Obdivuji Blahynkovu odvahu a přitom noblesu, s níž se vypořádal s každým učencovým výpadem proti velkému českému umělci.
Laskavý čtenář snad promine, že já tak noblesní nebudu.
Přiznávám, že nejsem zarytý kunderovec. Směšné lásky a Žert, to jsou skvělé české knihy.
Osobně myslím, že neměl odcházet, měl zůstat v Čechách, jako Franz Kafka (ten dopadl ovšem smutně – nikdo ho nečte, ale nosí se to na tričkách).
Bohumil Hrabal setrval. Co by na to řekly jeho kočenky – ne perské, nýbrž kerské!
I Rusové na útěku psali rusky.
Mimochodem, co čteme, není Pasternak, ani Jesenin, to je Josef Hora. Bez Hory by se z Jeseninovy černé tmy „nesypaly dolů bílé kytičky“.
Novákovi nic nelidského není cizí.
Kundera vlastně ani psát neumí, překladatelé ho musí vypulírovat, proto je třeba číst ho v angličtině. „Kunderův styl občas hrká, není to úplně Hrabal ani Škvorecký, ta čistota tam chybí, a vynikající překladatel udělá z bavlny hedvábí.“
Stavět do jedné lajny Hrabala a Škvoreckého je urážka. Génius versus průměrný pisec, jemuž vstupenku do síně emerické slávy dala emigrace.
Jak by mohli Nováci rozumět Hrabalovi? Stejně jako nobelovská komise nemohla rozplést jemné předivo Seifertových básní. Daj-li medajli? Marnost nad marnost, účel však prostředky neposvětí.
Novákova analýza stylů světových spisovatelů je čtení pro bohy, pokud odebírají Dikobraz či jeho pohrobky. Kundera ze srovnání vychází coby chudý příbuzný. A proto je překladatel oprávněn jeho knihy vylepšit, tak nějak zešťavnatit.
Naštěstí každý spisovatel, i ten nejhorší – píše, jak umí. A ten nejlepší – jak chce!
Kdybych měl volit mezi košilí hedvábnou a bavlněnou, dám přednost bavlně.
Je však možné, že Novák, aby se zavděčil, pokouší se z amerických otrokářů sejmout hříchy spáchané na otrocích z bavlníkových plantáží. Ovšem hedvábí? Pozor! Přišlo z Číny!
A tak Blahynka trefně cituje ze semaforské Kytice Jiřího Suchého (1970) odpověď krále na nabídku macechy: „Seru na hedváb, babice!“
Novák zná recept, jak se na americkém trhu prosadit. Na otázku „co se v Americe naučil o psaní“, odtuší knížecí radou: „Hlavně to, že se musí psát jednoduše a jasně.“
Jasňačka. Kovbojové se taky s ničím nepárali. Ukradl jsi krávu? Tady máš kulku. Dočtete se to v každém komiksu, aniž byste namáhali šedou kůru mozkovou.
Expert se neopomene pochlubit, že oproti čecháčkům, kteří ho obviňují z nevzdělanosti, zatímco sami studovali „u akademika Rzounka, který šel na českou literaturu s marx-leninským napalmem“, on byl otitulován na University of Chicago, na níž „studovali Vonnegut, Roth nebo Susan Sontagová“.
Jako bys řekl, že každého Čecha vyučoval Komenský!
A propos napalm! Ten neomylně patří k US válečné kultuře.
Já vystudoval pražskou Vysokou školu ekonomickou, nemůžu se tím však ohánět. Prolezl jsem, jsa již zkažen poezií.
Jan Novák sice rozumí marketingu, ví co a jak prodat, jenže nesmrtelnost není ke koupi.
A tak sáhne aspoň po pomluvě. Skladatele Lazebníka sevillského by jistě potěšilo, že i jakýsi Novák z Čech slyšel jeho árii o pomluvě. Pomluva je tak jako vánek, aby záhy vzrostla ve vichřici.
Praštil se přes vlastní kapsu a zaplatil vydání příslušného čísla Respektu, aby se pomluva o Kunderově „udavačství“ donesla i k negramotným. Náklad byl enormní a tiskovina s úrovní Arijského boje se zadarmo rozdávala v knihovnách, knihkupectvích, školách, ba i na ulicích.
Snad i v porodnicích.
Kundera v eseji Co z tebe zbude, Bertolte, uvádí odpornou vzpomínku Very Tenschertové, bývalé vedoucí fotolaboratoře divadla Berliner Ensemble, na Bertolta Brechta. Z knihy jakéhosi marylandského profesora cituje obvinění, jež samozvaný prokurátor snesl na hlavu jednoho z největších německých básníků-antifašistů: nepřiznanou homosexualitu, lakomost, ledové srdce, a jako třešeň na dortu jeho tělesný pach. „Co z tebe zbude, Bertolte? Tvůj zápach uchovávaný po třicet let tvou spolehlivou spolupracovnicí, převzatý pak vědcem, který ho moderními metodami univerzitních laboratoří zesílil a poslal do budoucnosti našeho tisíciletí.“
Po jednadvaceti letech Novák vystřelí na Kunderu tímtéž kalibrem. Až neuvěřitelně tímtéž.
Novák paní emeritní laborantku silně připomíná. Sice neměl příležitost ke Kunderovi přičichnout, nicméně u něj nalezl obdobné zavrženíhodné vlastnosti: erotomanii, využívání milenek, lhavost, lakotu, necitelnost… A hlavně sympatii pro Stalina!
Ani já jsem neměl možnost přičichnout k Novákovi a nikterak po takovém zážitku netoužím. Pochybuji, že by nějaká vodička přebila smrad, který vychází z jeho duše.
