami v očích upozorňovali na to, že je společnost sobecká a příliš konzumní. Nehledí se prý na člověka, ale každému jde jen o peníze a o to, jak druhého podvést a okrást. Prokletý a nelidský kapitalismus!
Ne, nikdy jsem neměl pocit, že je snad zrazován „svatý“ odkaz křišťálově čistého 17. listopadu. Jak by také mohl, když se jej hned od začátku ujali, mimo jiné, bývalí komunisté a disidenti, kteří ještě pár let před tím oslavovali komunismus. Před rokem 1989 sice stáli proti tehdejší vládní garnituře, ale dnes se ukazuje, že jejich pohled na svět je neméně zvrhlý. Popírají právo soukromého podnikatele svobodně si rozhodovat o svém majetku, vysmívají se tradicím a vlastenectví a vždy a za každou cenu musí mít opačný názor než většinová společnost. Když se před 26 lety chýlil komunismus ke konci, byli jim tehdejší obyčejní lidé dobří. To jim pánové Kocáb, Halík, Schwarzenberg a spol. nadšeně kynuli z pódií.
Jakmile si však tito „obyčejní“ lidé v myšlenkové rovině odchýlili od hlásaných postulátů výše zmíněných osobností, je zle. Tito rádoby představitelé elit se vzdalují lidem naprosto stejně, jako se to přihodilo Milouši Jakešovi, Vasilu Bilakovi, Gustavu Husákovi a dalším komunistickým aparátčíkům. Přesně to samé se ovšem děje napříč celou Evropou. Vystupování mnohdy na veřejnosti opilého Jeana-Clauda Junckera, Martina Schulze, Francoise Hollandea a Angely Merkelové se co do trapnosti a nesmyslnosti kvapem blíží nejvypečenějším projevům Milouše Jakeše. Opět musíme čelit citovému vydírání, propagandě a v neposlední řadě bohapustým lžím. To všechno je pokryto nánosem floskulí o tzv. „evropských hodnotách“, „solidaritě“ a „toleranci“.
Komunisté měli plná ústa lidové demokracie a toho, jak jim záleží na vůli lidu. Ve skutečnosti žili naprosto odtrženi od reality a na přání a tužbách obyvatel jejich země jim pranic nezáleželo. V jejich rukách byla soustředěna neuvěřitelná moc, jenž vedle hrubé síly tvrdila státem vlastněná média. Dnes sice média stát nevlastní, ale jejich postoje jsou naprosto totožné s postoji jejich předchůdců, kteří oslavovali komunistický systém před rokem 1989. Uvědomělí svazáci s ostře nabroušeným hrotem tužky byli nedílnou součástí vládnoucí mašinérie. Je tomu tak bohužel i dnes. Pánové Šafr, Palata, Fendrych, Macháček a další jakoby zapomněli, že k opuštěným stolům redakcí se dostali právě proto, že jejich předchůdci se morálně i profesně naprosto zdiskreditovali a museli svá teplá místečka se změnou režimu logicky opustit.
Propastné rozdíly mezi Evropany a jejich politiky se začaly projevovat nejprve v souvislosti s řešením ekonomické krize v Řecku. Německé banky dlouhá léta zcela nesmyslně půjčovaly obrovské sumy peněz Řecku, byť jim muselo být jasné, že tato země peníze nikdy nevrátí. Přesto si byli správně jistí, že na tom nic tratit nebudou. Místo, aby Řecko opustilo eurozónu a mohlo po pár letech znovu začít prosperovat, byla mu vnucena zástupci EU, Mezinárodním měnovým fondem a Evropskou centrální bankou zničující úsporná opatření. To vše evropští vůdci v čele s madam Merkelovou lidem vyložili jako symbol solidarity s řeckými bratry. Přitom jediným účelem bylo zachránit německé banky. Výsledkem neuvěřitelné nekompetentnosti bylo nasypání stovek miliard eur do bezedné řecké díry...
Důvěra obyvatel našeho kontinentu v Evropskou unii a její představitele dostala poté na frak ve chvíli, kdy vypukla občanská válka na na Ukrajině. Legálně zvolený prezident Janukovyč nepodepsal asociační dohodu s Evropskou dohodou a následně v zemi vypukly násilné nepokoje. V tomto lživém příběhu šlo přitom pouze o to, že se dezorientovaní evropští vůdci rozhodli rozehrát mocenskou partii a vyjmout Ukrajinu ze sféry ruského vlivu Jako by snad odměnou za vítězství bylo nějaké druhé Švýcarsko. Ukrajina je přitom zkorumpovaná a zaostalá země, které nebyla schopna za více než dvacet let samostatnosti přikročit ani k elementárním reformám. A to ani v letech po oranžové revoluci, kdy zemi vládla proevropská vláda v čele Tymošenkovou. Zkorumpovaný, legálně zvolený Janukovyč byl nakonec nucen odstoupit. Při konfliktu s proruskými separatisty zemřelo tisíce nevinných Ukrajinců, další stovky tisíc přišly o domov.
