Existuje-li konkrétní důkaz činu (skutková podstata, jako zabití, přepadení, sedm milionů v krabici) je rozhodování soudce jednodušší. Trestný skutek je obvykle uvedený v zákonných předpisech (trestním řádu) a výši trestu soud stanovuje podle svého svědomí. Soud posoudí, zda je skutek žalobou řádně doložený a podle svého vědomí a svědomí rozhodne, zda se skutek stal nebo nestal. Výrok soudu je buď: Žalovaný je vinen, nebo: žalovaný je nevinen.

Složitější případ nastává, když soudce rozhoduje o trestné činnosti. Vzniká domněnka (pochybnost), zda některá činnost je trestná (korupce, převádění peněz na jiné účty, povinnosti vyživovat osoby ...). Takové případy lze s úspěchem jednoznačně rozhodovat důkazem opaku (v matematice důkaz sporem). Výrok soudce musí být pravdivý k oběma stranám sporu.

V soudním řádu platném od roku 1849 do roku 1963, byl důkaz opaku definován takto: „Skutky, pro jejichž existenci zákon stanoví domněnku, nepotřebují důkazu. Důkaz opaku jest dovolen, pokud jej zákon nevylučuje.“

Čili skutky, pro které platí právní domněnka, nepotřebují důkaz. Pro každou domněnku je povolen důkaz opaku, s výjimkou těch domněnek, o kterých právní předpisy něco nařizují. Samotný soudce (zákon) určuje, zda je důkaz opaku povolený