Boj o uznání je motorem dějin, soudil Hegel. Zdálo se, že překonáním rozporu „pána a raba“, vyhlášením práv a suverenity lidu, kdy sebevědomý občan uznává důstojnost jiného suverénního občana, se historie naplní. Vlak dojel z teokracie do lidovlády a přes totalitní vykolejení se na konečné navždy zastavil, věřil hegelovec Fukuyama. „Věčná lidská touha po uznání“, o níž psal v knižní eseji Konec dějin a poslední člověk, ale není ukojena jednou provždy. Do hry vstupují emoce, imaginace a informační gramotnost, náboženství vyhozené oknem rozumu se vrací dveřmi morálky.
Srdeční záležitost
Touha po respektu a prestiži (thymoeides) naplňovala demokratickou formu již v antice. Platónský thymos – vznětlivá část duše prostředkující mezi myšlením a žádostivostí – sídlí v srdci. Každý člověk chce být potvrzen jako rovný mezi rovnými a jedinečný mezi jinými. Thymická potřeba účasti, uplatnění, pochvaly a úcty není starověké haraburdí, přešla do žargonu nás, „kulturních křesťanů“ – i poslední z posledních má svou hrdost.
Neuspokojená potřeba sebeúcty a solidarity vzbuzuje „související emoce hněvu [a] hanby“, připomněl Fukuyama. Hněvivě nebo stydlivě reagujeme na manipulaci a příkoří, zatímco uznání vlastní důstojnosti posiluje sebedůvěru. Emoce vracejí do politiky vůlí nezvládnuté „kmenové“ sentimenty, případně občanskou angažovanost a neposlušnost. Touha po rovném uznání (isothymie) se ale občas zvrhává v nadřazenost (megalothymii) nad jinými jednotlivci, skupinami či národy. Slabý hledá slabšího, silného ovládá silnější. Thymická sociální energie boří politické a mediální hráze a hněv přetéká do kolektivní zášti sycené stereotypy a ignorancí.
Sebepotvrzení nenávistí k druhým je historickou konstantou, domníval se Huntington. Západní nadřazenost, islámská netolerance a čínské sebeprosazování tvoří výbušnou směs. Pokus „ukončit dějiny“ šířením multikulturalismu a lidských práv a „zakázat“ tak konflikty, které boj o uznání provázejí, se obrací proti nám. Ohledy a politická korektnost prý odhalují naše slabiny thymicky ctižádostivějšímu islámu. Zatímco Houellebecqovo podobenství Západu směňujícího svobodu za bohabojnost pobaví, Huntingtonova bezvýchodná ideologie kulturní války volá po důkladné kritice.
Euroatlantická post-křesťanská nabídka není tmelem Západu a Východu jako kdysi například helénská kultura. „Vítězná“ neoliberální agenda se neujala v labilních, převážně muslimských zemích. Touha po občanské a sociální emancipaci nenašla ventil, jímž se upouští nahromaděná vznětlivost, a sublimovala do zákeřného islamismu a ničení „nepřítele“ z teroristické zálohy. Západ zatím nemá protilék zneuznání osob, menšin, náboženství či kultur. Není jasné, zda se uzavřeme, naježíme a dozbrojíme, nebo více otevřeme. Zřejmé však je, že světové poručnictví se neosvědčilo.
Obama v mešitě: reálná ironie
Kontraindikací uznání je strach, semeniště předsudků, které se množí přehlížením a neznalostí. Agresivita se živí neporozuměním. Západní člověk (bezvěrec) se nebojí božího hněvu a horké války se mu, díkybohu, již dlouho vyhýbají. Zachvacuje ho panika v předtuše konce jistot – i kvůli nomádským cizincům. Záporné pocity zneužívají imperiální stratégové. Ambivalenci strachu a respektu ukázala spisovatelka Ljudmila Ulická na Putinově příkladu: „Chce, aby se ho lidé báli. Chce, aby si ho vážili. Problém je v tom, že zjevně nechápe rozdíl mezi vážit si a bát se.“
Také američtí neokonzervativci si přejí, aby se jejich prezidenta ve světě „báli“, aby neztrácel „odstrašující důvěryhodnost“. Křesťan Obama ale vykládá Ježíšovo poselství – spása není v panování, nýbrž v partnerství, ne v uchvácení moci, ale v jejím sdílení a delegování. „Světový Američan“, jak nazval Obamu Brzeziński, nabídl ruku těm, kteří dosud měli „sevřenou pěst“ (clenched fist). S klidem a rozhodností odčerpává přebytečnou megalothymii a brání jejímu regresu do „krvavých bitev prvních lidí“.
