Pokud právě tady chcete třeba postavit dům, musíte navštívit někoho, kdo posoudí, jestli váš dům nepoškodí „to“. Tím se myslí, jestli třeba váš dům do krajiny „zapadne“. Jestli je pěkný a krajinu nehyzdí.
V devadesátých letech ovšem na „to“ na správách CHKO nebyli odborníci a agendu musel někdo obstarat. A tak se určil pracovník CHKO, který to bude dočasně dělat. Pokud se mu dům osobně líbil, bylo vše v pořádku. V opačném případě se z určeného pracovníka stával jakýsi nezvaný pomocný architekt, který začal do návrhu pomyslně čmárat své zlepšováky a úpravy. Zcela oprávněně se však stavebníci bránili a rozsudek považovali za naprosto neobjektivní. Navíc, když posuzovateli byli v té době lidé v zelených či flanelových kostkovaných košilích, pro které je ideálem krásy tvarosloví a barevnost ropuchy obecné.
Po nějaké době se ukázalo, že bude nutné stanovit jasná pravidla, která musí nové domy respektovat, a správy CHKO vydaly publikace „Jak stavět v CHKO... např. Beskydy“. A tak jsou dnes číselně stanovené minimální úhly hřebenu střechy, kde může být komín a kde ne, barevnost fasád, možné materiály na střešní krytinu, atd. Místo původních absolutních amatérů dnes mají správy CHKO své „specialisty“ určené pro tuto činnost.
To hlavní, o co od začátku šlo, byla snaha získat bič na stavebníky, kteří neberou ohledy na své okolí, zasazení své stavby do krajiny a na regionální stavební tradice.
Jenže se to vše naprosto minulo účinkem. Dodržení definovaných pravidel totiž absolutně nezajišťuje, že bude dům se svým okolím korespondovat. Ono to totiž tak jednoduché není, protože to podstatné pro harmonii stavby s okolím je velice těžce vyslovitelné a nedá se snadno převést na čísla a jednoduchá pravidla.
Pro dobrý výsledek je nejdůležitější chtění a svobodná vůle stavebníka a jeho architekta, kterému hloupá pravidla z letáčku CHKO jen extrémně komplikují jeho práci.
A můžu nabídnout konkrétní příklad – můj známý architekt navrhoval v CHKO Beskydy dřevěný dům a jsem přesvědčený, že dům skvěle do místa zapadl, aniž by byl pouhou banální replikou starých dřevěnic. Trápil se však s jedním detailem – hledal optimální tvar pro malé okénko ve štítu. Řekl bych, že velice poctivě prostudoval štíty starých valašských dřevěnic. Podobnou studii si kdysi udělal slavný architekt Dušan Jurkovič. Můj přítel architekt dospěl k jasnému závěru. Do toho štítu prostě pasuje malé kulaté okno, které by vnímavému člověku připomnělo něco, co se na štítech vyskytovalo často – motiv slunce.
Jenže… stanovisko CHKO bylo jasné. Na Valašsku prostě „na baráku nesmí být kulaté okno“. Hotovo, šmytec.
Prostudujte si někdy onen leták s pravidly výstavby v CHKO Beskydy. Říkám s naprostou jistotou, že kdyby dnes posuzovala správa CHKO návrhy staveb Dušana Jurkoviče na Pustevnách, „omlátila by mu je o hlavu“.
Celý tento přístup vede k jedinému – nikoliv k zachování, ale naopak k ukončení kontinuity lokální stavební tradice. Architekti musí mít volný prostor k dýchání a mít tak možnost převést ducha místní stavební tradice do forem současné architektury 21. století a musí mít prostor pro experimentování, jak toho dosáhnout.
Každý stavebník a architekt, který se o hledání těchto cest zaslouží, každý, kdo tím přispěje k tomu, že odkaz našich předků ve stavitelství zůstane obsažen v současné architektuře, každý, kdo přispěje k tomu, že i na zcela moderních stavbách bude znát, že jsou nějak valašské, slovácké nebo hanácké, si zaslouží veřejné uznání. O jejich snaze by měla informovat nějaká krajská tabule cti třeba na krajském webu. Počiny těchto lidí by měly plnit stránky krajského informačního magazínu, „Okna do kraje“, namísto fotografií krajských politiků a úředníků, slavnostně stříhajících pásky při dokončení staveb financovaných za peníze daňových poplatníků. Lidé by pak možná i tento časopis četli.
Autor: Marek Štěpán, krajinný architekt a kandidát za Svobodné a Soukromníky ve Zlínském kraji
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Názory, ParlamentniListy.cz
