Jako novinářka a ředitelka televize OSN zažila pět různých válek v bývalé Jugoslávii a na Blízkém východě. Působila jako velvyslankyně se zvláštním posláním v Iráku, kde vedla tým českých expertů v české rekonstrukční misi. Byla i první českou velvyslankyní v Kosovu a zástupkyní českého velvyslance při OSN. Do Prahy se vrátila po delší době vloni v prosinci.

• Platí pořád, že Balkán je sud prachu?

Takhle úplně bych to neřekla, ale je fakt, že v reformním vývoji a v demokratizačních procesech se to nyní poněkud zadrhává; hlavně v Makedonii a v Bosně a Hercegovině. Myslím, že po těch více než dvaceti letech od válek v bývalé Jugoslávii jsme na region západního Balkánu trochu pozapomněli a měli bychom se o něj jako mezinárodní společenství více zajímat. Máme tu nové typy bezpečnostních hrozeb, nové typy útoků nejen ze strany barbarů jako je Islámský stát. Jsou tu nové bezpečnostní výzvy, jež mají svůj odraz právě i v dění na Balkáně.

• Války v bývalé Jugoslávii jste jako novinářka zblízka pokrývala. Dnes se mluví o tom, že se jejich dopady vrací formou radikalizace muslimů, kteří přišli v devadesátých letech bojovat především do Bosny. Děje se to?

Těch bezpečnostních hrozeb je hodně. Například v Bosně a Hercegovině skutečně posílily extremistické síly muslimských organizací. Zároveň se vrací „hate speech“ některých zástupců nacionalistické ruské a srbské pravoslavné církve, jež hraje v regionu stále významnou politickou úlohu. Sílí také různé ojedinělé extremistické bezpečnostní hrozby i z jiných částí světa. Bezpečnostní situace je v regionu ohrožena, protože je stále občansky, etnicky, sociálně a nábožensky velmi promíchán a historicky má za sebou mnoho válek v poměrně častých intervalech. Musíme ale uznat, že třeba Albánie nebo Černá Hora reagují na jakýkoli radikalismus úspěšně, upravili dobře legislativu a vlády s tím umí pracovat. Region je zároveň dlouhodobě předmětem zájmu mocností, nejen USA, Evropské unie, Ruska, Turecka a dalších zemí.

• Je to něco nového, nebo je to dlouhodobý trend, který jsme jen vědomě či nevědomě přehlíželi?

Chtěli jsme asi věřit, že po těch velkých krveprolitích, společenských i politických destrukcích, flagrantním pošlapání lidských práv, se po uzavření příměří a mírových dohod všechny ty různorodé entity budou schopné dohodnout. Jenže to není tak snadné. Na Balkáně mají všichni různé etnické a kulturní zázemí, svou historii, své vidění světa a svou interpretaci událostí a ne vždy se dohodnout chtějí. Proto některé vlády v regionu dělají vše pro to, aby se země integrovaly do evropské rodiny západních hodnot. Je nutné, abychom v Evropě všichni respektovali vládu zákona, stejné právo, politické normy, lidská práva, aby se i v regionu začali chovat politicky, občansky a státoprávně jinak než doposud. Ale právě proto je tu i silná opozice a revolta těch, kteří si takový vývoj nepřejí. Naopak si přejí destabilizaci demokratických principů.

Pučem proti NATO

• Pokud jde o zájem zemí jako je USA, Rusko, Turecko nebo Čína – je nyní ve vztahu k Balkánu na vzestupu?

Co se týče zemí, kde je většinové pravoslavné obyvatelstvo, například v Srbsku, Černé Hoře, Makedonii, částečně pak v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v Kosovu, tam je boj mezi západním a východním byzantským myšlením odjakživa. V 21. století ale máme úplně jiné bezpečnostní hrozby. A některé současné vlády na Balkáně chtějí tuhle historii opustit ne proto, že by nerespektovaly tradici, ale protože vědí, že jim to v minulosti přineslo války a násilí. I proto chtějí být členem euroatlantické rodiny a vidí to jako budoucnost pro své národy. To neznamená, že chtějí opustit své tradiční historické přátele, kteří v této rodině nejsou. Ukazuje se to na Srbsku, které nechce být v NATO, ale velmi si přeje být součástí EU.