Dívám se, jak si někteří vysokoškolští pracovníci libují, že jim stát přidal finance. Jak si udělují tituly pře jménem i za jménem. Jak nás ČT informuje o tom, že někteří hokejisté na západní polokouli střelili v x-té minutě branku. Ještě jsem ale nezaslechl, že by naše republika byla parodií na právní stát. Proto pár otázek, které by mi mohl objasnit pan Moravec.
Bývalý poslanec Rath byl zadržen policií se sedmi miliony v krabici. Jak je možné, že tento občan pobývá na svobodě a úkoluje soudy? To policie tak špatně pracovala? Nebo moc soudní si plete pojmy a místo soudů vynáší morální spekulace?
Jak je možné, že jeden státní úředník (ve funkci státního zástupce) úkoluje zákonodárce (zvolené poslance dolní sněmovny), aby mu vypomohli najít trestný skutek skupiny občanů?
To je výsledek činnosti „občanů s právnickým vzděláním“, kteří se usídlili na všech důležitých postech, včetně Ústavního soudu.
Najde se někdo v poslanecké sněmovně, který odmítne dělat ze sebe panáka, a požádá onoho státního zástupce, aby mu sdělil, který zákon ho k takové činnosti opravňuje? Pouze skutečnost, že je někde v právních předpisech popsán trestný čin korupce?
Všichni zákonodárci přijali za své, že obvinění státním zástupcem je ekvivalentní s obžalobou, a ochotně vydávali skupinu kolem p. Babiše soudnímu stíhání. Kolik občanů s „právnickým vzděláním“ sedí v dolní komoře nevím. Ale když ani jednomu nepřipadá divné, že obžalobu pokládá státní zástupce za dokonaný trestný skutek, pak naše právnické vysoké školy vychovávají nemyslící občany.
Každý poslanec má vědět, že pouze soud má pravomoc označit nějaký skutek za trestný čin. Nikdo jiný. Jestliže moc výkonná (policie) vybírá za přestupky pokuty, každé vybrání je pod mocí soudní. Každý občan v právním státě má možnost obrátit se na soud, který musí spravedlivě rozhodnout.
Spravedlivé rozhodování soudu znali již svobodní občané ve starém Řecku. Položili rovnost mezi pravdivým a spravedlivým rozhodnutím. Někdy lze pravdu těžké objevit. Proto může soudce rozhodovat také podle svého svědomí. Aby i takové rozhodnutí bylo spravedlivé, vymysleli dvoustupňové soudnictví. Rozhodnutí soudce prvního stupně mohl za jistých podmínek zkontrolovat soudce druhého stupně. V pravomoci soudce vyššího soudu bylo rozhodnutí soudce potvrdit, opravit neb vynést své konečné rozhodnutí. Přesně tak, jak je napsáno v naší Ústavě.
Pravdivost soudního rozhodnutí se ověřuje jednoduchým pravidlem. Výrok soudu musí být pravdivý k oběma stranám sporu. V matematice je tento důkaz nazván důkaz sporem. Učí se mu na základních školách. Rovnice platí jak v kladných číslech, tak také v záporných. V justici je tento důkaz nazván důkaz opaku.
Každý soudce má jen dvě možnosti, jak může rozhodnout. Na základě příčiny a důsledku určí, která strana je v právu. Bez ohledu na to, která strana se na soud obrátila, rozhodne podle toho, která strana se provinila. Soudce jen ve výjimečných případech rozhoduje podle svého svědomí. Aby i takový případ byl spravedlivě rozsouzený, ustálilo se dvoustupňové soudnictví. Rozhodnutí soudu v prvním stupni může odvolací soud zkontrolovat. Ten má pravomoc rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdit, opravit, nebo vynést své konečné rozhodnutí soudu. Žádný jiný případ nemůže nastat, protože jenom jedna strana může být v právu, čili mít pravdu.
Přesto existují ještě dovolací soudy, které mohou do případu zasáhnout. Rozhodnout o dvou právech (matka rodit doma a přivolaný lékař k porodu) je třeba řešit individuálně. Nikdy se nesmí porušovat znění Ústavy. Každý soudce rozhoduje nezávisle a nestranně. Rozhodnutí vyššího soudu má být vždy konečné. Tak čtu literu Ústavy.
Páni zákonodárci v dolní komoře, je to opravdu tak složité, nebo jsou vám požadavky občanů lhostejné? Vaše kočkování o funkce připomíná film „Limonádový Joe“.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
