Jak je to s občanskými právy občanů v naší republice? V Ústavě je paragraf, který zaručuje, že občan může činit vše, co mu zákon nezakazuje. Ale zákonné předpisy dovolují soudcům vynášet taková rozhodnutí, která toto právo občanovi odejme. Nesolventní občan je zbaven práva dovolání, protože každé dovolání musí podávat prostřednictvím advokáta. Advokáti zvučných jmen odmítají podávat dovolání, která jdou proti zájmům "osob s právnickým vzděláním".
Občan má právo na spravedlivý soud. Ministr spravedlnosti veřejně prohlásil: „Česká republika se omlouvá za nezákonný postup a nezákonné trestní stíhání poškozeného Marka Šnajdra, které vedlo Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, jakož i za jeho nezákonnou vazbu. Tento nezákonný postup vedl k profesní a společenské újmě poškozeného, za což se Česká republika Marku Šnajdrovi omlouvá.“ Jinými slovy ministr veřejně přiznal, že probíhají nezákonné soudy. Žádné konkrétní kroky neučinil, aby k tomu nedocházelo. Nikdo nebyl potrestán.
Ústava každému soudci nařizuje, že musí rozhodovat nestranně. Soudci Nejvyššího soudu ze státního majetku přisoudili ostatním soudcům (a také sobě) dodatečné peníze. Není zjevnějšího příkladu, kdy soudci rozhodovali podjatě.
Za Rakouska i první republiky platil paragraf, který pocházel již z doby římské. Jde o test pravdivosti výroku soudce (který lze uplatnit pouze v některých případech).
Test říká, že výrok i opak tohoto výroku musí být pravdivé. (Smlouva je platná, protože nebyly porušeny smluvní podmínky. Opak: Smlouva je neplatná, protože byly porušeny smluvní podmínky). V zákonných předpisech to bylo definováno takto: „Důkaz opaku je dovolen, pokud to zákon nevylučuje“. Paragraf zaručoval, že výroky soudů budou identické (ve smyslu porušení zákona) u každého soudu. Právníci komunistické éry paragraf upravili do bezzubé formulace. Soudci s klidem rozhodnou, že žalovaný zákon neporušil, ale náhradu soudních výloh mu nepřiznají.
Soudci neuznávají hierarchii zákona. Ústava jednoznačně stanoví, že rozhodnutí soudce nesmí nikdo ohrožovat. Jednou vyslovené rozhodnutí má být konečné. Pokud soudce prvního stupně v rozhodnutí pochybí, je povinností odvolacího soudu pochybení napravit. Ani soudce II. stupně nemá právo ohrožovat rozhodnutí soudce I. stupně. Axiom dvoustupňového uspořádání zajišťuje, že každé rozhodnutí soudu má svého jednoznačného soudce. Advokátní komora jasně vznesla požadavek, aby za každým rozhodnutím soudu byl konkrétní soudce (nebo senát, který musí rozhodovat jednomyslně, protože pouze jednomyslné rozhodnutí zaručuje pravdivost).
Vážená paní komisařko, měla byste doporučit našim zákonodárcům, aby přinutili soudce respektovat Ústavu. Stát, ve kterém si moc soudní přisvojila část moci výkonné, má k demokracii daleko.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
