Vážení poslanci České republiky
Domnívám se, že ani mnohým z vás se současný stav v justici nelíbí. Soudy by měly probíhat podle Ústavy a současných právních předpisů.
Základním kriteriem každého rozsudku je jeho spravedlnost. Již v antice položili rovnost mezi spravedlností a pravdivostí. Každý rozsudek (výrok soudu) lze kontrolovat, zda vyhovuje tomuto testu.
Existuje-li konkrétní důkaz činu (skutková podstata, jako zabití, přepadení, sedm milionů v krabici) je rozhodování soudce jednodušší. Trestný skutek je obvykle uvedený v zákonných předpisech (trestním řádu) a výši trestu soud stanovuje podle svého svědomí.
Složitější případ nastává, když soudce rozhoduje o trestné činnosti. Vzniká domněnka (pochybnost), zda některá činnost je trestná (korupce, převádění peněz na jiné účty, povinnosti vyživovat osoby ...). Takové případy lze s úspěchem jednoznačně rozhodovat důkazem opaku (v matematice důkaz sporem). Výrok soudce musí být pravdivý k oběma stranám sporu.
V soudním řádu platném od roku 1849 do roku 1963, byl důkaz opaku definován takto: „Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“
Čili skutky, pro které platí právní domněnka, nepotřebují důkaz. Pro každou domněnku je povolen důkaz opaku, s výjimkou těch domněnek, o kterých právní předpisy něco nařizují. Samotný soudce (zákon) určuje, zda je důkaz opaku povolený.
Výrok soudce je také domněnka, kterou lze testovat důkazem opaku. Čili soudce si musí být vědom toho, že jeho výrok má být pravdivý a projít testem opaku.
Nejčastější spory jsou o platnosti smlouvy. Během trvání smlouvy může nastat spor, zda byly porušené smluvní podmínky, a jedna strana požaduje zneplatnění smlouvy od jistého okamžiku. Soudce musí rozhodnout, zda došlo k porušení smluvních podmínek, a musí rozhodnout ve prospěch té strany, která je v právu, čili která smluvní podmínky neporušila. Je-li stranou žalující, výrok soudce musí být: „Žalobce je v právu. Žalovaná strana splní podmínky, uvedené v žalobě. Náklady žalobce a soudu hradí žalovaná strana.“ Není-li strana žalující v právu, výrok soudce musí být (opak): „Žaloba se zamítá. Náklady soudu a žalované strany hradí žalobce.“ K žádné jiné možnosti nemůže dojít. Tím má skončit rozhodování soudu I. instance.
Jsou dvě hlavní příčiny špatné práce justice.
1. Soudce I. stupně nekontroluje svá rozhodnutí důkazem opaku. Netestuje, zda vynesl pravdivý výrok. Pokud soudce I. stupně zjistí, že jeho výrok neprojde testem opaku, má možnost své rozhodnutí opravit, nebo trvat na svém výroku. V tom případě by měl v rozsudku přiznat, že jeho rozhodnutí je sice v rozporu s testem opaku, ale skutečnosti ho přiměly k tomu, aby rozhodl podle svého svědomí (soudcovské cti).
2. Soudci odvolacích soudů (II. stupně) nedodržují Ústavu. V Ústavě je jednoznačně stanoveno, že nikdo nesmí nezávislé rozhodnutí soudu ohrožovat. Nikdo je termín zcela jasný. V první řadě nesmí své rozhodnutí ohrožovat samotný soudce. To značí, že soudce může daný spor rozhodovat pouze jednou. Každé jiné rozhodnutí by nebylo nezávislé. Ani soudce odvolacího soudu nesmí ohrožovat rozhodnutí soudce I. stupně. Máme dvoustupňový soudní systém rozhodování (axiom), protože ten je z hlediska soudních nákladů nejlepší. Špatná rozhodnutí soudu I. stupně je povinen zkontrolovat odvolací soud. Odvolací soud má možnost rozhodnutí soudu I. stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí.
Ve výjimečných případech může ještě rozhodovat dovolací soud, protože je někdy nemožné porovnat dvě práva, která jsou v předpisech uvedená. Dovolací soud by měl být soudem smírčím.
Práva státního zástupce musí být obdobná, jako jsou práva občana. Státní zástupce má nesporné právo a povinnost sdělit soudu o trestném skutku (chování) občana nebo jiného subjektu. Neměl by mít právo takové obvinění zveřejnit dříve, než o tom rozhodne soud, protože by se mohl dopustit trestného činu pomluvy bezúhonných občanů. Státní zástupce nesmí mít právo dovolání (proti rozhodnutí soudu II. stupně). Dovolací soud má řešit spory domluvou mezi účastníky sporu, stát by vždy rozhodl ve svůj prospěch.
Soudy neprobíhají podle litery Ústavy. Soudní řády jsou v rozporu s Ústavou. Zde je výčet čtyř paragrafů, které by se měly stát součástí právních předpisů, aby se stát stal právním státem:
§ 1. Hierarchické uspořádání poznatků a právních norem tvoří „Zákon“, podle kterého soudci rozhodují. Jsou to:
1. zákony přírodních a matematických věd, nejnovější poznatky věd lékařských a technických,
2. Ústava, Listina práv a svobod,
3. nařízení nadnárodních orgánů, kterých je republika členem (EU, NATO)
4. zákony a zákonná nařízení uvedené ve Sbírce zákonů,
5. nařízení institucí a osob, které jsou zmocněni taková nařízení vydávat.
§ 2. O vazebním zadržení občana rozhoduje porota nejméně tří soudců. Její rozhodnutí musí být jednomyslné.
§ 3. Soud nesmí měnit žalobní návrh. V soudním řízení musí soud vyhodnotit každý předložený důkaz.
§ 4. Soudnictví je dvoustupňové, každý občan má nárok na dva zákonné soudce. Soudy na každém stupni mají povinnost vyřešit spor. Nemají pravomoc nutit jiné soudy, aby za ně rozhodovaly.
Vážení poslanci. Cílem každé politické strany musí být vládnout republice tak, aby život občanům nebyl ničím komplikován. Aby se občan u soudu domohl spravedlivého rozsudku. Soudy nelze používat k naplnění stranických pokladen. Poslanecká sněmovna se nesmí nechat zneužívat činností, která jí naprosto nepřísluší. Poslanecká sněmovna není soudní síň. Rozhodovat o vině a nevině může jen soud. Uvažte, zda realizace navrhovaných paragrafů by nebyla dobrým důvodem dát důvěru navržené vládě. Ministři spravedlnosti si nějak divně vykládají Ústavu.
Karel Januška
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
