Karel Wágner: Umlátí Číňané islamisty čepicemi?

Inu, dění to bude nejspíše pestré. Čemuž se zdá nasvědčovat, mimo jiné, i uzavřená smlouva o vojenské spolupráci a vybudovaní turecké vojenské základny v Kataru, jak o tom turecký prezident Recep Tayyip Erdogan média informoval 2. prosince 2015. Obě země budou moci využívat navzájem své přístavy, letiště, vzdušný prostor a vojenské vybavení. Budou také sdílet zpravodajské informace a údajně spolupracovat při protiteroristických operacích. Metin Gurcan, bezpečnostní analytik z ankarské Bilkent University k tomu v tureckých sdělovacích prostředcích dodal, že dohoda byla urychlena potřebou „vyvážit íránské sebevědomí v oblasti Perského zálivu a rostoucí úlohu Číny na Blízkém východě“.

Naproti tomu Aykan Erdemir z washingtonské Nadace pro obranu demokracie při komentování této smlouvy v Al Arabiya News upozornil laickou veřejnost na skutečnost, že takovéto partnerství je asymetrické, neboť stojí více na ideologickém základě než na reáliích. A jak Erdemir zdůrazňuje, bude turecko-katarské partnerství na Blízkém východě vnímáno především jako aliance, jejímž cílem je podporovat ideologii Muslimského bratrstva. Proto také očekává, že nově uzavřená smlouva bude zdrojem kritiky přicházející zejména z Ruska a Íránu, ale i Sýrie a Iráku. Nicméně budování užších vazeb s Katarem je pro Turecko důležité z hlediska diverzifikace energetických zdrojů, především po prudkém ochlazení vztahu s Ruskem, jeho dosavadním hlavním dodavatelem zemního plynu, díky čemuž se Turecko mělo stát dokonce tranzitní zemí pro dodávky ruského plynu do Evropy. "Turecko je pro nás bratrskou zemí a za Tureckem stojíme ve všech směrech, včetně energie," prohlásil Salem Mubarak Al-Shafi, katarský velvyslanec v Turecku. A aby se to nepletlo, Recep Tayyip Erdogan hned strategické partnerství nabídl i Saúdské Arábii, jak o tom u nás informovala ČT. Na webu ČT24 je záznam relace s komentářem politického geografa Michaela Romancova, na druhém záznamu událost komentuje i turkolog Tomáš Laně.

Oficiálním náboženstvím v Kataru je islám a islámské právo šaría je zde hlavním zdrojem legislativy. Mezi Katařany je 95% muslimů, v drtivé většině wahhábitů, prosazujících panislamismus, podobně jako je tomu v Saudské Arábii. Národní příjmy Státu Katar, rozkládajícího se v jihozápadní části Perského zálivu, zajišťuje hlavně těžba a zpracování ropy a zemního plynu. Ve speciálních tankerech se odtud vyváží zkapalněný plyn LNG (liquified natural gas), který se na kapalinu přeměňuje po zchlazení na minus 162 stupňů Celsia. LNG tak zaujímá asi 600krát menší objem než zemní plyn, což představuje jeho největší výhodu při skladování a dopravě. A není bez zajímavosti, že se díky západním expertům v Kataru začala ze zemního plynu vyrábět i syntetická motorová nafta (Syn Fuel), která splňuje nejpřísnější emisní normy. Největšími odběrateli katarského LNG jsou Japonsko a Jižní Korea, ale velký zájem o něj projevují i Čína s Indií. V prosinci 2015 historicky první dodávka zkapalněného plynu LNG dorazila do Polska, do nově postaveného terminálu ve Svinoústí. O vybudování terminálu, který je schopný pokrýt až třetinu polské spotřeby plynu, rozhodla polská vláda v roce 2006, o tři roky později se státní plynárenská a ropná společnost PGNiG dohodla na dvacetileté smlouvě o dodávkách LNG s katarskou firmou Qatar Gas. Polsko by tak nemělo být již závislé na jediném dodavateli zemního plynu, zároveň by se tím měla otevřít cesta k alternativním zdrojům zemního plynu i dalším zemím střední a východní Evropy. Navíc LNG na globálních trzích prudce zlevňuje a tato komodita se tak pro evropský kontinent stává stále zajímavější, na což u nás upozorňoval v ekonomické rubrice server iDNES.

