Karel Dyba: Rozdělení ČSFR a vznik samostatné české státnosti

26. srpna 1992 v brněnské vile Tugendhat došlo k dohodě o rozdělení Československa, ke kterému došlo 1. ledna 1993. Uvádíme vzpomínku jednoho z tehdejších politiků a aktérů dění…

Transformace versus státoprávní otázky po listopadu 1989

Ve svobodných politických poměrech se objevil výrazný emancipační proces na Slovensku, který při hlubším zamyšlení v rámci dlouhodobějšího historického pohledu (zahrnujícího vznik i období tzv. první republiky mezi oběma světovými válkami v minulém století), byl pochopitelný a legitimní. Česká politická reprezentace i veřejnost, která se zřejmě se společným federativním státem více ztotožňovala, byla vývojem na Slovensku poněkud překvapena a reagovala s jistými rozpaky.

Výsledky parlamentních voleb v červnu 1992: dohoda o zániku federace

Po červnových parlamentních volbách v r. 1992 se Václav Klaus, předseda vítězné pravicové strany ODS, stal předsedou české vlády a nikoliv vlády federální. Jeho partnerem na slovenské straně se stal předseda vítězné strany na Slovensku Vladimír Mečiar, který se stal předsedou slovenské vlády. To byl jasný signál, že vývoj směřuje k zániku federace. Po politických dohodách federální vláda přišla o další kompetence, které se přesunuly na úroveň národních vlád, a jejím hlavním úkolem se stala příprava ústavního řešení zániku federace k 31.12.1993.

Ve světle slovenského emancipačního procesu, který se naplno rozhořel po odstranění mocenského monopolu komunistické strany, česká vláda se stále větším skřípěním zubů souhlasila s přesunem části zdrojů vytvořených v České republice na Slovensko prostřednictvím federálního rozpočtu. V r. 1991 se Václavu Klausovi jako federálnímu ministru financí s jeho velmi silným politickým kapitálem jak v české, tak i slovenské veřejnosti podařilo dojednat s republikovými reprezentacemi potřebný přesun prostředků z rozpočtu české republiky do slovenského rozpočtu. Ve světle vývoje státoprávní otázky v r. 1992 bylo však zřejmé, že opakovat takové řešení při sestavování rozpočtů na r. 1993 by skončilo bez úspěchu a hrozil by chaotický rozpad federálního státu, velmi nákladný pro obě strany a zatěžující dlouhodobě vzájemné vztahy obou republik.

Oba vůdčí politici měli k sobě jistou vzájemnou důvěru získanou v dřívějších jednáních, (např. právě o klíčových otázkách sestavení transformačního federálního rozpočtu pro r. 1992 na konci r. 1991), což nepochybně byl velmi důležitý fakt usnadňující politicky velmi složitý proces řešení československé státoprávní krize zánikem společného federálního státu.

Proč ne referendum a proč ne vnější intervence do procesu rozdělování

Argumentaci těch, kteří v České republice požadovali vypsání celostátního referenda Klaus odmítal s tím, že „veřejné mínění v obou částech země je pokračujícími nepřehlednými polemikami dezorientováno, a proto hrozí nebezpečí, že nepřipravené referendum s málo přesvědčivou otázkou vnese do celé situace další zmatek a samo se vyřadí z okruhu prostředků k řešení nynější krize (protože se smí opakovat až za pět let). Užitečnému referendu by musela předcházet dohoda ČNR a SNR a z ní vyplývající doporučení občanům vůči jednoznačně formulované otázce“.

Po červnových volbách 1992 bylo stále jasnější, že řešení státoprávní krize směřuje k zániku společného federativního státu a ke vzniku dvou samostatných republik. Od tohoto okamžiku šlo o to, aby tento zánik proběhl co možná kultivovaným způsobem.

Pro vytváření vzájemné důvěry a porozumění přispěly nepochybně společná formální i méně formální setkání vlád České a Slovenské republiky jednou v Čechách a po druhé na Slovensku na podzim roku 1992, kde se nad sklenkou vína podařilo obrousit někdy ostré hrany rozdílných postojů.

Za velmi podstatné jsme považovali dosáhnout vzájemné dohody se slovenskou stranou bez jakéhokoliv vměšování třetích stran. Cituji opět Václava Klause:

„….jakmile by sem začali přijíždět emisaři OSN, EU, Rady Evropy, OBSE a Spojených států, tak se to klidně vyřešit nedá a skončí to nějakým velkým celonárodním neštěstím.“

Nakonec – po politickém souboji s opozicí zejména uvnitř České republiky – byl připraven ústavní zákon o zániku společného federálního státu a ve dvoukomorovém federálním parlamentu schválen příslušnou ústavní většinou. Československo jako federativní stát tak k 31. 12. 1992 přestalo existovat.

