Tak se mi to podařilo, jak se zdá. Když projedu facebook, diskuse na internetu, blogy, ba i média tištěná, vyplývá to z nich jasně: už mě nenávidí úplně všichni.
Jedna polovina národa, totiž ti, kteří byli blíže bývalému senátorovi, dnes poslanci a předsedovi hnutí Úsvit, Tomiovi Okamurovi spílají mně, případně svému idolu, že se spolčil s cigoškou, černou hubou, anebo ještě lépe, s bílou hubou, co obhajuje černý, že sednul na lep kariéristce.
Druhá polovina národa si odplivává výhradně přede mnou a odsedává si ode mne ve svých kavárnách, aby se mohla i nadále věnovat ušlechtilé četbě Literárních listů a studovat program DOXu. Pro tu jsem zradila svůj původ, svoje vzdělání, svoji příslušnost k intelektuální elitě národa, na jejímž okraji jsem alespoň svým rodovým původem a formálním vzděláním směla postávat, tedy, řečeno krátce, už se nesmím hlásit k nim, neb tou elitou jsou pochopitelně právě jen a jenom oni.
Tento mohutný akord nenávisti je osvěžen několika obzvláštními tóny. Hluboko v basech slyším tremolo svých (bývalých) romských přátel, kteří ze dne na den přeškrtli pětadvacet let mojí práce pro Romy a z „naší Klárky“ se stala „ta bílá gádžovská svině“. Osvěžujícím trylkem jak skřivánčí jaro je pak píseň syna mého kamaráda z dětství, totiž blog Matěje Hollana, odhalující moje údajně nejpravděpodobnější úmysly ohledně kandidatury za Úsvit. Těmi mými úmysly totiž je, abych prostřednictvím své kandidatury do Evropského parlamentu Úsvit zlikvidovala.

Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPřidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Klára Samková