Kořeny takových rozhodnutí pocházejí z doby totality. Soudní postupy byly vymyšlené tak, aby rozhodnutí soudce mohlo být upravené pro potřeby vládnoucí strany.
Již Římané objevili, že výrok soudu je spravedlivý pouze tehdy, když je pravdivý k oběma stranám sporu. Každé rozhodnutí soudu má příčinný charakter. Z příčiny události (skutku, domněnky) vyplývá rozhodnutí soudce. Aby rozhodnutí bylo spravedlivé, musí být příčinná souvislost zachována k oběma stranám sporu. Soudce se vyjadřuje vždy vůči žalobci. Když se na soud v téže věci obrátí druhá strana, soudce musí rozhodnout „opakem“.
Vědě matematické se nepodařilo přesvědčit právní vědu (ani za čtvrt století po sametové revoluci), že pravda je hodnota, kterou je třeba respektovat. Justiční mafie ignoruje tisícileté zkušenosti, jak spravedlivě rozhodovat. V matematice se k dokázání nějakého výroku (formule, věty) používají různé metody. Jednou ze stěžejních metod je důkaz sporem. V triviální formě se tomuto důkazu učí už na základních školách. Žáci musí vědět, že platnost (pravdivost) rovnice se nezmění, když celou rovnici násobíme nenulovým číslem. Násobíme-li rovnici číslem -1, rovnice musí pořád platit. V Římském právu se tomuto postupu říkalo důkaz opaku (z opaku, opakem). Ten říká toto: Je-li nějaká formule pravdivá, potom negace formule je také pravdivá. Opak rozhodnutí soudce získáme tak, že zaměňujeme všechny výrazy (u kterých je to přípustné) jejich opaky. Čili nahrazujeme: je><není, platí><neplatí, vinen><nevinen, svítí><nesvítí, jeden><žádný, všichni><nikdo ....atd. Mluvnické spojky chápeme tak, jako v přirozené mluvě.
Aplikujme důkaz opaku na výrok soudce: Smlouva je platná, protože žádná strana neporušila smluvní podmínky. Negace (opak) tohoto výroku je: Smlouva je neplatná, protože jedna strana porušila smluvní podmínky. Oba výroky jsou pravdivé. Soudce musí rozhodnout ve prospěch strany, která smluvní podmínky dodržela. Za Rakouska museli soudci respektovat paragraf: Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. Verdikt soudce musel být jednoznačný, pravdivý výrok. Tento odstavec z předpisů odstranili právníci už v totalitě. Zákony matematiky a přírodních věd jsou nedílnou součástí zákona. Jestliže některý soudce tyto zákony nezná (nebo špatně interpretuje), je na soudci vyššího stupně, aby takové rozhodnutí napravil a nesnižoval se k tomu, aby porušoval Ústavu a vracel spor nižšímu soudu. Proto některé spory trvají desítky let.
Odstavce Listiny práv: "Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné". "Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu..." Na základě uvedených odstavců se žádný soudce nesmí zabývat tím, jakého původu, vzdělání nebo rasy je osoba, která se na soud obrací. Občanský soudní řád porušuje tuto skutečnost. Dává soudcům pravomoc zabývat se tím, zda osoba má nespecifikované vzdělání právnického směru, případně nějaké povolání. Podle Listiny základních práv jsou si svéprávní občané před zákonem rovni. Má-li „osoba s právnickým vzděláním“ právo obrátit se na Nejvyšší soud, potom podle Listiny má toto právo každý svéprávný občan. Listina vylučuje možnost, aby se soudce zabýval tím, zda občan má nějaké vzdělání nebo povolání. Správní soud, Nejvyšší soud a Ústavní soud tuto skutečnost často nerespektují.
Počet soudců je více než dostatečný. Přesto si "občané s právnickým vzděláním" nechali uzákonit, že platnost některých smluv bude řešit státní úřad. Žádný úřad není k takové činnosti dostatečně vybavený. Důsledkem je, že jsou exekuce uvalovány na děti. Žádné vylepšování předpisů nezabrání tomu, aby se sporné případy vrátily soudu, který je jediný za takovou činnost státem placený.
Soudci a státní zástupci někdy ignorují presumpci nevinny. Bez existence trestného činu (nebo takového činu, který trestný čin dokládá), zbaví občany základního občanského práva svobody pohybu (případ Tluchoř). V lepším případě léta soudí bezúhonného občana, kterého někdy odsoudí (Dalík, primátor Svoboda, ministryně Parkanová). Skutková podstata trestného činu je pro soudce a státní zástupce cizí slovo.
Největší problém je ten, že ani soudci vrcholných soudů nerespektují literu Ústavy. Soudci Nejvyššího soudu bez skrupulí přisoudili jiným soudcům, a také sobě, dodatečné platby ze státního rozpočtu. Takové rozhodnutí bylo nepochybně podjaté. Politické strany nerespektují pravomocné rozhodnutí soudu.
Ústavní soud se zabývá se případy, které s Ústavou nemají nic společného. Pravidla, která si ÚS stanovil pro jednání, jsou v rozporu s matematikou. Pouze jednomyslná rozhodnutí soudních senátů mohou být pokládaná za pravdivé výroky.
Představitelé moci výkonné nemohou být současně v zákonodárném sboru. Volbou do poslanecké sněmovny získávají politické strany oprávnění vládnout (řídit věci veřejné). Je na politické dohodě vítězné strany (stran), koho učiní zodpovědným za vládu v následujícím období. Předseda vlády a ministři jsou v každém okamžiku odpovědní celé poslanecké sněmovně. Proto nemohou být současně poslanci. Za zvolené ministry je třeba do sněmovny delegovat následné poslance z vítězných stran.
Nejvyššího státního zástupce by měl vždy jmenovat nový předseda vlády. Situace, která nastala po prohlášení ministra spravedlnosti k případům Tluchoř, by se nikdy neměla opakovat.
Aby se situace zlepšila, je třeba přikázat všem soudcům, že nerespektování Ústavy soudcem nepřichází v úvahu. Zákony matematiky a nejnovější poznatky ze všech věd jsou nedílnou součástí zákona. Bez zásahu zákonodárců se nápravy v justici nedočkáme. Z diskuze s kandidáty do senátu vyplývá, že se senát jen velmi těžce může stát pojistkou demokracie.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