Díky vysokým ziskům z dodávek zemního plynu a ropy si pak může Katar dovolit financovat nejen na Blízkém východě působící Muslimské bratrstvo, šířící zde islamismus, ale (spolu se Saudskou Arábií) i některé ozbrojené skupiny islamistů a dodávky těch nejmodernějších, a tedy i nejdražších amerických zbraní na bojiště Blízkého východu, které tam dopravuje Turecko. Ve skutečnosti tedy výzbroj většiny syrských džihádistů nefinancovalo Turecko (natož pak Američané), jak leckdy soudí naši novináři, ale Katar a Saudská Arábie. Pokud jde o dodávky munice a pěchotních zbraní z tureckých zbrojních skladů syrským Turkmenům, k těm prokazatelně docházelo v letech 2013 až 2014 ještě před tím, než vůbec začali Rusové v Sýrii budovat leteckou základnu. Všechno prasklo po tom, co v lednu 2014 turecké četnictvo (jandarma) zastavilo kvůli důvodnému podezření z pašování zbraní přes tureckou hranici kolonu nákladních aut. Tehdejší prezident Abdullah Gül prohlásil, že náklad byl „státním tajemstvím“ a tehdejší premiér Recep Tayyip Erdogan během televizního vystoupení krátce po zastavení aut dokonce tvrdil, že auta převážela humanitární pomoc syrským Turkmenům. Přičemž místopředseda Syrsko-turkmenského shromáždění novináře ubezpečil, že žádná auta humanitární pomoc pro Turkmeny do Sýrie nevozila.

Na blízkovýchodních bojištích se objevují, díky nejrůznějším obchodníkům, i zbraně čínské provenience, pročež sdělovací prostředky již několikrát spekulovaly o zapojení čínské armády do bojů v Sýrii. Téměř polovina do Číny dovážené surové ropy totiž pochází ze zemí Blízkého východu. Čínská těžařská společnost China National Petroleum Corporation musela opustit ropná pole v Sýrii, podobně na tom je i čínská společnost Sinochem, údajně vlastnící padesátiprocentní podíl v syrských ropných polích. A pokud tato pole padla do rukou Islámského státu, museli tím Číňané utrpět značné finanční ztráty. Proto také syrské zdroje spekulovaly v říjnu 2015 o tom, že „Čína plánuje v nadcházejících týdnech vstoupit do bojů proti IS na území Sýrie.“ Některé zahraniční servery dokonce uváděly, že „čínské válečné lodě se již vydaly přes Suezský průplav k syrským břehům“, avšak tato informace se nepotvrdila. Jak satelitní snímky syrského přístavu Tartus, kde je ruská námořní základna, spolu se zprávami z místních zdrojů dokládaly, nebylo zde po čínských válečných lodích ani vidu, ani slechu.

Čínská armáda, přesněji řečeno Čínská lidová osvobozenecká armáda (ČLOA), představuje největší armádu světa co do počtu aktivně sloužících osob ve zbrani. Odtud pak pochází internetem se šířící parafráze, podle níž Číňané mohou islamisty „umlátit čepicemi“. Čínské ministerstvo národní obrany v roce 2013 poprvé v historii zveřejnilo oficiální vládní dokument, jenž poodhaluje vojenskou strukturu země. Čínská armáda, která měla v té době čítat 850 tisíc členů s tím, že 235 tisíc vojáků slouží u námořnictva a téměř 400 tisíc u vzdušných sil, byla teritoriálně rozdělena na 7 územních velitelství a 18 kombinovaných armádních sborů. Čínská armáda (podle některých agenturních zpráv má dnes v čínské armádě sloužit až 2,3 milionu osob a novinku zde představují ženské bojové jednotky) jako armády v jiných zemích je závislá na ekonomické stabilitě a růstu, nicméně v posledních letech její rozpočet neustále stoupá. Přičemž se Čína nespoléhá, jak se domnívá řada laiků, na početní stavy, ale snaží se získávat nové technologie a armádu modernizovat.

