Dvakrát jsem po soudu požadoval, aby rozhodl o platnosti uzavřené smlouvy. Pokaždé z důvodu porušení smluvních podmínek.
Poprvé se jednalo o smlouvu uzavřenou s JZD. Zákonodárci přikázali, aby daň z pozemku platil vlastník. Na vypracování nových nájemních smluv dali zákonodárci termín (asi dva roky). Upozornil jsem nájemníka na uvedenou skutečnost, a navrhl novou nájemní smlouvu. Nájemník odmítl uzavřít novou smlouvu. Informoval jsem se v právní poradně, zda je možné, aby platila nájemní smlouva, která je v rozporu se zákonem. Ve staré smlouvě byla klauzule, že daň z pozemku platí nájemník. Právník mi sdělil, že před soudem nemám naději, abych spor vyhrál. Právník měl pravdu. Spor jsem nevyhrál, nájemník si sám určil, jaký nájem bude platit. Podrobný popis na adrese soudniproces.wz.cz.
Ve druhém případě jsem opět požadoval, aby soud zneplatnil smlouvu, ve které si telefonní operátor změnil smluvní podmínky. Spor je popsán na adrese dokumentytmobil.wz.cz. Soud předal soudní spis ČTÚ, abych se nemohl domáhat náhrady škod, které mi soud způsobil.
U našich civilních soudů sice lze hledat pravdivé a spravedlivé rozhodnutí, ale s výsledkem pochybným.
Civilní spory zpravidla řeší případy mezi dvěma účastníky. Výrok soudu se vždy obrací k žalující straně. Rozhodne-li soud, že žalující strana je v právu, současně tím říká, že žalovaná strana v právu není. (Kdyby žalující stranou byla strana žalovaná, výrok soudu musí být opakem vyneseného výroku.) Oba výroky musí být pravdivé, aby soud byl spravedlivý. Výrok i opak výroku tvrdí stejnou skutečnost. Tím je zaručené, že soudy v podobných případech rozhodují obdobně.
To je základní princip, kterým se soudci řídili všude, kde platilo římské právo. Tím je důkaz opaku. K výroku, který něco sděluje, zpravidla existuje i jeho opak. To platí o všech výrocích, nejenom o výrocích soudu. Soudní výrok je rozhodnutí. Vyznačuje se tím, že soud by měl logicky zdůvodnit (uvést příčinnou souvislost), proč takové rozhodnutí činí. Soud má dvě možnosti, podle kterých může rozhodovat. Buď podle znění napsaných listin (kterým současní soudci říkají zákon), nebo z hlediska „vyššího principu mravního“.
Princip opaku byl zakotven v právních předpisech (na našem území) až do roku 1950. Stačila k tomu jediná věta: Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje. V roce 1950 byl tento paragraf z právních norem odstraněn. Totalitní justice si otevřela cestu, jak vynášet jakákoliv rozhodnutí. Stačila fráze, že v zájmu pracujícího lidu soud rozhodl a proti takovému rozhodnutí občan nemá obranu. Odborníci z našeho ministerstva (ne)spravedlnosti zavedli do současných právních předpisů termíny „naléhavý právní zájem“ a „závazný právní názor“. Soudy s těmito nedefinovanými termíny normálně operují a na jejich základě vynášejí svá libovolná rozhodnutí. Proto triviální spory trvají desetiletí a občan se často práva nedovolá.
Listina práv stanoví, že každý občan má nárok na zákonného soudce. Naše soudnictví je dvoustupňové. Jestliže soud v I. stupni rozhodne špatně, občan má nárok na jiný (odvolací) soud a také na jiného zákonného soudce. Ústava a slib jednoznačně přikazují soudcům, že musí rozhodovat nestranně. Ani soudce odvolacího soudu nemůže nutit jiného soudce, aby rozhodoval podle jeho úsudku. Odvolací soud musí napravit i formální chyby soudu I. stupně. Za to soudci berou mzdu.
Nekvalitní práce soudu I. stupně se nesmí promítnout do práv občana na spravedlivý soud. To současné soudní postupy ignorují.
Nejhorším pozůstatkem totalitního systému je skutečnost, že byl odstraněn princip opaku z našeho právního řádu.
Současná situace vyhovuje všem „občanům s právnickým vzděláním“. Zákonodárci by měli přemýšlet o prioritách stávajících a nových zákonných nařízení.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