K otázce uzavřených vzájemných dohod před datem zániku federace

Na podzim r. 1992 byla mezi oběma vládami uzavřena řada bilaterálních dohod. Šlo především o smluvní úpravu politických a hospodářských vztahů a o úpravu rozsáhlé občanskoprávní a sociální problematiky tak, jak je to obvyklé mezi suverénními samostatnými státy. Nicméně v těchto smlouvách šlo i o to, zachovat – pokud to bylo možné – jisté zvláštní prvky, které vyplývaly z dlouholetého společného soužití národů obou zemí ve společném státě. Česká strana vycházela z toho, že jejím základním státním a národním zájmem je, aby samostatné Slovensko bylo politicky a hospodářsky stabilní zemí, aby budoucí vzájemné vztahy s věčným a nejbližším sousedem byly co možná bezproblémové a vzájemně výhodné. Celkově bylo uzavřeno na podzim roku 1992 – tedy v době do zániku federace k 31.12. 1992 – mezi českou a slovenskou vládou cca 25 mezivládních smluv.

Příklad převážně o těch, které měly hospodářský význam.

V zájmu minimalizace nepříznivého dopadu rozpadu federace na ekonomiku obou zemí byla mezi oběma republikami uzavřena dohoda o vzniku celní unie po zániku federace. Ta zajišťovala, že volný pohyb zboží a služeb přes hranice bude zachován, že zvýšené náklady v důsledku nově vzniklé hranice (celnice, nutnost nových dokladů, časové ztráty apod.) budou co nejnižší.

Původně na české straně a patrně i na slovenské straně existovala představa, že dalším reziduem společného státu bude společná centrální banka a že zůstane společná měna. Proto žádná dohoda o rozdělení měny nebyla podepsána do 31.12.1992. Avšak už v únoru 1993 došlo na jednání premiérů, ministrů financí a předsedů národních bank k dohodě o rozdělení měny. Byl to jediný případ, kdy se něco rozdělilo dříve, než byla připravena experty podrobná dohoda a v důsledku toho po rozdělení došlo k problémům s měnovým zlatem (kolik a kdy ho převézt z Prahy do SNB) a bankovním vyrovnáním (devizové rezervy, úvěry, apod.). Řešení těchto problémů se pak delší dobu táhlo i v následujících letech.

Nepochybně k politicky velmi citlivým a hospodářsky významným dohodám patřila dohoda o vypořádání federálního majetku včetně v té době státem vlastněných podniků (např. železnice). K tomu byl na základě politických dohod přijat federálním parlamentem ústavní zákon o dělení majetku federace. V něm jako klíčový a průhledný princip bylo přijato dělení podle teritoriálního hlediska. To bylo relativně snadné uplatnit u věcí nemovitých, složitější to bylo u věcí movitých. U některých se toto hledisko uplatnilo, u jiných bylo použito dělení v poměru 2:1, tj. podle počtu obyvatelstva. Vzhledem k tomu, že většina federálního majetku se nacházela na území České republiky, např. téměř všechny federální úřady sídlily v Praze jako hlavním městě ČSFR, šlo o mimořádně delikátní problém. Nesprávné, malicherné řešení z české strany, mohlo na dlouho nepříznivě ovlivnit budoucí vzájemnou spolupráci obou republik. Součástí dohody o vypořádání majetku byly i mechanismy řešení sporů.

Z ekonomického ale i politického hlediska bylo významné, že obě země se také společně ucházely o nástupnictví ČSFR v mezinárodních organizacích, jako jsou MMF, Světová banka, EBRD, OSN apod. v souladu s ústavním zákonem o zániku federace. Takový postoj pochopitelně usnadňoval jejich přijetí i budoucí spolupráci.

Existovaly ovšem další dohody, které jen připomínám bez dalších podrobností. Šlo o dohody týkající se výměny kulturních statků, archivních materiálů včetně některých zpravodajských, dohody o společných hranicích a výměně příhraničních pozemků, o přechodu práv a povinností vojáků a policistů z federálních orgánů na republikové apod.

V souvislosti se vzájemnými dohodami je však žádoucí připomenout zkušenost, že přede dnem rozdělení je silná motivace vzájemné dohody uzavřít, po dni rozdělení však tato motivace chybí a věci se velmi komplikují.