Což je vidět kupříkladu na stíhačkách páté generace J-20, kterým se věnoval i Defense World, představující novinky vojenského průmyslu. Zde se říká, že podle armádních zdrojů je elektronika čínského letounu J-20 stejně dobrá, jako u nejmodernějšího amerického stíhače F-35. Přičemž stíhací letoun J-20 Chengdu je podle zpráv z řady médií vybaven ruskými motory a celá řada prvků tohoto letounu se podobá prvkům z amerických stíhaček páté generace F-35. Podobně se hovoří o nejnovější stealth stíhačce J-31, která jakoby z oka vypadla americkému raptoru F-22. A pokud jde o americké letouny včasné výstrahy a řízení, známější pod zkratkou AWACS, které sehrály významnou roli během operace Pouštní bouře, má i pro tento systém Čína svůj protipól. Je jím do výzbroje čínského vojenského letectva zařazený Šen-si KJ-500, častěji označovaný za letoun třetí generace KJ-500 AEW&C. Ovšem největší překvapení přichystala Čína americké generalitě svými testy hypersonického kluzáku Wu-14, jenž díky rychlosti Mach 10 a nepředvídatelným manévrům dokáže překonat současnou americkou protiraketovou obranu. Stroj do výšky zhruba 100 kilometrů nad povrchem Země vynáší mezikontinentální raketa, kde se od ní Wu-14 oddělí a klouzavým sestupným letem překonává desetinásobně rychlost zvuku. Zde video:

https://www.youtube.com/watch?v=-r5I6JdZo6k

To, že čínská rozvědka z počítačů společností zabývajících se vývojem F-35 dokázala získat množství důležitých údajů, vešlo ve známost v roce 2009. Z tehdejšího prohlášení americké vlády bylo jasné, že byly ukradeny materiály, týkající se celkové konstrukce letadla a jeho aerodynamiky. Ovšem údaje týkající se subsystémů F-35, jako jsou jeho motory, radar, nebo systém řízení, Číňané z jejich počítačů očividně nezískali. Čína však prokazatelně v minulosti získala některé pokročilé americké vojenské technologie prostřednictvím Izraele. Jak uvádí Defense Tech a u nás třeba Armádní noviny, na počátku 90. let minulého století obvinil Izraelce ředitel CIA James Woolsey z toho, že více než deset let poskytují čínské straně přístup k americkým technologiím. V roce 2013 byl dokonce ředitel oddělení vojenského exportu Meir Šalita při izraelském ministerstvu obrany nucen rezignovat kvůli transferu americké technologie z Izraele do Číny.

Za nejznámější případ čínsko-izraelské spolupráce je pak uváděn vývoj čínské stíhačky J-10 Chengdu, kde obě strany sice spolupráci nepřiznaly, avšak čínský stroj se až příliš podobal zrušenému programu izraelské stíhačky Lavi z roku 1987. Přičemž armádní experti vylučují možnost, že by tak rozsáhlé informace v Izraeli bez jeho vědomí mohla získat čínská rozvědka. Mnohé naznačuje i fakt, že Izrael v současné době hned za Ruskem patří mezi největší exportéry zbraní určených Číně, která od Izraele díky utajeným kontraktům získala i moderní komunikační satelity. Čínský web war.163.com ve svém nedávném článku dokonce tvrdí, že nejen Izrael, ale i Francie a Ukrajina poskytovaly Číně tajnou vojenskou pomoc v rozporu s mezinárodním zbrojním embargem. Díky této zahraniční pomoci pak údajně byla Čína schopna zavádět do výzbroje vlastní létající střediska včasného varování KJ-200, KJ-2000 a KJ-500.

Po zkušenostech z Afghánistánu se nechce ani Rusům, ani Američanům v Sýrii vést pozemní boje s Islámským státem, na který Asadova armáda nestačí. A tak se již objevily v zahraničním tisku úvahy o prospěšnosti nasazení čínské armády do syrských bojů s islamisty. Ti zdánlivě nemají s Čínou nic společného, avšak zdání klame. Nejenže Čínu zajímá syrská ropa, ale stejně tak jako Spojené státy, Ruská federace a nejnověji i Francie, se Čína neubrání bojům s islámskými teroristy v zahraničí. Neboť v Sýrii bojují po boku jiných džihádistů i islamisté s čínskou státní příslušností. Podle některých agenturních zpráv se nachází největší výcvikový tábor ujgurdských mudžahedínů, které vyzbrojuje Turecko, poblíž syrského městečka Džisr aš-Šugúr (Jisr al-Shughur) nedaleko tureckých hranic v guvernorátu Idlib, které dobyla v dubnu 2015 aliance islamistů pod vedením Fronty an-Nusra, jak o tom informoval šéf SOHR Ramí Abdar Rahmán, tedy poblíž oblasti, ve které byl pak tureckou stíhačkou sestřelen ruský SU-24 (více informací o ujgurských islamistech lze najít i na Wikipedii).

