Je o něm známo, že nesnese kolem sebe nikoho, kdo by mu odporoval. Jeho bohatství je založené na nesmírném nerostném bohatství, jehož cena se počítá na biliony dolarů, a na absolutní moci: pojem lidských práv je mu zcela cizí. Hlavní město Astana je plné mrakodrapů, které pro něj navrhly a postavily západní firmy.
Politologové tamní systém nazývají kleptokracií a vládnoucí rodina se nemusí ničeho obávat, protože parlament ji prohlásil za svatou a nedotknutelnou. Nazarbajev je čistý despota a měl jediné přání: chtěl, aby ho uznávali i západní demokraté. Proto zval do své země prominentní osobnosti z řad politiků, byznysmenů a vědců, aby mu sloužily. A nebylo to zadarmo.
V dubnu roku 2015 se podařilo třem redaktorům newsmagazinu Der Spiegel dostat k sedmi stům tisícům stránek jedné vídeňské advokátní kanceláře, která léta se starala o zájmy Kazachstánu na Západě. Z dokumentů, které má tato redakce k dispozici, vyplývá, že řada evropských politiků byla ochotna sloužit a stát se členy vládcova mezinárodního poradního orgánu. Samozřejmě ne zdarma.
Mezi těmi, kteří byli Nazarbajevovi ochotni vylepšovat obraz, najdeme řadu špičkových bývalých evropských politiků, jako byl německý prezident Horst Köhler, německý kancléř Gerhard Schröder, německý ministr vnitra Otto Schily, rakouský kancléř Alfred Gusenbauer, italský premiér Romano Prodi, polský prezident Aleksander Kwasniewski či španělský ministr zahraničí Marcelino Oreja, abych jmenoval jen ty nejznámější.
Jak si kazašský vládce kupoval evropské emeritní politiky
Jeden z úkolů, který měli tito poradci plnit, zněl, přinutit rakouské a německé úřady, aby prezidentova zetě Rachata Alijeva, který chtěl vládce nahradit, vydali soudu v Kazachstánu. Údajně byl podezřelý ze zpronevěry 114 milionů eur. Přes snahu některých politiků Králi slunci pomoci, se to však nepovedlo.
Na celém příběhu je ale nejzajímavější detailní popis smluv a způsobů, jakými si kazašský vládce kupoval evropské emeritní politiky pomocí advokátní kanceláře Lansky, Ganzger + partner ve Vídni a jak se k tomu výše jmenovaní politici celkem vstřícně stavěli. Peníze na jejich honoráře měly být zasílány přes zmíněnou vídeňskou kancelář, kam je zase posílal Kazachstán ze svého státního fondu.
Vzhledem k tomu, že Alijev spáchal sebevraždu, nakonec sumy, které stály ve smlouvách, vyplaceny nebyly. Přesto jejich výše je zajímavá: veřejnost se tak poprvé dověděla, za kolik si vládci z postsovětských zemí mohou kupovat evropské politiky: roční honorář činí 300 tisíc eur, což je asi 8 milionů korun.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