Bezradní politici EU svým ovečkám konflikt vykládali jako boj dobra se zlem. Nikdy nepřiznají, že si počínali jako slon v porcelánu a naprosto diletansky vnutili Ukrajincům volbu mezi Evropskou unií a Ruskem. Všechen ten balast a špína byly překryty ctnostnými slůvky o boji ukrajinského lidu za demokracii, evropských hodnotách a velké evropské rodině. Klopotná Evropská unie sužovaná ekonomickými i politickým neúspěchy se tak konečně mohla semknout proti svému starému dobrému nepříteli, tedy Rusku. Nemá smysl si namlouvat, že si snad Moskva počínala v dalším průběhu konfliktu nějak zvlášť moudře. Faktem ale zůstává, že první polínko do ohně přiložila Evropská unie. Naprosto naivně a amatérsky nedokázala vyhodnotit své počínání a vůdci EU vehnali kontinent málem do další ničivé války.
Vedle těch mrtvých nás to také stálo několik miliard eur, jenž byly poskytnuty coby bratrská pomoc statečnému ukrajinskému lidu. Co na tom, že jejich současný prezident je bývalý oligarcha a v zemi i nadále vládne korupce a ekonomický amatérismus. Tihle lotříci jsou totiž přece „naši“ lotříci, takže s nimi musíme mít přece jenom větší trpělivost než s ruským lotříkem Janukovyčem. Kdo se pokusil nepromyšlený postup EU ve věci Ukrajiny kritizovat, byl okamžitě bdělými strážci evropských hodnot označen za agenta Kremlu a slouhu Putina. Všechny euroskeptické strany v Evropě jsou podle těchto novodobých inkvizitorů financovány Moskvou. Jde jim prý jen o to, aby se svatá Evropská unie rozpadla a kontinent ovládl zloduch Putin. Nepřipomíná vám to něco? Nebyli snad také kritici komunistů označování za agenty imperialismu a placenými žoldáky vrahů ze Wall Street?
Současní vůdce Evropské unie však mají hroší kůži a pár neúspěchů je rozhodně nerozhodí. Po řecké a ukrajinské blamáži přišel na řadu třetí hřebíček do rakve vzájemné důvěry mezi nimi a původním a evropským obyvatelstvem. Na myslí mám samozřejmě uprchlíky. Při řešení migrační krize se znovu potvrdilo, že cílem neomarxistů z Bruselu je vytvořit novou Evropu, která nebude založena na národních státech. Ty jsou považovány za symbol škodlivého nacionalismus a odpudivých tradic. Jediný cílem evropských utopistů je vytvořit jednolitou evropskou masu složenou z části přizpůsobivého evropského obyvatelstva, které přijme multikulturalismu za svoji jedinou víru a muslimskými uprchlíky z Blízkého východu a Afriky. Přesto, že selhala integrace stávajících přistěhovalců, rozhodli mocné evropské elity proti naší vůli a pozvaly k nám miliony dalších. V rámci tzv. „evropských hodnot“ a humanismu. Co na tom, že Syřanů je mezi nimi menšina a místo dětí a žen přicházejí především mladí a zdraví muži, kteří by místo útěku měli bojovat proti Islámskému státu.
Juncker, Merkelová a spol. neprojevili sebemenší snahu respektovat názory Evropanů, kteří zákonitě vyjádřili s masivním přijímáním muslimských uprchlíků nesouhlas. Jedinou odpovědí vůči kritice jejich nepochopitelnému počínání bylo obviňování z islamofobie a bezcitnosti. Hlavní prostor v diskuzi kolem migrační krize nedostali překvapivě bezpečnostní experti, ale lidskoprávní aktivisté zaměstnaní v různých uprchlických organizacích. Jakoby média neviděla zřejmý střet zájmů. Logicky, když nebudou uprchlíci v Evropě, mnoho z těchto organizací nepřežije. O peníze jde vždy až na posledním místě. Napříč jednotlivými státy EU se rozjela masivní propaganda založená na citovém vydírání a dryáčnickém obviňování každého s odlišným názorem z těch nejhorších „ideo“ zločinů. K této kampani se samozřejmě připojila i vždy pokroková média.