Tedy podobně jako je tomu s Ruskou federací pronásledovanými skupinami, v západních médiích označovanými za Kavkazany, především pak s Čečenci, kteří se v Sýrii rozdělili do menších frakcí, přidávajících se buď k Frontě an-Nusrá, nebo k Islámskému státu. V zahraničním tisku je dáván za příklad vůdce džihádistů Salahuddín Šišání, který sám sebe pasoval na emíra. Ten se prohlásil za reprezentanta organizace zvané Kavkazský emirát v Sýrii, tedy navazuje na nechvalně proslulou organizaci Kavkazský emirát (KE), který jako islamistické hnutí a jako pokus o ustavení nového islámského státního útvaru (podobně jako je tomu u chalífátu dnešního Islámského státu) vznikl na konci října roku 2007, kdy jej vyhlásil vůdce čečenských separatistů Doku Umarov. Ostatně podle poradenského a analytického střediska IHS Jane's Terrorism & Insurgency Centre, které poskytuje globální zprávy o terorismu, došlo v loňském roce ke zvýšení aktivit Islámského státu v oblastech severního Kavkazu. A jak říkají komentátoři, Islámský stát je tikající bombou, která jen čeká na to, až bude moci na Kavkaze vybuchnout.

Nelze se tak divit, že v loňském roce sílící vliv radikálních islamistů v Sýrii začala ruská diplomacie přičítat důsledkům "dvojího metru", který některé státy uplatňují v boji proti terorismu, s čímž souhlasí Čína. Podobný pohled na islamisty přinesla před pár dny studie britského thinktanku Centre on Religion & Geopolitics (Centrum pro náboženství a geopolitiku), který patří pod jednu z nadací Tonyho Blaira. Ze zveřejněných závěrů studie britského Centra vyplývá, že v Sýrii v současné době působí nejvíce džihádistických skupin na světě. „Největší hrozbu pro mezinárodní společenství představují skupiny, které sdílejí ideologii Islámského státu, ale svět je zatím přehlíží“, varuje britská studie, oficiálně zveřejněná v pondělí 21. prosince 2015. Dále ze studie vyplývá, že jakýkoli pokus mezinárodního společenství či mocností dělit islamisty na přijatelné "umírněné vzbouřence“ a nepřijatelné "extremisty" je chybný. "Západ podstupuje riziko, že udělá strategickou chybu tím, že se zaměří výhradně na Islámský stát“, říká se ve zprávě na serveru BBC, jenž citoval tuto zásadní studii jako jeden z prvních. Aby však nedošlo k omylu: je rozdíl mezi muslimy a islamisty. A pokud se některý publicista v této problematice neorientuje, měl by ji nastudovat.

Pokud jde pak o boj s terorismem na území Číny, hovoří se o Východním Turkestánu (Čínský Turkestán, Ujguristán nebo Ujgursko), pod kterým se rozumí Ujgurská autonomní oblast Sin-ťiang, ležící v severozápadní Číně. Je to největší provincie Čínské lidové republiky, která kdysi bývala součástí historického Turkestánu ve střední Asii. Východní Turkestán je obydlen Ujgury, což je panturkické etnikum, které po staletí vyznává sunnitský islám. Ujgurové jako formální samostatné etnikum ovšem vznikli až ve 30. letech 20. století, kdy na konferenci v Uzbekistánu bylo navrženo ustavení samostatného etnonyma Ujgurové jako označení pro všechny turkické obyvatele provincie Sin-ťiang. Během posledních dvaceti let se kvůli přistěhovalecké politice Číny stali Ujgurové v provincii Sin-ťiang v podstatě menšinou a většinu tvoří již čínské etnikum Chan. Co je však nejdůležitější, neklidná provincie Sin-ťiang je jedním z hlavních zdrojů čínské vnitřní nestability. Násilí o značné intenzitě, které zde v posledních letech vypuklo, není náhodným jevem. Jedná se o dlouhodobý problém, s nímž se čínská vláda potýká prakticky od roku 1949, kdy provincii anektovala. Dlouhodobý konflikt, který provází násilí ze strany Ujgurů a represe ze strany čínské vlády, má dvě hlavní příčiny: náboženskou (sunnitský islám) a etnickou (separatismus). Neboť Ujgurové jsou kulturně, nábožensky a jazykově odlišní od zbytku čínského obyvatelstva. Ve skutečnosti mají blízko k tureckému etniku (odtud také název Turkestán) a Turecko jim několikrát v jejich boji o samostatnost vyjádřilo podporu a solidaritu.

