Kdyby tak totiž učinil, nemohl by obratem ruky informovat média a jejich prostřednictvím sugerovat veřejnosti, že se policejní prezident Tuhý stal obětí šikany ze strany olomouckých státních zástupců a podvratných živlů z řad policistů. Ze zmiňovaného materiálu totiž jasně vyplývá, že pan policejní prezident, tento „věšák na uniformu“, nejenže neváhal vyšetřovatelům GIBS lhát, ale dokonce se pokusil, tváří v tvář nezpochybnitelným faktům, zatáhnout do věci svého nezletilého syna a svoji, byť bývalou, manželku. Nedokáži si představit, co by mohlo ještě více zpochybnit věrohodnost pana Tuhého. Jak se však zdá, nic nedokáže zviklat ministra Chovance, který sám neváhal ve své bakalářské práci opisovat od přeloučského maturanta, v jeho podpoře tohoto ometálovaného rádoby policisty. Inu, vrána k vráně.

Stejně pozoruhodnou skutečností je, jak lehce mnozí novináři přistoupili na verzi tohoto případu, která je jim předkládána ať již Policejním prezidiem nebo Ministerstvem vnitra. U těchto institucí, beztak vrcholně nedůvěryhodných, se nedal jiný přístup očekávat. Zájmem novinářů by mělo být dopídit se skutečného stavu věcí a teprve následně o těchto faktech informovat veřejnost. Dnes se tzv. investigativní novinářská práce omezuje na pouhé zveřejňování názorů jedné či druhé strany bez ambice a se strachem zaujmout k věci vlastní postoj. Ke škodě věci, neboť podobný přístup vyvolává dojem, že média se ocitají v lokajském postavení k nejrůznějším mocenským skupinám.