Laboratoř moderních bezpečnostních hrozeb je na Balkáně. Týká se i nás, říká Janina Hřebíčková

Jako novinářka a ředitelka televize OSN zažila pět různých válek v bývalé Jugoslávii a na Blízkém východě. Působila jako velvyslankyně se zvláštním posláním v Iráku, kde vedla tým českých expertů v české rekonstrukční misi. Byla i první českou velvyslankyní v Kosovu a zástupkyní českého velvyslance při OSN. Do Prahy se vrátila po delší době vloni v prosinci.

Platí pořád, že Balkán je sud prachu?

Takhle úplně bych to neřekla, ale je fakt, že v reformním vývoji a v demokratizačních procesech se to nyní poněkud zadrhává; hlavně v Makedonii a v Bosně a Hercegovině. Myslím, že po těch více než dvaceti letech od válek v bývalé Jugoslávii jsme na region západního Balkánu trochu pozapomněli a měli bychom se o něj jako mezinárodní společenství více zajímat. Máme tu nové typy bezpečnostních hrozeb, nové typy útoků nejen ze strany barbarů jako je Islámský stát. Jsou tu nové bezpečnostní výzvy, jež mají svůj odraz právě i v dění na Balkáně.

Války v bývalé Jugoslávii jste jako novinářka zblízka pokrývala. Dnes se mluví o tom, že se jejich dopady vrací formou radikalizace muslimů, kteří přišli v devadesátých letech bojovat především do Bosny. Děje se to?

Těch bezpečnostních hrozeb je hodně. Například v Bosně a Hercegovině skutečně posílily extremistické síly muslimských organizací. Zároveň se vrací „hate speech“ některých zástupců nacionalistické ruské a srbské pravoslavné církve, jež hraje v regionu stále významnou politickou úlohu. Sílí také různé ojedinělé extremistické bezpečnostní hrozby i z jiných částí světa. Bezpečnostní situace je v regionu ohrožena, protože je stále občansky, etnicky, sociálně a nábožensky velmi promíchán a historicky má za sebou mnoho válek v poměrně častých intervalech. Musíme ale uznat, že třeba Albánie nebo Černá Hora reagují na jakýkoli radikalismus úspěšně, upravili dobře legislativu a vlády s tím umí pracovat. Region je zároveň dlouhodobě předmětem zájmu mocností, nejen USA, Evropské unie, Ruska, Turecka a dalších zemí.

Je to něco nového, nebo je to dlouhodobý trend, který jsme jen vědomě či nevědomě přehlíželi?

Chtěli jsme asi věřit, že po těch velkých krveprolitích, společenských i politických destrukcích, flagrantním pošlapání lidských práv, se po uzavření příměří a mírových dohod všechny ty různorodé entity budou schopné dohodnout. Jenže to není tak snadné. Na Balkáně mají všichni různé etnické a kulturní zázemí, svou historii, své vidění světa a svou interpretaci událostí a ne vždy se dohodnout chtějí. Proto některé vlády v regionu dělají vše pro to, aby se země integrovaly do evropské rodiny západních hodnot. Je nutné, abychom v Evropě všichni respektovali vládu zákona, stejné právo, politické normy, lidská práva, aby se i v regionu začali chovat politicky, občansky a státoprávně jinak než doposud. Ale právě proto je tu i silná opozice a revolta těch, kteří si takový vývoj nepřejí. Naopak si přejí destabilizaci demokratických principů.

Pučem proti NATO

Pokud jde o zájem zemí jako je USA, Rusko, Turecko nebo Čína – je nyní ve vztahu k Balkánu na vzestupu?

Co se týče zemí, kde je většinové pravoslavné obyvatelstvo, například v Srbsku, Černé Hoře, Makedonii, částečně pak v Chorvatsku, Bosně a Hercegovině a v Kosovu, tam je boj mezi západním a východním byzantským myšlením odjakživa. V 21. století ale máme úplně jiné bezpečnostní hrozby. A některé současné vlády na Balkáně chtějí tuhle historii opustit ne proto, že by nerespektovaly tradici, ale protože vědí, že jim to v minulosti přineslo války a násilí. I proto chtějí být členem euroatlantické rodiny a vidí to jako budoucnost pro své národy. To neznamená, že chtějí opustit své tradiční historické přátele, kteří v této rodině nejsou. Ukazuje se to na Srbsku, které nechce být v NATO, ale velmi si přeje být součástí EU.

Naopak u Černé Hory je vstup do NATO na spadnutí, již to schválil americký Kongres.

