Fond tento týden zveřejnil první část elaborátu obsahující základní údaje a citace z usnesení vybraných soudů a státních zastupitelství, která se týkají aplikace článku II amnestie Václava Klause z roku 2013. Právě touto částí byla zastavena řada mediálně známých kauz, sahajících do devadesátých let. Připomeňme, že v ní tehdejší prezident nařídil, aby bylo zastaveno pravomocně neskončené trestní stíhání, s výjimkou trestního stíhání proti uprchlému, od jehož zahájení k 1. lednu 2013 uplynulo více než 8 let, pro trestné činy, za něž trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody nepřevyšující deset let.  

Domníváme se, že popis jednání stíhaných – a amnestovaných – osob v sobě skrývá důležitý materiál dokreslující nejen porevoluční dění v České republice, ale také některé jeho hlavní postavy. Zdůrazňujeme, že velký počet stíhaných osob byl původně ohrožen trestem odnětí svobody až na 12 let, došlo u nich však k překvalifikaci a ke snížení možného trestu v souladu s novým trestním zákoníkem účinným od ledna 2010. Tím se dotyční „vešli“ do oné hranice deseti let. Škrtem – možná chilského – pera Václava Klause a spolupodpisem premiéra Petra Nečase byla zmařena kolosální letitá práce policistů, státních zástupců i soudců…

Texty usnesení nabízejí široké veřejnosti také možnost nahlédnout „pod pokličku“ rozhodování zástupců justice spočívající v rozdílnosti výkladů stejného textu amnestie. Například při ověření doby trestního stíhání s ohledem na uvedenou osmiletou lhůtu vznikla otázka, zda je možné od celkové doby trestního stíhání odečíst dobu, po kterou bylo konáno řízení proti uprchlému a po kterou obviněný zjevně trestní stíhání mařil. Zatímco jeden soudce Vrchního soudu v Praze (a nejen on) dospěl ke kladné odpovědi, jiný soudce téhož soudu dospěl u téže otázky k záporné odpovědi. Podobných výkladových sporů je v usnesení celá řada.