Příprava na vznik samostatné české státnosti: domácí úkoly na podzim 1992

Vedle zmíněných dohod se Slovenskou republikou věnovala Klausova vláda na podzim 1992 mnoho času a úsilí přípravě vzniku samostatné české státnosti. Jednalo se o přípravu a schvalování nových zákonů i dalších důležitých vládních kroků dovnitř i vzhledem k zahraničí, které nevyžadovaly nutně zákonnou úpravu, ale byly důležité pro dobré fungování státní správy. Práce probíhaly pod silným časovým tlakem předpokládaného zániku federace k 31. 1. 1992. K tomu byla nutná dobrá spolupráce s ČNR, tehdy jednokomorovým parlamentem České republiky, neboť mnoho zákonů bylo nutné projednat a schválit v parlamentě ve zkrácených lhůtách.

Především se jednalo o vypracování a schválení nové české ústavy. (Slovensko svoji schválilo podstatně dříve.) K tomu byla již těsně po volbách v červenci 1992 ustavena komise složená z politiků a právních expertů v čele s předsedou vlády V. Klausem.

V návaznosti na ústavu pak další zákony upravovaly vznik ústavního soudu, vznik nových ústředních orgánů jako např. ministerstvo obrany, ministerstvo dopravy apod. a přerozdělovaly kompetence mezi některými ministerstvy. Nový zákon upravil i vznik a kompetence České národní banky (ČNB) a převzetí závazků za zanikající Státní banku československou (SBČS).

Mezi významné úpravy s celou řadou důležitých lidských konsekvencí patřil i zákon upravující nabývání a pozbývání státního občanství ČR. Úprava byla řešena tak, že občané slovenské národnosti trvale žijící v Čechách si mohli zvolit jaké občanství chtějí, tj., zda chtějí občanství české či si podržet občanství slovenské.

Český stát také převzal celou řadu zákonných úprav z období federálního státu a řešil způsob přechodu federálních zaměstnanců ústředních federálních orgánů do služeb české vlády.

Připravovaný vznik samostatné české státnosti byl vládou signalizován navenek už na podzim 1992. V té době byla schválena koncepce zahraniční politiky, která jasně naznačila pokračování předcházející zahraniční politiky federace.

Epilog: vzájemné vztahy České a Slovenské republiky po rozdělení

Zánik federativního Československa a vznik samostatné České republiky a Slovenské republiky proběhl ústavním způsobem a klidnou pragmatickou cestou. Nepochybně k tomu přispělo to, že žádná z republik si vůči druhé republice nečinila územní nároky, žádný významný spor o území mezi republikami neexistoval. Podobně k objektivním faktorům sametového rozchodu patřilo i to, že žádné souvislejší osídlení Čechů na Slovensku a naopak Slováků v Čechách neexistovalo.

Zásadní příspěvek k sametovému rozdělení vykonali hlavní protagonisté tohoto procesu. Na české straně to byl především Václav Klaus, který vedl citlivě všechna rozhodující jednání se slovenskou stranou a vždy hledal pragmatická východiska a dohody. Viděno z českého pohledu stejně odpovědně přistupoval k řešení státoprávní otázky V. Mečiar na slovenské straně. O tom svědčí řada vzájemných dohod uzavřených v období před koncem společného státu.

Vývoj v obou zemích po zániku společného státu procházel různými peripetiemi, jak tomu bývá v demokratických státech. Vzájemné různorodé dobré sousedské vztahy obou zemí po rozdělení to však nikdy negativně neovlivnilo.

Obě země jsou nyní součástí EU. Slovensko patří dnes i z mého pohledu k pozoruhodným zemím pro nedávné odvážné hospodářské a sociální reformy, které se premiérovi Dzurindovi a jeho koaliční vládě podařilo prosadit a které přinášejí už dnes dobré výsledky. Hlavně však zakládají naději pro jejich pokračování v budoucnu. V tom Slovensko předběhlo Českou republiku, která má tyto politicky náročné nutné reformy před sebou.

(Předneseno na konferenci pořádané Nansen Dialog Center k otázkám vzniku samostatného státu Černá Hora. Podgorica, březen 2006, Černá Hora.)

Ke všemu autor článku navíc podotýká: „Rozdělení Československa jsem zažil jako člen Pithartovy vlády, řadu docela frustrujících, i když více méně přátelských setkání s Mečiarovou vládou (Luhačovice, Praha apod.). Zároveň jsem v té době byl poslancem za ODS ve federálním parlamentu (volby v létě 1992), kde ten půlrok do hlasování byl rozdělením Československa „těhotný". Skončil, jak známo, ústavním narozením dvou států. Hlasoval jsem pro rozdělení.

Autor byl politikem (ODS), prvním ministrem hospodářství ČR, od 2007 byl velvyslancem – stálým představitelem ČR při OECD. Od téhož roku se stal profesorem na VŠE v Praze.

Redakčně kráceno.

Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.