Černá Hora může počítat s tím, že se během nejbližšího summitu NATO s největší pravděpodobností stane novým členem Severoatlantické aliance. Země splnila klíčové požadavky NATO, i když je samozřejmě před nimi stále hodně úkolů. Z černohorského hlediska tu byly jisté problémy. Od loňských říjnových parlamentních voleb celá opozice bojkotuje práci parlamentu. Chce tím přimět vládu k novým předčasným volbám a některé opoziční strany žádají referendum o vstupu země do NATO. Vláda má ale většinu v parlamentu a na konci dubna v historicky důležitém okamžiku vstup země do NATO parlamentem prošel. Jedna opoziční strana porušila bojkot a na hlasování přišla, protože toto téma vnímá stejně jako vládní koalice jako historický strategický krok, a cítí stejnou zodpovědnost.

Pak jsou tu ale zájmy Ruska. Vloni před zmíněnými volbami měl v Černé Hoře proběhnou pokus o převrat včetně zavraždění tehdejšího premiéra Mila Djukanoviče a dosazení proruského vedení. V pozadí byli údajně srbští a ruští nacionalisté. V té době jste v Černé Hoře přímo působila. Jak se díváte na tahle vážná obvinění?

Musíme dbát na presumpci neviny. Černohorské soudy ještě nikoho neodsoudily, takže je problematické o tom mluvit. Lze ale říct, že jsou dva pohledy. První je pohled Ruska a opoziční Demokratické fronty, kde jsou dodnes většinově někdejší stoupenci Miloševiče, a stoupenci antidemokratického a antizápadního vývoje. Ti říkají, že to naaranžovala vítězná strana DPS, která si tak chtěla zajistit volební vítězství. Druhá skupina, černohorská vládní koalice, různí černohorští, regionální i mezinárodní bezpečnostní a političtí experti říkají něco jiného. To, že jak srbská, tak černohorská prokuratura má důkazy o tom, že dva ruští občané ve spolupráci s některými členy Demokratické fronty skutečně chtěli spustit puč, svrhnout vládu, vyvolat nestabilitu, znemožnit průběh voleb a možná i zavraždit tehdejšího premiéra. Vyřešit to musí soud.

Nicméně ruský vliv a zájem tu je i ryze praktický – Rusko se snaží najít ve Středomoří přístavy, kde by jeho vojenské lodě mohly tankovat palivo a doplnit zásoby například cestou do Sýrie. Což ovšem Černohorci už dříve oficiálně odmítli. Hraje tohle roli?

Vojenské hledisko hraje velkou roli. Rusko usilovalo o souhlas černohorské vlády otevřít velké vojenské základny ve dvou černohorských přístavech. Vláda to odmítla. Ale je tu hlavně hybridní boj, který zdaleka nejen v Černé Hoře probíhá přes veřejnost, přes služby, turismus, internet, politické strany, nevládní organizace, zkrátka přes takzvané měkké prostředky. Probíhá v regionu západního Balkánu, ale i jinde v Evropě. Snaha o expanzi jak vojenskou, jak vidíme třeba v Sýrii, nebo na Krymu, tak hybridní, probíhá všude. V Černé Hoře je to ale hodně viditelné. Ta země má za sebou teprve deset let znovuzískané nezávislosti. Nesouhlasilo s ní v referendu skoro 44 % obyvatelstva, to ukazuje, jak byla společnost v roce 2006 rozdělená. Dnes je to o něco méně, ale i tak je mnohem snazší se nějak infiltrovat přes politické strany, služby či občany než v jiných zemích. Tím spíše, že Černá Hora má jen 670 tisíc lidí, všichni se tam znají a milovníků starých pořádků je tam stále dost.

Jak se v Černé Hoře ta hybridní válka či propaganda projevuje?

Je to taková tichá studená válka mezi západními a východními hodnotami a zájmy. Mezi orientací občanskou, kulturní, politickou, sociální a náboženskou – zda půjde směrem východním a jižním, či západním a severním. Je třeba to ale vidět v kontextu stávající geopolitické situace a celoevropské bezpečnosti. Já se jako bývalá šéfka mise OBSE v každodenní spolupráci s delegací EU, černohorskou vládou a institucemi, i zástupci regionu, snažila o to, aby jak Černá Hora, tak Srbsko, Makedonie či Kosovo a Bosna směřovaly k respektu k právnímu státu, k implementaci demokratizačních reforem, k systému unijních hodnot.

A jaké jsou tedy ty projevy hybridní války?

Mimo jiné přes banky, pojišťovací agentury, hotely, turistické agentury, přes peníze, obchodníky a obchody. Každý stát má něco, co považuje za svou klíčovou strategickou oblast, ať jde třeba o zemědělství nebo energetiku. Když se podaří realizovat projekty na podporu svobody slova, politických svobod, vlády práva a zákona, pak se to odráží i v politicko-bezpečnostním vývoji. Jedním ze strategických projektů je v Černé Hoře třeba i výstavba druhého bloku uhelné elektrárny Pljevlja. Původně to měl být černohorsko-česko-slovenský projekt.