Krvavé jsou však následky upírané cti, nezpracovaného zneuznání a šíření zloby. Produktem trojí nenávisti – rasismu, islamismu a homofobie – jsou i modelová americká vraždění v Charlestonu, San Bernardinu a Orlandu. Černoši, muslimové i příslušníci LGBT komunity jsou většinovou společností stále přehlíženi, blahosklonně tolerováni či otevřeně nenáviděni. I „spojené“ státy jsou rozdělené.
Milost (grace) bylo nejčastějším slovem v Obamově projevu na pohřbu jedné z obětí charlestonského zločinu. Křesťanským hymnem Úžasná milost vzápětí rozezpíval kostel plný „negrů“; na rozdíl od vydavatelů Twainových románů se prezident nekorektních slov neštítí. Počátkem letošního roku navštívil Obama mešitu ve městě Baltimore, aby reagoval na antimuslimskou šikanu, kterou vyvolalo krveprolití v San Bernardinu inspirované radikálním islámem. „Útok na jednu víru je útokem na všechna náboženství,“ připomněl a nezapomněl dodat, že muslimové jsou pikantní přísadou americké „mísy salátu“.
Těm, kdo věří Huntingtonově hypotéze, vadí, že Obama nepoužívá vůči ozbrojeným nihilistům ostřejší slovník a zuby. (Měl by slíbit, že „zabije lidi, kteří chtějí zabít nás“.) „Skutečná síla tkví v tom, že dostanete, co chcete, aniž použijete násilí,“ nesouhlasí prezident a uskutečňuje liberální utopii svého krajana, filozofa Richarda Rortyho.
Metafory posledních slovníků
„Vzájemné uznání společného lidství“ považoval Rorty za nejvyšší instanci stojící mimo historické náhody a zavedené instituce. Vyhlížel „morální pokrok“ směrem k větší soudržnosti, schopnosti počítat „jiné“ lidi k „nám“ a lépe rozumět jejich ponížení. Proti ahistorickému pojetí člověka podřízeného kategorickému imperativu kladl společnost založenou na pospolité spolupráci. Východiskem je formování „stále většího a stále pestřejšího ethnos“, otevírání našeho mravního a konverzačního společenství marginalizovaným. Smyslem, dodejme, je vytváření množin („množství“ či „zástupů“) takových lidí a zvětšování průniku „jejich“ a „našich“ světů.
Kulturní asimilaci provází nová diskriminace, na kterou odpovídá otevřená společnost za pomoci veřejného mínění, nezávislých médií a akademické obce. Veřejný diskurs však komplikuje zmatení jazyků, které nic nereprezentují. „Tam venku“ není pravda, jež „koresponduje“ s našimi větami. „Pravdivé“ jsou všechny víry a každé přesvědčení vzešlé ze svobodných střetů mezi lidmi. K jejich obhajobě používáme pojmy, které Rorty nazývá posledním slovníkem (final vocabulary). Za posledním slovníkem není než „bezmocná pasivita nebo hledání útočiště v násilí“ vůči těm, jejichž slovníky jsou „velmi nepodobné našim“, zvlášť pocházejí-li sami z prostředí netolerance a bídy.
Ohrozí-li někdo náš poslední slovník poukazem na věci, na nichž jsme si zakládali, jako na marné a zastaralé, působí nám bolest. Zvláštní bolest, která nás vyděluje ze zvířecí říše je ponížení. Právě vnímavost k ponížení druhých lidi spojuje. Je proto třeba „osvobodit se od slov, která negují empatii“, řečeno s Václavem Bělohradským, vrátit do našeho slovníku vztahové pojmy soucit a solidarita a aktivovat „přesahující slova“ (overlapping words). Rorty uváděl příklady jako důstojnost, laskavost, slušnost, tedy arzenál dnes vysmívané politické korektnosti.
Jazyky jsou pouhá média komunikace, navíc vzájemně nepřevoditelná („moje utrpení neznamená nic v jazyce druhého“). Srozumitelným tlumočníkem rozkolu mezi světem sdíleným („my“) a cizím („oni“) je umělecká imaginace. Umělci (v čele s menšinovými autory uvnitř „mainstreamů“) jako první zaznamenali přechod do transnacionálního prostředí zalidněného cizinci-poutníky. Jejich seismografy jsou citlivější než čidla politiků a veřejnosti – umění objevuje a otevírá nové významy, politika je uzavírá a kodifikuje. Ironie působí proti dogmatickému, manipulativnímu zapouzdření. V Rortyho světě pěstují soucit s těmi, kdo nemluví našim jazykem, spisovatelé. Kultivují „území, na němž nikdo není majitelem pravdy ... ale kde všichni mají stejné právo být pochopeni,“ shrnuto s Kunderou.
