Dnes bych rád smysl jeho slov připomněl právě v souvislosti s odkazem Václava Havla a s postoji, které o pár dnů dříve artikuloval náš bývalý polský kolega novinář a dnes ministr zahraničí Radek Sikorski.
Pan prezident Klaus ve třičtvrtěhodinovém rozhovoru zdůvodňoval divákům, proč se eurozóna dostala do potíží a poukazoval na to, že nenašla doposud žádné důsledné řešení stávající krize. Zdůvodnil tím, proč by se Čeká republika neměla na záchraně eura podílet. Umělost projektu doložil čísly: řecká drachna za posledních šedesát let své existence devalvovala vůči německé marce o 63 procent, italská lira o 84 procent a španělský pesos o 82 procent. Tím upozorňoval na rozdílnou výkonnost zemí eurozóny, která již při svém vzniku, podle něj, neměla k měnové unii žádné předpoklady. Na rozdíl od ministra Sikorského, který největší hrozbu pro bezpečnost a prosperitu Polska a celé Evropy vidí v rozpadu eurozóny, prezident Klaus si takový rozpad dovede představit a nevidí v něm žádnou hrozbu. Naopak nabádá, aby se naše hospodářství přeorientovalo na export do Číny, Indie a Ruska, kde DPH roste: v Číně dokonce o deset procent, zatímco Evropská unie bude mít růst nulový nebo velmi malý.
Ministr Sikorski svůj opačný postoj zdůvodňoval tím, že peníze nejsou jen nástroj a prostředek směny, ale že vždy symbolizují jednotu a jako příklad uváděl Jugoslávii, která se rozpadla proto, že se Srbsko rozhodlo pro tisk neautorizovaného dináru. A něco podobného se podle něj stalo v Evropské unii, která prohospodařila důvěru tím, že byl pakt stability a růstu porušen šedesátkrát mimo jiné i zakladatelskými zeměmi. V tom vidí polský ministr zahraničí prapříčinu současné krize.
Radek Sikorski velmi důrazně ve svém projevu 28. listopadu v Berlíně připomínal, že peníze existují, protože existují lidská společenství, která společně vytvářejí hodnoty. A v této souvislosti citoval Immanuela Kanta. Ten napsal, že celý koncept půjčování peněz předpokládá upřímný úmysl splácet dluhy. Pro Kanta poctivost a odpovědnost byly kategorickými imperativy, které jsou základem mravního řádu. Polský ministr dodal, že právě zodpovědnost a solidarita jsou základními hodnotami, na kterých stojí Evropská unie.
Jenže zodpovědnost předpokládá víru a úctu k pravdě a solidarita lásku k bližnímu. A tím se dostáváme k Václavu Havlovi a jeho tolik vysmívanému heslu: Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí. Všechny čtyři zmíněné hodnoty jsou neměřitelné, neúčetní, čísly se nedají vyjádřit, ale přesto a právě proto na nich stojí naše civilizace. Jinými slovy mysleli-li jsme heslo o návratu do Evropy na konci roku 1989 vážně, měli bychom si právě po smrti Václava Havla jeho slova znovu připomínat a uvědomit si, že účetnický přístup k Evropské unii by nás od Evropy zase vzdálil: vrátil zpět.
Václav Havel, jak už jsem o tom hovořil v minulém komentáři, nám po celý svůj dospělý život svými postoji naznačoval, že je nejvyšší čas prolomit vypočítatelnost a vypočítavost našich obětí, neboť skutečné hrdinství je mnohem větší než předvídatelné vítězství. Kvůli lepší budoucnosti, o kterou nám jde, musí být člověk ochoten podstoupit oběti, aniž by se ptal, jestli se mu vyplatí: musí unést riziko. A tady někde, v novém vztahu člověka k oběti, který Václav Havel tak názorně předváděl jako literát i jako politik, je nejspíš jeho mravní odkaz, ale i důvod proč mu lidé nejen v Evropě a ve Spojených státech, ale i v mnohých jiných zemích rozuměli. Jeho postoje byly, stejně jako jsou dnešní postoje vládnoucí garnitury v Polsku, státnické a ne národovecké. Dnešní polská vláda stejně jako Václav Havel cítí odpovědnost za celou Evropu, a proto ministr Sikorski řekl, že německé síly se bojí méně, než německé nečinnosti, která by vedla k rozpadu eurozóny.
Život Václava Havla, jak sám často říkal a jak to i zdůraznil v závěru našeho Dálkového výslechu, byl plný paradoxů. Přijímal paradox jako součást závazně žitého života a tím posledním paradoxem, kterému by se jistě usmíval, bylo, že jeho státní pohřeb organizoval jeho největší politický rival, který s ním v mnohém nesouhlasil či dokonce zastával opačná stanoviska, Václav Klaus, který právě v den jeho smrti zase hovořil jako účetní.
V projevu na smutečním shromáždění k uctění památky prezidenta Václava Havla dne 21. prosince 2011 a i na zádušní mši v katedrále Svatého Víta o dva dny později se však k jeho odkazu plně přihlásil. V závěru svého projevu, který pronesl ve Vladislavském sále, kde byl též Václav Klaus zvolen prezidentem, řekl: "Je třeba pokračovat v jeho úsilí o to, aby slova měla smysl, aby slovo odpovědnost nebylo prázdným pojmem, aby se obrana svobody občanů znovu stala zásadním politickým tématem. Ze všech těchto důvodů bych si přál, aby éra zahájená listopadem 1989 a spojená se jménem Václava Havla neskončila."
Ta slova z úst Václava Klause zní až neuvěřitelně, protože to byl právě on a jeho okolí, které se slovům o pravdě, lásce a tudíž zodpovědnosti a solidaritě veřejně drahnou dobu vysmívalo. Naslouchejme pozorně, jestli se něco na hradní rétorice skutečně změní, nebo jestli šlo jen o pouhou zdvořilost a rituál, který se slovy nezávazně žongluje a jejich skutečným smyslem de facto opovrhuje.
Vyšlo na rozhlas.cz. Publikováno se souhlasem vydavatele.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: rozhlas.cz