Důležitost provincie Sin-ťiang pro čínskou vládu tkví především ve vojensko-strategických a také v surovinových aspektech, neboť provincie tvoří nárazníkové pásmo mezi neklidnou střední Asií a středem Číny, navíc se zde nalézají důležité zásoby zemního plynu a ropy. Přes rozsáhlou těžbu patří Sin-ťiang spíše k chudším regionům, což Ujgurové vnímají jako křivdu, když z jejich nerostných surovin bohatnou především ekonomicky vyspělé provincie na východě ČLR. Peking si je vědom toho, že udržování ujgurské národní a náboženské identity vedou k separatistickým snahám, proto se tyto odlišnosti, jako podstatu nekompatibility kultur a myšlení, snaží eliminovat. Tím však proti sobě popouzí ujgurské obyvatelstvo, které požaduje formálně slíbenou autonomii, kdy vzniklé spory vedou k nepokojům, ústícím v terorismus. Čínská vláda zostřila svůj boj proti všem formám ozbrojeného povstání po sérii koordinovaných teroristických útoků al-Káidy z 11. září 2001. Číně pak v roce 2002 teroristy zaskočené Spojené státy vyšli vstříc a kvůli napojení na al-Káidu zařadily East Turkestan Islamic Movement (ETIM), tedy Organizaci za osvobození Východního Turkestánu, na seznam teroristických organizací, čímž se Čína oficiálně zapojila do tažení proti islámským teroristickým organizacím. Ovšem jen na území nacházejícím se pod čínskou správou.

Za teroristickou organizaci není ETIM označována jenom v Číně, ale i ve Spojených státech, v Ruské federaci, v Afghánistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu, dokonce i ve Spojených arabských emirátech. V roce 2008 organizace ETIM začala koketovat s pákistánským Talibanem a namísto původního názvu ETIM začala užívat název East Turkistan Islamic Party (ETIP) v kratší formě Turkistan Islam Partisi (TIP). Turkistánská islámská strana (TIP) byla původně podřízena Islámskému hnutí Uzbekistánu (IMU), ale pak se oddělila a začala navazovat kontakty s nejrůznějšími islamisty, přičemž džihád prostřednictvím médií začala hlásat v čínštině, ruštině, arabštině a turečtině. A tak je zřejmé odkud „vítr fouká“ v případě 6. prosince 2015 Islámským státem zveřejněné nahrávky bojového chorálu v čínštině, kterým islamisté verbují všechny čínsky hovořící muslimy do svaté války. Zde audiozáznam:

http://sitemultimedia.org/audio/SITE_IS_HMC_Chinese_Mujahid.mp3

Mluvčí čínského ministerstva zahraničí novinářům sdělila, že o existenci bojové písně islamistů nevěděla. Ale upozornila je na prohlášení, ve kterém čínské ministerstvo zahraničí reagovalo na zprávu, že byl Islámským státem zabit čínský občan Fan Ťing-chuej, jehož popravu oznámil 18. listopadu anglofonní internetový věstník islamistů, i když Peking pro jeho záchranu udělal všechno možné. „Teroristická organizace však bez ohledu na lidské svědomí a morálku tento násilný čin chladnokrevně vykonala. Čínská vláda tento nelidský čin důrazně odsuzuje a rozhodně bude hnát pachatele k odpovědnosti,“ uvádělo čínské ministerstvo zahraničí. Na tuto událost pak čínský prezident Si Ťin-pching, který rovněž zastává funkci předsedy Ústřední vojenské komise, reagoval prohlášením, v němž novináře ujistil, že „Čína se veškerými silami zapojí do globální války proti terorismu“. Ovšem přes všechny předpovědi analytiků se čínská armáda do bojů s islamisty na Blízkém východě v následujících dnech ani týdnech nezapojila.

