Málokdy čtu hodnocení, které by ukázalo, že prezident se může mýlit, že je to jenom člověk se svými klady a zápory, či hodnocení ukazující jeho lidský aspekt nevypočtený na efekt. Málokdy jsem slyšel, že některý prezident přiznal chybu.
Dnes jsem četl odpověď prezidenta republiky manželce Miloslava Ransdorfa. Zdá se mi, že prezident připustil, že chyboval. Zachoval se jako slušný chlap. I já bych si moc přál, aby podezřelé aspekty smrti europoslance byly podrobně objasněné, byť pochybuji, že se tak stane. Svým lidským přístupem k této ženě mi náš prezident připomenul jinou otázku, kde jsem měl jako v řadě jiných dlouhodobě diametrálně odlišný názor než pan prezident-problematika milostí. I zde v poslední době změnil svůj přístup.
Vím, že ve veřejnosti se milosti obecně kritizují. Ani já nepatřím k jejich velkým zastáncům. Ve své dlouholeté praxi jsem se k nim uchýlil pouze dvakrát, kdy jsem měl pocit, že stíhání je nemorální a z vyššího principu mravního protiprávní, přestože odpovídá liteře zákona. V prvním případě stíhala policie starou paní učitelku, která podepsala svému zeti nějaké listiny. Fakticky se stará paní učitelka stala bílým koněm. Když zjistila, co se stalo, bylo vidět, jak těžce to nese. Případné odsouzení by těžko psychicky vydržela. Nikomu bych nepřál pozorovat starou paní jako obviněnou při výslechu na policii. Proto jsem jako právní zástupce poškozené organizace se rád připojil k iniciativě za udělení milosti staré paní a doporučil prezidentu Havlovi udělení milosti. Později jsme na ostatních vymohli celou škodu, skuteční pachatelé byli odsouzeni a paní učitelka milost dostala a mohla své stáří dožít v klidu.
V druhém případě policie stíhala osobu, která na našem území si vyměnila pravý pas za falešný a pod ním opustila Českou republiku. V zahraničí to zjistili a vrátili ji k nám. Prosila naše státní orgány, aby o tom jejich představitelé neinformovali její stát. Působila v silových složkách a její syn se zapletl do kontaktů s opozicí. Proto utekla, a aby zametla stopy, vyměnila si u nás pas. Neúspěšně. První, co náš státu udělal, bylo informování její ambasády. Když jí odsoudili a měla být deportována, jako státem ustanovený advokát zklamaný formalistickým přístupem našich státních orgánů jsem napsal prezidentu republiky. Po relativně velmi krátké době mi volali z kanceláře prezidenta republiky a ptali se, zda jsem podal žádost o milost. Chtěl jsem vysvětlovat a bojovat za tuto osobu. Přerušili mne a řekli přibližně toto: Pan prezident právě podepsal milost a za chvíli ji kurýr poveze na ministerstvo spravedlnosti. Pan prezident si myslí, že by bylo vhodné, aby její advokát věděl, že zhruba za hodinu až hodinu a půl bude propuštěná a případně ji poradil, co má dělat. Dojalo mne, že prezident jako člověk myslí na to, co bude dělat osoba z ciziny, kterou v životě neviděl, která byla zcela bez prostředků atd. Jel jsem do Ruzyně, poradil jsem samozřejmě zdarma osobě, co má dělat, pak jsem se s ní ještě setkal a ostatní již později zabezpečoval advokát ustanovený pro tito další věci. Zhruba za rok jsem měl telefonát. Volala mi tato osoba. Řekla přibližně: U nás došlo ke změně režimu. Vracím se domů. Prosím, poděkujte panu prezidentovi, že mi možná zachránil život. Přiznám se, že jsem to v době, kdy byl ve funkci, nechtěl učinit.
Po skončení výkonu své funkce jednou Václav Klaus přednášel na naší škole. Tenkrát jsem mu poděkoval. Na případ si samozřejmě nevzpomenul a tak ani nevěděl, že možná někomu zachránil život. Kvůli takovýmto případům jsem hrdý na to, že jsem advokát. Pomáháme lidem, přestože nám někteří často nadávají a i vyhrožují.
Případy popsané výše mi signalizují, že i když se to občas nezdá a naši prezidenti občas vystupují jako všeznalci, že jsou to lidé se všemi klady i zápory, které z toho vyplývají. Jsem velmi rád, že i prezident Zeman již konečně první milost udělil a dokáže uznat i svoji chybu. To mnozí nedokáží.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: PV