Po pádu komunistického režimu v Československu jsme se chtěli, symbolicky řečeno, vracet do Evropy. V roce 2002 jsme to stvrdili i na papíře, když jsme vstoupili do Evropské unie. Bohužel, Evropa se vydala opačným směrem, než leží skutečná svoboda. Stejně jako kdysi komunisté, i dnešní „nositelé evropských hodnot“ chtějí vymazat minulost a po vzoru Rudých Khmerů nastolit rok nula. Zatím své odpůrce nezabíjí, ale pouze dehonestují a vyřazují z veřejného prostoru. Příkladem budiž vykázání Marine Le Penové z mírového pochodu v Paříži, kde se evropští a světoví vůdci tak roztomile drželi za ruce. Dalším příkladem může být odmítnutí Velké Británii vpustit do své země nizozemského politika Geerta Wilderse atd. Z vlastenectví se mezitím stalo sprosté slovo. Tradice jsou vysmívány, křesťanství je dáváno na roveň islámu. Kancléřka Merkelová a evropská komisařka Mogheriniová shodně konstatovali, že islám je budoucnost kontinentu. Přes všechny jeho agresivní projevy a naprostou ignoranci lidských či ženských práv, která jsou přitom jinak v rámci neomarxistického genderu vzývána málem jako mantra.
Evropa ani Česká republika skutečně nevzkvétají, abych citoval klasika. Žijeme ve lži, ale navenek jsme nuceni se tvářit, že je vše v nejlepším pořádku. V České republice fakticky vládne „nepolitický politik“ Andrej Babiš, který se stal coby bývalý člen STB paradoxně pokračovatelem nepolitické politiky, v jistých kruzích nekritizovatelného Václava Havla. Je patrně v pořádku, že ministrem financí je člověk vlastnící média a desítky dalších společnosti z různých oblastí. Ve veřejném prostoru je za přispění mainstreamových médií veden třídní boj proti neuvědomělému plebsu, jenž si navzdory přání tzv. osobností z řad médií a neziskového sektoru a levicových intelektuálů zvolil v přímé volbě za prezidenta Miloše Zemana. Vše došlo vůli této nemístné kampani tak daleko, že i pravicově založený volič kvituje s povděkem skutečnost, že sedí na Hradě právě on. Právě Zeman, jemuž jsme pro jeho socialistický pohled na svět a populismus nemohli dlouhá léta přijít na jméno. Zeman je v podání tzv. elit líčen jako největší zlo země, za které se musíme stydět.
Stydět se dále musíme za svůj kritický názor na Evropskou unii. Stejně tak bychom se měli stydět za své, jistě naprosto liché, obavy z integrace takového množství uprchlíků. Jako by vlastně neexistovaly v evropských metropolích no go zóny ovládané muslimskými přistěhovalci, kam se obávají původní obyvatelé města třeba jen vkročit. Jako by nebyla mezi již stávajícími uprchlíky v Evropě obrovská nezaměstnanost a miliony z nich nezatěžovalo jednotlivé národní rozpočty na nejvyšší míru. Ne, pravdu ve dnešním světě „evropských hodnot“ nemá místo. Evropu vede pevnou rukou Německo, jehož kancléřka o osudu stovek milionů obyvatel kontinentu rozhoduje podle hladiny svých hormonů. Jednou se probudí v emocionálně rozjitřené a pozve na kontinent miliony uprchlíků, za čtrnáct dní vystrašena průzkumy veřejného mínění dveře zase zavře.
A v této atmosféře zmaru a ztráty veškerých iluzí by měl člověk slavit dvacáté šesté výročí pádu komunistického režimu v naší zemi? Z jakého důvodu, vždyť není vůbec co slavit. Místo emotivních oslav a nostalgických vzpomínek na tu jinak bezesporu pozitivní historickou událost bychom se měli na chvíli zastavit a zamyslet se nad tím, proč jsme si opět v naší zemi i Evropě nechali vyrůst systém naprosto nekompatibilní se svobodou a demokracií. Chceme žít i další roky v systému, kde je příslušnost k heterosexuální bílé většina vnímáno jako něco nepatřičného? Skutečně je možné nechat se i nadále nutit do tolerance náboženství, jenž křesťany opovrhuje a nesnáší do morku kostí? Opravdu je přirozené oslavovat homosexualitu? Cožpak již nestačí samotná tolerance? Připustíme, aby úřady zasahovaly do naší osobní svobody ještě více než tomu bylo za komunistů? Přenecháme veřejný prostor vyděračům z řad aktivistů, kteří si osobují hovořit za celou společnost? Přijmeme za svůj světonázor, podle kterého nelze vybudovat nic bez dotací?
Ne, letošní 17. listopad skutečně nenabízí žádný prostor k oslavám. Naopak bude jen další bolestivou připomínkou, že jsme za těch šestadvacet let udělali dva kroky vpřed a tři kroky vzad. Komunismu jsme se shodou šťastných náhod zbavili a vystřídal jej systém, který je snad ještě záludnější a nebezpečnější. O to obtížnější bude se jej zbavit. Naděje však umírá poslední, tak není žádný důvod házet flintu do žita. Zlo se zatím podařilo v historii lidstva vždy porazit. Podaří se to jistě i v současné době. Byť to bude mimořádně složité, protože současné zlo zaobaleno do pláštíku neskonalého dobra, humanity a evropských hodnot. Nezbývá, než si přát, aby to bylo co nejdříve...
Vyšlo na eportal.parlamentnilisty.cz, publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
