Jejich dobrá aktiva jsou za jedno euro „prodávána" bance Intesa Sao Paolo, ztrátová aktiva jsou převáděna do Bad Bank (u nás kdysi Konsolidační banka). Ke krachu obou bank dochází, i když italský záchranný bankovní fond Atlante (jak příznačný název!) už v r. 2014 nasypal do základního kapitálu obou bank několik mld euro.
Zlikvidování obou bank znamená, že akcie, které drží státem vlastněný záchranný fond, jakož i akcie ostatních zbývajících akcionářů v obou bankách jsou bezcenné. Podobně o své peníze přijdou i držitelé nezajištěných obligací vydaných oběma bankami. K tomu, aby šlo o tzv. úplný bail-in, kdy při krachu banky o svoje peníze přijdou všichni majitelé a věřitelé banky, by bylo nutné, aby byli postiženi i držitelé zajištěných bankovních obligací a vkladatelé s kontem převyšujícím 100000 euro. To je částka, která je kryta zákonným pojištěním bankovních vkladů v rámci EU v případě krachu banky. O všechno nad touto částkou by měli tedy vkladatelé přijít. Nicméně mnozí z těch, kteří měli na účtu více než 100 000 euro zřejmě už dávno tu část svých peněz převyšujících 100 000 eur z obou postižených bank převedli do jiných bank a uložili je tak, aby vložené částky byly v případě i jejich krachu pokryty právě výše zmíněným zákonným pojištěním vkladů do výše 100 000 eur.
Podivné je, že při likvidaci obou bank není aktivní jednotný mechanismus resp. fond pro řešení zániků bank, jak by tomu mělo být podle nedávno přijatých pravidel bankovní unie, ale obě banky jsou likvidovány podle národních, tj. italských insolvenčních pravidel. To znamená, že je to už tak vysoce zadlužený italský stát a tedy opět italští daňoví poplatníci, kteří nesou dodatečné břímě ztrát z likvidace obou bank.
Další otazník nad likvidací spočívá v tom, že se souhlasem orgánů dohledu EU (!) Italie nerespektuje či při nejmenším obchází nedávno konstituovaná společná pravidla o řešení likvidace bank v rámci bankovní unie, podle kterých by břímě bankrotů bank na svých bedrech měli plně nést majitelé a věřitelé krachujících bank. Takže podobně jako v případě paktu o růstu a stabilitě, nedodržování maastrichtské smlouvy atd. jde o další příklad porušování pravidel, které si EU sama v rámci bankovní unie stanovila. Při tom je pozoruhodné, že obě likvidované banky byly vzhledem k výši své bilanční sumy podřízeny dozoru ECB už v r. 2014 a prošly kontrolou kvality bankovní bilance. Přesto obě banky krachují. To klade i otázku nad kvalitou dohledu ECB, byl zřejmě příliš „benevolentní", a podlamuje tak krátce po vzniku jeho kredibilitu.
Autor byl politikem (ODS), prvním ministrem hospodářství ČR, od 2007 byl velvyslancem – stálým představitelem ČR při OECD. Od téhož roku se stal profesorem na VŠE v Praze.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