Popravdě řečeno, ve skutečnosti se kvůli legislativě zapojit do bojů v zahraničí ani nemohla. Teprve 27. prosince 2015 výbor Všečínského shromáždění lidových zástupců schválil první protiteroristický zákon země, jenž vstupuje v platnost 1. ledna 2016. Čínský protiteroristický zákon vyvolal velkou kritiku ve Spojených státech, přičemž americký prezident Barack Obama za znepokojivou považuje možnost zneužití tohoto zákona k porušování lidských práv, zejména svobody slova. Obavy západních politiků totiž vyvolávají ustanovení týkající se telekomunikačních a internetových firem. Čelný představitel legislativního výboru čínského parlamentu Li Šou-wej ale kritiku odmítá s poukazem na to, že Čína dělá pouze to, co udělaly jiné státy, které „vyzvaly telekomunikační a internetové firmy k pomoci při boji s terorismem". Co je však nejdůležitější, teprve tento normativní akt umožňuje Čínské lidové osvobozenecké armádě zapojit se do protiteroristických operací v zahraničí, tedy i do bojů na Blízkém východě.

V roce 2014 podepsala Čínská lidová republika s Džibutskou republikou dohodu o využívání přístavu v Džíbútí čínskou armádou. Vyjednat tuto dohodu pro čínskou diplomacii nebylo až tak těžké, neboť Čína se v Džibutsku angažuje dlouhodobě, především zde financuje rozsáhlé projekty, jako stavbu železnice do sousední Etiopie. Džibutsko je sice jednou z nejmenších zemí Afriky, ale zaujímá strategickou polohu při průlivu Bab-al-Mandab, který odděluje Asii od Afriky a spojuje Rudé moře s Adenským zálivem Indického oceánu. A tak proti dohodě Číny s Džibutskem vehementně protestovaly Spojené státy americké, které si v Džibutsku roku 2001 v rámci nové strategie zřizování nízkonákladových vojenských zařízení jako odrazových můstků protiteroristických operací vybudovaly expediční základnu. Postupem času Pentagon změnil pod Camp Lemonnier spadající letiště Chabelley u Džíbútí na technologicky vyspělé vojenské zařízení, kam byla v roce 2013 přesunuta letka amerických dronů. Přičemž základna v Džibutsku je vlastně jedinou trvalou americkou vojenskou základnou v Africe. Ovšem největší šok přišel pro Bílý dům před několika týdny, když Peking oficiálně oznámil, že v Džibutsku začne budovat svoji první zahraniční vojenskou základnu, kterou kromě pěchoty budou využívat i čínské válečné lodě, účastnící se protipirátských misí OSN na východě Afriky. Díky této základně může Čína lépe chránit obchodní lodě a tankery, přičemž však také získává, jak k tomu podotkl server New York Times, i lepší přístup na Arabský poloostrov.

Zde je třeba ještě dodat, že po letech nadšeného vítání Číny začíná v Africe přibývat jejích kritiků. Podobně jako když v dubnu 2013 guvernér nigerijské centrální banky Lamido Sanusi prohlásil: "Čína už není spřátelená rozvojová ekonomika, ale druhá největší ekonomika světa, hospodářský gigant, schopný stejných forem vykořisťování jako Západ." Přesto čínská diplomacie v souvislosti s plánovanou výstavbou džibutské základny oznámila, že Čínská lidová osvobozenecká armáda podpoří africké státy v boji proti islámskému terorismu. Což by podle některých analytiků mohlo nasvědčovat tomu, že Čína hodlá vyslat své vojáky i do Sýrie.

Další vývoj se neodvažuji odhadnout, nevím a ani nemohu vědět, zda k tomu vůbec kdy dojde. Ale jedno vím docela určitě: pokud by k tomu přece jen došlo, nebude pak v Sýrii čínská pěchota mlátit islamisty čepicemi.