„Básník a stalinista“, nazval druhý díl svého pamfletu. Vše ovšem stojí na předpokladu, že Stalin byl zloduch. Musel být, vždyť to tvrdil Chruščov!
Stalin odmítl stát se figurkou. O jeho skutečné úloze se nedozvíme nic, je to neprodyšně střežené tajemství dějin. Stalinské houfy vyrojivší se v osvobozeném Böhmen und Mähren v příhodném okamžiku na povel otočily a bylo jim odpuštěno. Jak vidno a známo, nikoli všem.
Kunderova chorobná touha po penězích se dle Nováka projevila kupříkladu tím, že plagoval sám sebe. K úmrtí Nezvala vydal tři téměř shodné texty. „Nechtěl si náhodou nějak rychle přivydělat? Neprodával Kundera prostě svého kokršpaněla dvěma zákazníkům jako Jaroslav Hašek? Jenomže neprásknul to Hašek sám na sebe? Nevychloubal se tím, místo aby to skrýval jako Kundera?“
Práskač, aby se ospravedlnil, vidí v každém práskače.
Já taky něco prásknu! Již uvedený Gioacchino Rossini použil svoji nejslavnější předehru nejprve k opeře Aurelius v Palmýře (1813), nato k Alžbětě, královně anglické (1815), aby definitivně skončila u Lazebníka sevillského (1816).
Ač dozajista zanícený ekolog (jak jinak v USA), je tedy Novák proti recyklaci. Papežštější než papež, američtější než Američan. Jinak mu proklepnou život až k početí!
Posloužil mu i bývalý Kunderův kamarád, sexuolog Pondělíček, z něhož vydoloval kádrový posudek. U nenapravitelného erotomana Kundery prý „celý rituál svádění představuje vlastně jen rigidní manévr k oklamání sebe sama, k potlačení vlastní homosexuality“.
Pomineme-li otázku, co je Novákovi po Kunderově erotickém životě, musíme uznat, že i Don Juan a spol. musí být postaveni mimo zákon.
Věru nechtěl bych znát Novákův pohlavní život – zřejmě je tristní. Jak jinak ve státě, kde je trestné plácnout kolegyni po zadku – byť se tak stalo v jejím prenatálním stavu.
Škoda, že působí ve Státech, skvěle by se uplatnil v nynějším tažení proti sexuální orientaci Boženy Němcové. Dosud nikdo nepřišel s odhalením, že byla teplá. Zatím se jen sestavuje úřední seznam jejích milenců.
Novák ovšem musí tvrdit americkou muziku. Zadání je zadání, jinak nebude na chléb.
Jak píše Milan Kundera o vztahu vítězných Američanů k „osvobozeným“: „Evropan, unavený a skeptický, poražený a kulpabilizovaný, nechal se lehce oslnit bělostí zubů, které každý Američan, když sestupuje s úsměvem do hrobu, ukazuje jako závěrečný pozdrav světu živých.“
I když z literatury víme, že američtí dentisté patří k nejbohatším (začíná to i v bezzubých Čechách), věříme, že pan Novák má v ústech pečlivě nablýskaný chrup.
Každopádně si nabrousil zuby i na Kunderovy básně a překlady. Aby se mohl (žárlivý Kundera, nikoli nestranný Novák) blýsknout svým pochybným umem, v jím sestavené antologii Apollinairovy poezie „vynechal vynikající překlady Seifertovy, Holanovy a Hrubínovy“. Vždyť pokrok v překládání není možný a prznění klasiků domýšlivými potomky by se mělo zakázat!
Samozřejmě dojde i na chef-d’oeuvre obžaloby: Kunderovo údajné udání studenta Dvořáčka, alias agenta CIA. Nebudu to rozebírat, vše stojí a padá s momentálně platným výkladem tehdejší společenské situace. Za studené války prostě Kundera například mohl jen splnit svou občanskou povinnost, jako ji plnili neskonale výše postavení „agenti Jejího veličenstva“, například Graham Greene.
Náš nebo váš člověk v Havaně? Dnes už na tom nezáleží.
Američan Edgar Allan Poe si rovněž zkusil své. Bývalý přítel reverend Dr. Rufus Griswold vydal po básníkově smrti jeho dílo a opatřil jej životopisem. Jan Werich v doslovu ke Zlatému skarabeovi (Státní nakladatelství dětské knihy, 1959) píše: „Životopis od Griswolda byl škopek špíny a pomluv. Francouzský básník Baudelaire, veliký obdivovatel Poea a překladatel jeho díla, se vypořádal s Griswoldem výrokem: ‚Což není v Americe zařízení, které zakazuje psům přístup na hřbitovy?‘“
Co je komu do toho, jestli Poe pil, jestli nabízel sňatek několika ženám najednou, jestli škudlil nebo rozhazoval? Přibude k Havranovi verš? Vyrostou snad Berenici nové zuby? Nedorazí Artur Gordon Pym o jednu míli blíž pólu?
Pravda vítězí, ale dá to fušku, tvrdil Jan Masaryk v proslulém bonmotu. Fuška je však příliš blízko fušeřině. Řekněme raději, že připravovat vítězství pravdy je sakra práce!
Proto patří dík Milanu Blahynkovi, velkému vidoucímu, za odvahu, s níž se i v této knize oddal pravdě, byť za vynaloženou práci sklidí nejspíš slepou nenávist.
Jedno je jisté. Nad Kunderou, Brechtem, Hrabalem, Haškem, Kafkou, Apollinairem, Poem se voda zapomnění nezavře.
V bahně skončí příživníci, snažící se nakazit živé maso umění. Zavře se nad nimi jako nad zrádcem v dnes proklínaném Králi Šumavy.
Karel Sýs
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