Jenže od 1. ledna 2017 je v rámci zemí OECD vlastně zakázáno státní financování a pojišťování exportu takzvaně špinavé energie. Neprováhali jsme tedy definitivně tuhle velkou byznysovou příležitost v regionu? Je to zakázka zhruba za 10 miliard korun…

Jednání mezi českou a černohorskou stranou pokračují, hledají se další cesty spolupráce.

I když to Česká exportní banka odmítla financovat a EGAP to s ohledem na pravidla OECD nemůže pojistit?

Jednání o jiných možnostech financovaní pokračují, ale jelikož nejsem jejich součástí, nepovažuji za správné o nich mluvit. Nicméně když se staráte jako diplomat a šéf mise OBSE v Černé Hoře, s ostatními kolegy o bezpečnostní a demokratizační reformy, tak víte, že místní vláda by určitě raději viděla české, slovenské či jiné evropské investice, než nějaké jiné. Zda a jak se ale Škoda Praha s Černohorci domluví a která banka kterého státu to případně zafinancuje a zda to černohorská vláda přijme, to ještě uvidíme. V náš prospěch hrála i naše minulost v regionu, naše angažmá, například u úspěšné stavby vodních elektráren. Tedy: tradiční trh, tradiční přátelské vztahy, západní hodnoty. Všichni si mysleli, že to půjde i bez vládních garancí. Co teď bude dál, to neumím odhadnout.

České zájmy na Balkáně

Bavíme se tu o zahraničních zájmech na Balkáně. Jaké ale jsou či by měly být české zájmy v této oblasti?

Region západního Balkánu patří mezi priority české zahraniční politiky bez ohledu na to, jakou máme vládu. Máme s těmi zeměmi různé historické vazby, máme otevřené a přátelské vztahy se všemi zeměmi regionu. I v našem a v evropském zájmu je stabilita, budování principů právního státu. I když se to nezdá, i malá Černá Hora je geopoliticky důležitým strategickým bodem. Je zcela správné, že mise OBSE, kterou jsem vedla, spolu s delegací EU, pokračují v podpoře černohorských institucí a jejich reforem – bezpečnostních, demokratizačních, politických, právních i mediálních. Takto pracují ve všech zemích regionu.

Je praktickou ukázkou našich zájmů to, že Česká republika nyní bude mít poprvé v Černé Hoře svého velvyslance?

Určitě ano. Dosud jsme diplomaticky Černou Horu pokrývali ze Srbska, tedy neměli jsme rezidentního velvyslance. Jsem velmi ráda, že jsem mohla připravit a zahájit činnost první ambasády ČR v Kosovu v létě 2008, že jsem se s kolegy podílela na povýšení našeho konzulárního jednatelství v Černé Hoře na velvyslanectví na konci roku 2013 a že jsme nyní připraveni mít v Podgorici českého velvyslance.

Měla jste o ten post sama zájem?

Ano měla. Vzhledem k tomu, že 18 let pracuji na západním Balkáně pro OSN, Mezinárodní Organizaci pro migraci, pro české Ministerstvo zahraničních věcí, přihlásila jsem se do výběrového řízení, to není žádné tajemství. Pan ministr si vybral jiného kandidáta, což je naprosto standardní.

Velvyslancem má být Karel Urban, muž, který dříve působil u policie a na ministerstvu vnitra. Do Kosova má jako nejvyšší český diplomat odjet také expert na migraci a azylovou politiku z ministerstva vnitra Tomáš Haišman, tedy nikoli diplomaté, pracovníci ministerstva zahraničních věci. Podobná vyslání možná budou v regionu následovat. Nenapovídá to tomu, že český zájem na Balkáně je dnes motivován hlavně bezpečnostním prvkem, obavami z uprchlické krize?

Díky diplomatickému úzu se nemohu a ani nedokážu k tomuto vyjádřit.

Je uprchlická problematika zásadní i pro samotný Balkán?

Vždy byla a je. Srbsko a Makedonie byly nejvíce zasaženy nedávnou migrační krizí a vesměs byly jak vlády tak obyvatelstvo s uprchlíky solidární. Balkánské země zažily na vlastní kůži, co znamená stát se uprchlíkem, a proto jsou jejich politiky, strategie a cítění vyzrálé. Jen malá Černá Hora v době válek v 90. letech přijala 130 tisíc uprchlíků z Kosova a neřekla ani popel. I Česká republika tehdy v klidu přijala skoro 70 tisíc uprchlíků z Balkánu během tří let a nedělala s tím žádné povyky. Někteří lidé se vrátili, jiní se integrovali, vystudovali, mají děti a zůstali. Je mezi nimi rada výrazných osobností, pro českou společnost jsou jednoznačně obohacením.