Slovník osvícenského racionalismu se přežil. Novou situaci lépe popisují pojmy metafora (Nietzsche nazýval pravdu „pohyblivým vojskem metafor“) a sebeutváření. Jednotlivec ale naráží na zájmy ostatních, nahodilost osobní etiky neodpovídá zákonitostem politiky. Individuální a veřejné není sklenuto sdílenou morálkou. Jedinou společnou podmínkou tak zůstává vyhnout se násilí, komplikovat životy druhých jen slovy, skromně snášet a radovat se z množství různých přesvědčení.
Dilema modernity aneb „cosi třetího"
„Společnost nás nutí zabývat se vlastní pletí, rasou a náboženstvím,“ stěžovala si ještě před čtyřiceti lety americká spisovatelka indického původu Bharati Mukherjee. „Pořád ze mne dělají ,někoho odjinud?. Můj boj proto spočívá v přesvědčování většinové společnosti, že jsme tady doma. Kultura musí samu sebe vnímat jako cosi třetího, co vzniklo smíšením.“ To „něco třetího“ je společenství nadnárodních identit, vzájemně komunikujících tradic a kulturních výměn. V zónách dotyku tak nedochází jen k huntingtonovskému tření kulturně civilizačních ker, ale i k pozoruhodné tvůrčí syntéze.
Mezi „být křesťanem“ a „být muslimem“ je ovšem asymetrie podobná mimoběžnosti (křesťanské) vertikály a (islámské) horizontály. Kulturní mix otevřené společnosti naštěstí dokáže náboženské a etnické disonance sladit do souzvuku příjemnému uším většiny jejích členů. Multikulturalita je každodenní přirozený proces. Zato monokulturalismus v postkomunistických, ale zejména islámských zemích (ačkoli ve většině platí sekulární právní řád) je brzdou potřebných změn. „Stát se moderním – v krajním případě Turecka – znamenalo odříznout se od muslimských kořenů,“ popisuje dilema modernity socioložka Nilufer Göle. „Dnes tento rozštěp překonáváme,“ dodává nicméně, „můžeme být moderními muslimy“.
Vylučovací buď/anebo nahradil slučovacím a/i také Barack Obama. „Neposlouchejte hlasy, které vás nutí vybírat si mezi vašimi identitami. Nevěřte jim. Nejste muslimové nebo Američani. Jste muslimové a Američani,“ apeloval prezident na posluchače v baltimorské modlitebně. (Nedávno se přidal londýnský starosta Sadiq Khan: „Jsem Londýňan, jsem Brit, jsem Evropan, jsem otec ... jsem muslim, jsem asijského původu s pákistánskými kořeny. ... [Lidé] pochopili, že můžete být muslim a zároveň občan Západu … Londýn zvolil naději místo strachu.“)
Lekce občanské výchovy
„Po desetiletích, kdy jsme přijímali svět jaký je, … máme šanci usilovat o svět, jaký by měl být.“ Obama rehabilituje nejen politický slovník, ale hlavně na dohodě založenou praxi. Překračuje tabu dříve nepřekročitelná. Tuzemský antiamerikanismus si nevšiml, že Obama nebuduje impérium a pokouší se naopak vyvést svou zemi ze stínu „zjevného předurčení“. Nechce už tahat za druhé kaštany z ohně a rozčilují ho ti, kteří se jen tak vezou (free riders). Není vyloučeno, že postobamovská Amerika projde podobnou deziluzí jako postgorbačovovské Rusko. I s tím rizikem jsou lekce praktické politiky zpoza oceánu pro tápající Evropu inspirativní.
„Touha po uznání představuje nejspecifičtější politickou součást lidské osobnosti, protože vede lidi k tomu, aby se prosazovali na úkor druhých,“ uvědomoval si Fukuyama. Platí to i obráceně. Musíme „vydržet pohled druhého“, varuje Bělohradský, vydržet „i to zneuznání, které nám pohled druhého přináší“. Stereotypy se ale nerozpadnou samy od sebe. Osvěty je třeba jak dovnitř komunit, tak směrem k majoritám přijímajících společností. Je třeba oponovat i našemu „tichému, pokryteckému rasismu“, vyzývá etnolog Ondřej Klípa.
„[N]aše civilizace je lepší, laskavější, pokornější a spravedlivější než cokoliv, co vytvořili džihádisté svou vzrůstající brutalitou či vzteklá nabubřelost Ruska a Číny,“ napsal odvážně nekorektně Edward Lucas v časopise The Economist. Právě proto je naší povinností otevřít srdce – orgán thymu – a podat ruku i těm, jejichž dlaně jsou zatím sevřené.
Vyšlo v rámci mediální spolupráce s Literárními novinami.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