Teď jsou ale uprchlíci vykreslováni spíš jako hrozba.

Pokud si my myslíme, že naše migrační politika má být přes velvyslanecké posty aktivnější, pak je to ale také v pořádku. Souhlasím s tím, že současná migrační masová situace je jiná než byla v 90. letech a že je důležité být opatrní mimo Schengenský systém. Jen musíme vědět v rámci EU i jako samostatné státy, co chceme, co nechceme, jaká je skutečnost, co nám škodí a co nás ohrožuje. A vést o tom debatu, umět rozlišit, kdo je hrozbou a kdo pouhým uprchlíkem, který sám či s rodinou utíká před smrtí, znásilňováním, destrukcí a terorem.

Dnešní uprchlíky řešit neumíme

Ta debata sice v Česku moc neproběhla, ale ten správný čas na ni jsme už myslím promeškali.

Možná ani tak nejde o „ správný čas“, jedná se o proces, a debatu stále potřebujeme. Dnes žijeme v době, kdy je o problému mnohem méně vědomostí a faktů. Mnohem méně novinářů jezdí do světa, aby zažilo na vlastní kůži to, co jsem já a kolegové zažívali na Balkáně v 90. letech. Byli jsme na místě ve dne v noci, mluvili jsme s lidmi, s vládami, médii, s občanskou společností. Uvědomíte si pak, že uprchlík je to co vy a já, a v první řadě jde o lidskou bytost. Uprchlíkem se každý může stát během 48 hodin. Zažila jsem to na vlastní kůži, v pěti válkách, bez ohledu, zda to bylo na Balkáně nebo na Blízkém východě. Do včera to byli spokojení zabezpečení lidé, měli práci, rodiny. A ráno už byli nikým, ztratili domovy, své blízké, doklady, identitu. Uprchlíkem se v konfliktu, ve válce, stanete z ničeho nic. Proto musíme umět rozlišovat mezi lidmi, kteří mohou být bezpečnostní hrozbou a těmi, kteří se ocitli v nouzi.

Problém je možná v tom množství…

Skutečně je dnes uprchlíků mnohem více než jich bylo před dvaceti lety, ale paradoxně ne pro Českou republiku. Roli hrají další faktory – kulturní rozdílnost, extremismus, teroristické hrozby, to je všechno pravda. Ale musíme to ve spolupráci s experty řešit, ne jen zavírat hranice a stavět zdi. Já jsem na vlastní oči viděla, na Balkáně i na Blízkém východě, jak právě kvůli populismu, generalizaci a vzbuzování strachu a nenávisti dochází k válkám.

Nevidíte odraz téhle doby v současném nárůstu populismu v západní Evropě?

Po mnoho let tu demokratická mírná Evropa chtěla být tolerantní, chtěla jinou kulturu integrovat, chtěla respektovat rozdíly a lidská práva. V mnoha případech to přineslo pozitivní body, lidé se vzájemně doplňovali, multikulturně se vzdělávali a obohacovali. Jenže spolu s tím se v největších evropských zemích ukázalo, že vlády asi nebyly dostatečně úporné, aby dennodenně na integraci pracovaly. Je to těžká, složitá a nevděčná politická práce. Když se poleví, tak během deseti dvaceti let vzniknou ghetta druhé a třetí generace lidí, kteří mají pocit, že se o ně nikdo nezajímá. I když jim jejich rodiče mohou říkat, že jim ten stát pomohl, že je přijal, že je vzdělal, dal jim mnoho, tak další a další generace už to tak nevidí.

Přitom třeba v USA integrace stále poměrně dobře funguje.

Ve Spojených státech se ukazuje, že to jde. Protože je to také něco za něco. Vidím to na svém synovi, který v USA žije, na jeho kamarádech a kolezích z Indie, z Balkánu, z Číny a dalších zemí. V Evropě se to ale ne zcela podařilo a teď máme velký problém, který umocňuje fakt, že tu máme nové barbarské extremistické skupiny v Africe, v Asii a na Blízkém východě jako jsou Boko Haram nebo Islámský stát. Ale těch skupin je více. To jsou nové hrozby pro samotné lidství. Nedivím se, že před tím lidé utíkají. A je jedno, jestli jste křesťané, židé, hinduisté nebo muslimové. Podstatné je, že se cítíte ohroženi a chcete pryč. Děje se to masově a my to neumíme řešit.

Psáno pro HlidaciPes.org, Ústav nezávislé žurnalistiky.